Karel Čapek:  O DEMOKRACII, NOVINÁCH A ČESKÝCH POMĚRECH
výbor z publicistických prací uspořádal a úvodní studii napsal Ivan Klíma
vydala:  Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, Legerova 61, 120 00  Praha 2
1.vydání, Praha 2003

Karel Čapek:  ZÁKONY HLOUPOSTI  (Lidové noviny, 18.5.1925)

„Svoboda slova je pěkná věc; míň pěkné je, že přitom je – mimochodem ovšem – také svobodou žvanění a drzosti. Svoboda tisku je krásná a drahocenná věc; bohužel, že přitom je také svobodou lhaní a sprostoty. Z osobního přesvědčení jsem pro naprostou svobodu tisku; ale čtu-li někdy ty nebo ony noviny, cítím proti vlastním zásadám, že tohle či onohle by se přece jen nemělo pouštět na světlo denní, ne proto, že je to příliš statečné, ale proto, že je to příliš pitomé. Volnost slova, ano! Volnost pro každou velkou a třeba divou a třeba drtivou myšlenku; ale co nás přitom ochrání před volnou a surovou hloupostí?“   (K.Č.)

Karel Čapek:  PROTI TŘÍŠTĚNÍ  (Lidové noviny, 2.10.1925)

„Je nutno roztříštit strany, nemá-li být roztříštěn národ. Není nám třeba třinácté či kolikáté partaje; je nám třeba klínu, který by rozrážel stranictví. Raději dvacet nových stran než-li pět politických církví. Raději vřavu čtyř set padesáti nezávislých mužů nežli dveře zavřené za tichým handlem pěti diplomatů. Chceme vidět poslance, a nikoli vůdce stran. Nechceme-li vládnout, chceme aspoň vidět a slyšet; na tomhle kousku demokracie nám přece jen záleží. Rádi bychom viděli v parlamentu řešení věcí, a nikoli řešení mocenských poměrů. Potřebuje-li kterákoli věc v parlamentu, aby se pro ni předem vyhandlovala majorita, pak buď je ta věc špatná, nebo je špatný parlament. Zdá se, že je třeba udělat z poslanců nevolníky, aby byla sněmovna dělná; nuže, pak ještě zbývá jiná možnost, a sice zkusit to s jinými poslanci.“  (K.Č.)

Karel Čapek:  JARNÍ ÚKLID  (Lidové noviny, 28.3.1926)

„Politik se nestane ministrem pro své zvláštní znalosti, nýbrž proto, že mu to náleží z moci a prestiže jeho strany. To však, má-li mít slovo „demokracie“ ještě vůbec nějaký smysl, nemá s demokracií co činit. Pokud je armáda, je demokratičtější, aby generálem dělostřelectva byl člověk, který se vyzná v kanonech, nežli nějaký princ. Je demokratičtější, aby ministrem veřejných prací byl člověk, který ví, jak se dělají a řídí silnice nebo splavy, nežli člověk, který ví, jak se mluví z okna. Není-li třeba, aby ministr železnic rozuměl železnicím, a stačí-li na to jeho úředníci, pak bychom řekli, že není vůbec třeba, aby byl nějaký ministr železnic. Je-li však z vyšších a tajemných důvodů nutno, aby určitý počet politických činitelů dostal hodnost ministra, pak by snad bylo lépe stvořit ministerstva pro harmonii sfér, pro kvadraturu kruhu, pro styk s Martem a jiné věci, ve kterých nemohou prakticky škodit. Avšak tyto subtilní politické otázky nejsou otázkami demokracie.“  (K.Č.)

„Je jedna věc ve státě, jež je nade všechny jiné demokratická, neboť dělá dobře nám všem, je to pořádek. Mluvme trochu méně o politice a trochu více o pořádku. Pořádek není veliký ideál, ale je to veliká práce; takové jarní poklízení, jaké si teď musíme nechat líbit od svých hospodyní, je trochu znovubudování skutečnosti. Dýchalo se nám špatně; bylo nám nevolno z odkládání a komplikování všeho, co bychom chtěli mít v pořádku. Nepřáli bychom si nic tak snažně jako vládu úklidu: tady jsou úkoly, na které ti druzí nestačili; pusťte se do toho vy, kteří jste odborníci. Ale máte-li něco pořídit, je třeba jen jednoho: abychom se vám do toho příliš nepletli a nedělali vaši práci ještě těžší, nežli je. Kdybychom my obyčejní občané měli do věci co mluvit, dělalo by se vám lépe; ale nás se nikdo neptá; lidovláda u nás jsou jenom ti, kdo jsou za to placeni.
Bude-li úřednická vláda skutečně úřednická, bude spíše konat službu než vládu; což nám, lidu málo politickému, se zdá být něčím velmi demokratickým. Úřednický kabinet není porážka demokracie; je to jen prohra politiky.“  (K.Č.)

