Jan Werich:     KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE ...
Vydalo nakladatelství Littera Bohemica v Praze roku 1995, cena: 89 Kč.

►  „Svět nebyl nikdy jiný, než jaký je. Že nebylo únosců aeroplánů, bylo jen díky tomu, že nebylo aeroplánů. Nájemných vrahů však nikdy nebyl nedostatek. A přece každého dne byl svět o chlup lepší než den předtím. Každý dnešek je lepší než včerejšek, i když lidi dělají psí kusy, aby tomu tak nebylo. Neboť, domnívám se, toto nespočívá v lidském činění, nýbrž ve vesmírném rytmu, o kterém, naštěstí, víme tak málo. Není tudíž důvod k zoufání a pesimismu, když se můžeme vsadit s kýmkoliv, že zítra bude líp než dnes. Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jenom část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.“ 
Jan Werich     (Přátelé, příteli ...)

---

►  „Vždycky ráno vstanu a jdu do koupelny, tam se podívám do zrcadla a nejradši zase bych šel spát. Protože to je takový divný člověk, co se z toho zrcadla na mě dívá. Tak se na něj usměju, von na mě zpátky, protože vesele do nového dne. Pak ho umeju a učesám ho, pak mu dám župan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle. No, tam mám noviny a čtu si. A říkám si: Tak copak, zas to bude veselejší – a vono né a vono né a vono né. A laviny a velká voda a jednoho unesli, pak zas druhýho přinesli, ale mrtvýho, a právě jak si tak čtu, tak si říkám: Sakra, kdo to řek? Snad německej básník jeden říkal – jak von se jmenoval – Das Leben ist lebensgefährlich. Neboli Život je životu nebezpečnej. A měl pravdu. Je to poslední dobou, nebo to bylo dycky tak?“ 

Jan Werich    (Kým bych chtěl být)

---

►  „Teď je tady jeden nový konkurent divadla, a to je televize. Nekonkuruje kvalitou vysílání, ale spíš tím, že leze do postele s lidmi. Televize slouží také jiným věcem než poučení a zábavě. Je mnoho manželství, kde se večer nehádají jen proto, že si pustí televizi, která je uondá do smířlivého klímání.“  

Jan Werich    (O divadle)

---

►  „Klauni se mi líbí dodnes. Klaun je člověk, jehož směšné vlastnosti a touhy, obliby a přání jsou umocněny. Klaun je v první řadě člověk. Klaun je klaunem, protože jím nechce být, nechce být k smíchu a diví se, že se mu smějeme. Nechce upadnout, proto padá. Chce být elegantní, proto tolik dbá o svůj oblek, až ho nakonec použije jako rohožku. Pokuste se na chvilinku zbavit toho, čeho se všichni těžko zbavujeme: strachu, nenávisti, předsudků, politického přesvědčení a všeho ostatního nánosu, který z nás dělá „civilizované“ jedince. Pokuste se takto oproštěni podívat kolem sebe a zaregistrovat čistý, opravdu čistý vjem.  Tak – a jste-li zbaveni toho nánosu, nezdá se vám, že vidíte mezi svými blízkými klauny? Tamhleten pán, který klímá a dělá, že pracuje. Vidíte, co mu to dá za práci dělat, jako že dělá, a přitom nedělat? Nebo si poslechněte tamhletoho, jak mluví a dělá, že ví, o čem, a ti druzí dělají, že nevědí, že on neví, ale nevědí také, co vědí a co nevědí, ba ani, co z toho, co vědí, vědět smějí, a tak radši dělají, jako že nevědí vůbec nic.“

Jan Werich    (O divadle)

---

►  „Každé lidské snažení je svým způsobem řetěz. Ale ze všech snažení nejvíce se řetězu podobá umění. Ovšem články tohoto řetězu jsou různé. Šišaté, čtyřhranné, trojhranné, kulaté, nepravidelné. Podle toho, jak který kovář koval. V jaké výhni fantazie. Umění je pevný řetěz, přečkal pohanství, křesťanství, buddhismus, šintoismus, Alláha, tisíc a jednu Poldinu huť a ještě dlouho to bude pevný řetěz. A je to krásný řetěz, protože každý článek je jiný. Patří všem lidem na světě. Všem, kdo umějí tu krásu vidět a chápat.“ 

Jan Werich    (O divadle)

---

►  „Já znám jednu paní, už dlouho, a já vám povím, ona vypadá báječně, vždycky se pěkně strojí a jako kdyby vůbec nestárla, ačkoliv já ji znám tak dlouho, že vlastně už jí musí bejt ňákejch pár pátků, ale vůbec to na ní není vidět a vždycky je upravená, elegantní a vždycky říká příjemný věci. Nikdy jsem neslyšel, že by chodila kolem, a jako většina lidí že by jouvejovala a říkala: No a co říkáte tomu, a jé ... Tudle mě volala kvůli něčemu, někde jsme večeřeli, a ona najednou volá a říká, jak to bylo fajn a že ji to bavilo a začala mně říkat takový příjemnosti – no, kdo rád neslyší příjemnosti o sobě, já aspoň jo, sice jako dělám, že ne, ale jo, já to rád slyším. A když už toho začala říkat moc, tak jsem jí řekl: Počkejte, ale vy opravdu dovedete říkat příjemnosti, opravdu dovedete člověkovi spravit náladu. A ona mně do toho telefonu povídá: No, já si myslím, že se to má lidem říkat, víte, já si myslím, že hlavně když je to pravda, si mají lidi říkat příjemný věci. A já sakra jsem se nad tím zamyslel a povídám: No vlastně jo, proč ne? A ona povídá: Copak jste si nevšim, že v poslední době lidi, když můžou mluvit o někom pochvalně, když můžou o někom říkat jenom dobrý věci, tak radši mlčej? Ale jakmile je nějaká příležitost říkat o někom něco špatnýho, něco nepříznivýho, tak najednou všichni, jeden přes druhýho, si skáčou do řeči. A já jsem povídal: Počkejte, vy máte, ženská, pravdu. Najednou jsem si vzpomněl, že z těch dopisů, co dostávám, jich většina je o tom, že život není žádná radost. Já to chápu, já ty lidi chápu, každej považuje to svý neštěstí, křivdu, prostě to, co ho potkalo, vždycky za nejdůležitější, protože každej z nás jsme svým způsobem střed světa.“

Jan Werich    (O říkání příjemných věcí, lidstvu a historické pravdě)