Každý člověk má některé dobré stránky a některé horší. Na rozdíl od stránek knižních však nejsou ty lidské číslovány. Je v nich obtížná orientace. Nevíme, kolik stránek ten který člověk má. Dokonce ani přibližně. Tedy zda jich má hodně, nebo málo. U knihy to lze poznat okamžitě - podle obsahu. Případně už podle objemu. U sousedky nikoliv. Mezi obvodem jejího pasu a mezi počtem jejích stránek není žádná souvztažnost. Natož abychom poznali, kolik z nich je dobrých a kolik špatných. Knižnímu číslování stránek se říká paginace. Její zásluhou se v četbě můžeme spolehlivě pohybovat. Jsme schopni přijmout dokonce i extravaganci, jakou je číslování v Palahniukově knize „Program pro přeživší“. Kniha se čte sice odpředu dozadu, ale stránky vědomě začínají stranou 228 a v závěru končí stránkou 1. Lidské stránky nejsou číslovány vůbec. Ani zepředu, ani zezadu, ani na přeskáčku. Jak se v nich tedy vyznat? Nezbývá než se trpělivě dát do listování. Trvá to nějaký čas. Někdy dokonce celé roky, než si o někom troufneme říct: „Toho mám přečteného!“ Potíž v postupném čtení našich bližních spočívá nejen ve skutečnosti, že nemají číslované stránky, ale oni nemají ani záložku! Nemůžeme si je tedy založit na místě, kam jsme se právě dobrali, a příště pokračovat dál. Patřičnou stránku si nemůžeme označit dokonce ani ohnutím růžku stránky. Nemá se to dělat, leč dělá se to. U lidí je to neproveditelné, jejich stránky jsou nehmotné. A to se prosím zmiňuji jen o četbě v jednom člověku. Ve skutečnosti míváme rozečtených několik lidí najednou. Je-li u knížek taková paralelní četba dost náročná, u lidí o to víc. Je tu však přece jen jistá výhoda. Na rozdíl od románu z knihovny, který musíme do jistého termínu vrátit, člověka můžeme číst průběžně - bez výpůjčního limitu.
S knihou je to nicméně snazší. Můžeme si ji vzít například do postele, což u řady lidí, které máme rozečtené, by nebylo právě nejvhodnější. Knižní čtení má i tu výhodu, že stránky poznáváme v určeném daném pořadí. Text bývá pro snadnější přehled také rozdělený do kapitol, kdežto člověk takhle naporcovaný není. Listujeme v něm chaoticky a stejně chaotické bývají naše úsudky. Některá stránka se nám jeví jako jednoznačně dobrá, jenže v jiné situaci zjistíme, že může být stinná. A naopak - záporná stránka se může za jistých okolností jevit jako pozitivní. U knížek je samozřejmostí, že požadujeme úplnost jejich stránek. Když nějaká schází, což snadno zjistíme číslováním, můžeme koupený výtisk reklamovat. Naše stížnost je tím pádem doložitelná. O její oprávněnosti nebude žádný knihkupec pochybovat. A co když některé stránky scházejí člověku? Občas dokonce stránky velmi podstatné. Nic takového nelze reklamovat, ostatně na to ani nemáme právo, neboť člověk není koupená knížka. I kdyby šlo o nás samotné, a zjistili bychom, že určité důležité stránky nám chybějí, stejně by nám nebylo pomoci. Nemáme se kam vrátit a dožadovat se výměny za nový exemplář. Nebudeme-li si nic zastírat a budeme-li k sobě upřímní, zjistíme, že většině z nás nějaká ta stránka opravdu schází. Jen málokdo o sobě může prohlásit, že oplývá všestranností. Či chcete-li: všestránkovostí. Poznávat jednotlivé lidské stránky může být povznášející a příjemně překvapivé, ale stejně tak riskantní. A svým způsobem nebezpečné. Už ve slavném Haškově románu hrozí poručík Dub dobrému vojáku Švejkovi: „Ty mě ještě neznáš, ale až mě poznáš, tak strachy zcepeníš.“ Je zajímavé, že přesně opačně postupují některé současné veřejně známé osoby, které provozují na internetu své stránky. Snaží se na nich veřejnost informovat jen a jen o svých stránkách dobrých, vlídných a vůbec načechraných. Zkoumání skutečných lidských stránek je rozhodně komplikovanější než čtení těch internetových. Ba i knižních, neboť člověk je na rozdíl od knížky pohyblivý a nečeká někde na poličce, až se nám bude hodit si v něm soustředěně číst. Nejednou se stává, že lidská bytost, kterou máme rozečtenou, je ve fofru. Nepostojí, neposedí. Sotva se zaměříme na některou ze stránek dotyčného, už někam pospíchá. Zde neplatí zásada běžná u knížek. Dokonce i rodiče naléhající na dítě, aby šlo nakoupit, případně uklízet, respektují obvykle jeho přání, že potomek tak učiní záhy – jen co si dočte stránku, případně kapitolu. Kromě dobrých a špatných lidských stránek existují ještě mnohé neutrální. Právě ty mnohdy spoluvytvářejí osobnost člověka výrazněji než stránky nápadné a ostře polarizované. Teprve kombinace všech těchto stránek dává tušit, kým jsme. Samozřejmě že zcela zásadní roli hraje pomyslná stránka 14, pak taky stránka 62 a stránka 171. Pozornost si však zaslouží i stránka 315. Natož stránka 465, pokud se ovšem dostaneme až k ní.
| 
Tento fejeton Rudolfa Křesťana byl vybrán ze stovky nových vyprávěnek z autorova cyklu na rozhlasové stanici Vltava, které zachytil ve své nejnovější knížce „TANDEM ANEB PO DVOU VE DVOU“.
Sbírka vyšla počátkem října 2006. Autorkou dvou zveřejněných kreseb je akademická malířka Magda Křesťanová, která knížku ilustrovala. Kniha Stojí 249 korun a vydalo ji nakladatelství Andreje Šťastného.
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 10. 2006.