Karel Čapek: SÁM O SOBĚ A O VĚCECH ZÁVAŽNĚJŠÍCH  (Přítomnost, 3. a 10.2.1933)

„Mluvme tedy o tom, jak se náš řád jeví v politických mravech a zvycích; neklamu-li se, jsou prašpatné. Podívejte se na parlament, na noviny, na veřejné mínění, na průměrného občana. Je to palčivá hanba, že národ tak schopný a vzdělaný si nevytvořil lepší politický život. Jen račte den za dnem věnovat drobet pozornosti tomu ševelení listů a jazyků, frází, pomluv, polopravd, injurií, lží, závisti, demagogie, podezírání a podrážděnosti; je to jaksi obecná atmosféra, v níž žijeme. K tomu si připojte, co nejmohutněji hýbe těmi, kdo provozují politiku nad námi občany; je to vzájemná nedůvěra, neloajalita, nesoučinnost, slepé partajní sobectví, osobní komplicita nebo osobní vzteky, nezájem o větší koncepce, neschopnost k větším řešením, neochota vzít na sebe odpovědnost. Politické přítmí. Můžete říci, že generalizuji; ale neříkejte, že přepínám. Vím, že se vyskytují v politice větší idealisté a lepší lidé; bohužel také vím, že právě proto bývají zpravidla tragicky izolováni.“  (K.Č.) „

V  malodušném, politicky malicherném národě sebelepší politický systém bude malý, zvrtačený a neúčinný. Neříkám tím, že je lhostejno, který řád a systém pro nás volit. Chci jenom říci, že jste-li vůbec pro nějaký řád, nesmí vám být lhostejno, jaká politická duše se vychovává v tomto národě. Máte namnoze plná ústa toho, že jste pro lepší budoucnost, pro nový a luznější řád světa; ale kde, u všech všudy, zůstáváte, když den za dnem jde v nějakém ohledu o lepší dnešek? Když se na vahách dneška rozhoduje mezi lepším a horším, ctí a bezectím, pravdou a lží? Co nám je do toho, říkáte; to všechno přestane, až přijde nový řád. Pane na nebi, jaké pohodlíčko! Nemuset se párat se zjišťováním, kdo v té denní mele je v právu, kde se děje křivda, kde se vraždí čestnost a rozum; nemuset nikomu pomáhat ani se trápit svou bezmocí; prostě odmítnout, štítivě odvrhnout celý dnešek, nezvážený, nerozsouzený, nezhodnocený – ale vždyť to je intelektuální a politické estétství!“ (K.Č.)

„Nemohu si pomoci, není to s námi dobré; přes všechno mlácení hubou a všechny radikalismy jsme národ ochablých ideálů a mdlého nadšení. Věřím, že výchova k čestnosti je výchovou k boji; věřím, že vyhrají ti, na jejichž straně bude méně fórů, heslovitosti, prorokování a generalizací a více počestného zájmu o celou a nezkrácenou skutečnost; méně dogmat a víc hledání pravdy; míň slov a více aktivismu. Že pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes.“ (K.Č.)

„Duševně žijeme ještě pořád  ve stavu nevolnictví, ovládavosti, nesvobody. Podívejte se na zralejší demokracie, na národy povahově vyspělejší: oč méně servilnosti a fouňovství, nakvašenosti a neochoty, byrokratičnosti, neúcty a nedůtklivosti se jeví už ve styku člověka s člověkem. Jakápak je tohle demokracie, když nebují z živých vztahů ochoty, kamarádství, účasti a tolerance, důvěry a otevřenosti? Demokracie je něco jako dobrovolná kázeň; ale mezi lidmi nevrlými není kázně ani dobré vůle. Všimněte si, že odpor proti demokracii se spojuje obyčejně s chronickým nadávačstvím, s pasivním pesimismem; názor, že demokracie se přežila, prýští zpravidla z ponurého tvrzení, že všechno je samá lumpárna. Je-li tomu tak, co chcete zlepšit? Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí.“ (K.Č.)

„Obracejte to, jak chcete: demokratičnost přesvědčená, demokracie jako program je optimismus, láska, srdečnost, důvěra, životní schopnost a čilost; je to činná důvěra, že i když věci nestojí dobře, dá se spolupracovat k lepšímu; je to radikální odvrat od nespokojené a otrávené indolence. Ono se to stokrát nepovede; máme si proto dát nohu za krk? Ono by bylo kratší, kdyby se ctnost, spravedlnost a vlastenectví daly naporoučet fermanem; ale byly by to potom ještě ctnost, spravedlnost a vlastenectví?“  (K.Č.)