V přírodě
Rubrika: Literatura – Zábava
Vyšel jsem si do přírody. Mohl jsem se, samozřejmě, také procházet po Hlavním nádraží, ale tím bych toho pro své zdraví mnoho neudělal. Takže jsem vyrazil k řece, jejíž jméno není pro tento příběh důležité. Jinak ovšem ano. Seděl jsem na břehu a čučel na hladinu. Nic lepšího tu ostatně ke koukání nebylo. Ale nezíral jsem dlouho. Zčistajasna ke
mně přistoupila osoba mužského pohlaví. ,,Pane,“ řekl mi ten chlap, „zaplatíte pokutu!“ Na podobné požadavky jsem velice háklivý a většinou se k nim stavím negativně.
„To bych rád věděl, proč!“ zasupěl jsem. „Sedění u vody je snad zakázáno?“
„Vy tu lovíte ryby, platného průkazu nemaje,“ tvrdil bez uzardění. „Zde v tomto křoví, ve vaší těsné blízkosti je nářadí, které vás usvědčuje!“
„S tím nemám nic společného!“ odmítl jsem obvinění, „a co je někde v křoví mě nezajímá!“
„Pane, jste pytlák!“ oznámil mi chladným hlasem, „a ponesete následky svého činu!“
Po těchto urážlivých slovech mi nezbývalo nic jiného než hodit ho do vody. Což jsem také učinil.
Kupodivu, neuměl plavat. Tloukl rukama do hladiny, zvedal hlavu, kam až to šlo, lapal po dechu a ječel.
Když bylo zřejmé, že se sám z vody nevyhrabe, musel jsem ho zachránit. Podával jsem mu větev, ale přehlédl ji. Nakonec klesl ke dnu, takže jsem chtě nechtě musel pro něj skočit. Byl již zcela bez sebe, pročež jsem ho delší dobu křísil dýcháním z úst do úst.
Když se mi to po vysilující dřině podařilo, první jeho slova zněla: „Pane, to si odpykáte!“
„Ještě slovo," řekl jsem, „a přibiju vás za uši k vrbě!“ Pod dojmem této představy znovu omdlel.
Další pobyt v přírodě mě nezajímal. Odešel jsem domů, kde jsem v krátké době nastydl. Pobyt ve studené vodě mi zřejmě nesvědčil.
Nyní ležím v posteli a piji čaj s citrónem. Polykám prášky a říkám si, jak je ten svět podivně zařízen. Někdo vytáhne tonoucího občana a dostane hodinky. A já naopak ty svoje mohu vyhodit, protože jsou plné vody a zastavily se.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 12. 2006.
