Mikuláš Renčín – fejeton Rudolfa Křesťana

Narodil se přesně na Mikuláše a od té doby nám naděluje.

V roce 2011 bylo naděleno i jemu – pražským Hradem. Jak známo, obdržel predikát „nositel medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění“.

O jeho zásluhách a umění nemůže být pochyb, i když svého času neuměl nakreslit kravské nohy. Jak se mi před lety přiznal, na jednom ze svých obrázků proto umístil spodní partie uvedeného zvířete do vysoké trávy.

Prvního překvapení od Vladimíra Renčína se mi dostalo v polovině šedesátých let. Reagoval tehdy na moji studentskou básničku v měsíčníku Plamen. V zájmu kontextu ji cituji: Alberte Einsteine / klobouk dolů před tebou / za to že jsi nikdy nevypočítal / proč máš pod pravým okem bradavici / a proč lidem nikdy nebude stačit ke štěstí / za okny zpívající kos- / ínus

Vzápětí napsal do Mladého světa č. 22 v roce 1965 tuto poznámku ke svým obrázkům: „Kdykoliv mám před sebou nepočmáraný papír a chystám se vymýšlet nové náměty pro své kresby, automaticky si vzpomínám na Klobouk dolů Rudolfa Křesťana... Až tě potkám, Křesťane, narazím ti klobouk na uši a půjdeme spolu na pivo.“

Byla to pro mě čest. Už tehdy bylo jeho jméno pojem.

V roce 1969 jsem pak vydali v hradeckém nakladatelství Kruh knížku, která byla pro každého z nás první. Jmenovala se příznačně Kos a kosínus. Vyšla v roce 1969 v počtu 2000 výtisků.

Pro srovnání: Renčínova kniha Lety a pády, která byla vydána v roce 1986, představovala 157 000 exemplářů – a záhy se stala nedostatková.

Jeho tvorba je česká až na půdu, byť tvůrce se vymyká národoveckým klišé. Renčínova maminka byla Němka. O seznámení rodičů láskyplně vypráví v rámci interview, které jsem s ním připravil pro jeho knížku s názvem „Ze života nižších kruhů“ (1995).

Renčínův humor nikdy nebyl zahořklý, byť i takový by mohl být – v ozvěně na období od roku 1974, kdy mu po zásahu Státní bezpečnosti bylo na delší čas znemožněno publikování. Ale když pak po listopadu 1989 slyšel od některých známých otázku, co teď bude kreslit, když je demokracie a všechno se smí, říkal si (cituji jeho slova z jednoho našeho interview): „Jenom abyste se, hoši, ještě nedivili.“

Jeho dílo je vskutku mikulášsky štědré. První kresbu zveřejnil v roce 1959 a do dneška následovaly tisíce obrázků v periodikách u nás i v zahraničí. Desítky knih ilustrovaných (osobně mu vděčím za tři) i úctyhodná řadu publikací vlastních. Televizní tvorba pro děti, více než stovka výstav, kalendáře...

A taky zdravotnický plakát proti kouření, při jehož tvorbě si řekl, že aspoň po dobu jeho vytváření nebude kouřit, aby se nestyděl sám před sebou.

Podobně jako byl kritický v minulosti, zůstává takový rovněž v přítomné tvorbě. I proto byl podle mého názoru už dlouho před letošní hradčanskou medailí vyznamenán svými příznivci, a to medailí nejvzácnější: trvalou přízní.

Stal se z něj právem klasik. Míním tím klasa. Jenže babo raď, jak popřát celoživotně nepatetickému člověku k sedmdesátinám