Pokud sledujete úterní odpolední ekologické pořady na ČT 2, pak se vám určitě, tak jako mně, líbí kreslená úvodní znělka pořadu Na větvi, která ve zkratce, ale přesně a výstižně, jako ostatně každý dobrý kreslený vtip, vyjadřuje naši situaci. Člověk s motorovou pilou řeže větev, na které, spolu s udiveně přihlížejícími zvířaty, sám stojí.

Na reality show se nedívám, ale při občasném přepínání kanálů na mne vyjukne nějaká ta upoutávka na ně. Tušil jsem, že to bude žumpa a je to žumpa. Netušil jsem ale, že se tahle komerční trapnost bude, na rozdíl od všech ostatních států Evropy, promítat před 22. hodinou večer, tedy že reality show budou pravidelně sledovat i školní děti.
 

Již celé roky na téma „média“ tvrdím, že nejsme evolučně připraveni (jak na atomovou energii či symfonické orchestry, tak) na podvědomě vnímanou sílu masových médií, zvláště televize. I naše dospělé mozky (a především naše způsoby vnímání a zpracování informací) jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to většinou tušíme, bezmocně bezbranné. O to víc bezbranné jsou děti, které prostě fyzicky, z podstaty způsobu vnímání světa svým vývojově nedokončeným mozkem, nejsou schopny rozeznat realitu od show, rozlišit dokument či přímý přenos demonstrace od přenosu z domu Velkého bratra.

Když začala vysílat jedna soukromá tv stanice svou reality show, a druhá se přidala, záměrně jsem se zdržel komentáře. Čekal jsem na první hmatatelné důsledky. Vida, už je to tady.
 

Paní učitelka Vávrová v Lidových novinách (10. 10. 2005) zareagovala na článek o dětech, dívajících se na reality show, popisem své každodenní reality: „Děti to sledují a nejen že občas vyřknou nějaké to sprosté slovo, ony mluví sprostě neustále, a já to musím poslouchat.  A navíc, když vkročím do své 7. třídy, mám pocit, že jsem se dostala mezi sexuální maniaky. Sex je u nich na prvním místě. Děvčata si před chlapci stěžují, že mají malá prsa a že zrovna dnes si nemohly vzít kalhotky tanga, jeden chlapec nabízí, že si spolu půjdou zašukat, další předvádí, jako že masturbuje. Když s nimi chci o těchto věcech povídat, zajímá je jen perverzní sexuální chování. O zodpovědném vztahu nechtějí slyšet, berou to vše jako hru, jako zábavu, protože to tak vnímají z televize.“

 

        

 

Jaké vztahy asi naváží tyhle děti? Jak se budou chovat ke svému okolí, ke svým rodičům, ke své společnosti, až dorostou?

Jak naznačuje psychologie (teorie sociálního učení pozorováním a nápodobou modelu), děti hledají instinktivně modely chování, a napodobují to, co vidí v televizi. Násilí a vulgarity z reality show nevyjímaje.
 

V předchozích zamyšleních na podobné téma jsem navrhoval celkem logické věci, vyplývající ze situace: Zakázat reklamu výrobků pro děti. Učit děti již ve školách o nebezpečí reklamy, učit je umět rozeznat reklamní triky a seznamovat je s možnostmi obrany. Vydávat (preventivně, páni poslanci!) daleko víc finančních prostředků na informovanost rodičů i dětí. A především – učit sebe i své děti, že když už televizi (a média) užíváme, tak jen po kapkách! Že tv zprávy a tv reklamy (a pro dospělé, natož pro děti neodolatelné) a různé ty reality show jsou životu nebezpečné!

Paní učitelka má také jasno: „Televizní společnosti by měly mít stanoveny jasné hranice. Když to jde jinde, proč by to nemělo jít u nás?“
 

Tak jak to, že nemají jasno politici a že různé ty televizní rady nekonají? Bohorovný klid pánů poslanců a zodpovědných ministrů a úředníků by nás ale neměl oklamat: oni sami možná mají děti již dospělé a jakékoliv akce z podstaty svého úřadu a žvanivého parlamentu nejsou schopni. A nemají patent na rozum, naopak, jsou právě tak chytří nebo hloupí jako my ostatní. Oni ale již profesně oslepli: svůj „selský“rozum už dávno ztratili.
 

Je třeba reagovat a jednat (třeba jen tím, že dáme najevo svou nespokojenost), protože tyhle „realitní“ děti budou brzy zcela mimo do nedávné doby obvyklou realitu a navíc nenapravitelně negativně ovlivněny, naprogramovány, na celý život. Jako společnost si současnou netečností k dlouhodobým vlivům (nejen) reality show evidentně podřezáváme již tak ekologicky a morálně naříznutou větev.
 

V čem je ta současná záplava televizních reality show pozitivní? No přece v téměř nutnosti vypnout televizor! Každý den, od neděle do soboty, můžete, vážení televizní maniaci, na půlhodinku kolem šesté, na hodinku v hlavním vysílacím čase a na půlhodinku po třiadvacáté hodině na obou soukromých kanálech můžete, pokud zrovna nebudou dávat na fotbal nebo na ČT 2 nějaký přírodopisný či dokumentární film, vypnout bednu a věnovat se sobě, rodině, dětem a svým skutečným koníčkům, vzpomenete-li si na ně ještě. No hurá… přece…