Léta ve snaze naznačit, jak hodně záleží na formě sdělení (zvláště mezi muži a ženami), používám hypotetickou představu marnosti snahy o dorozumění právě mezi psem a kočkou. Když pes vrtí vodorovným ocasem, je to známka jeho dobré nálady a snahy o přivítání. Když takto vodorovným ocasem švihá kočka, je to znak nejvyššího napětí a okamžiku těsně před útokem. Když pes zvedne tlapku, přátelsky zdraví, takto zvednutá tlapka kočky má jediný účel – zaútočit. Dospělý pes má prostě zcela jiný slovník a proto si s dospělou kočkou nerozumí. Vyrůstají-li ovšem štěně a kotě spolu, domluví se.

Muži jsou jiní než ženy, jak dnes většina z nás již (konečně!) snad ví z knih manželů Peaseových (a kdo neví, ať rychle běží a knihy si koupí), a tak snad už je jen otázkou času, kdy jedna i druhá strana pochopí, že je třeba si to, co ten druhý (ta druhá) říká prostě přeložit do svého „rodného“ jazyka. Když tedy současná informovaná žena po svém muži chce, aby jí donesl z drogerie Okenu, musí mu na lístek napsat OKENA (drogerie) a nesmí po něm chtít, aby zároveň koupil ještě hladkou mouku, utěrku, žárovku a lístky na tramvaj – jinak se může stát, že muž přinese domů sadu šroubováků. Muži totiž neumí myslet na víc věcí současně a jejich pozornost je „tunelová“, zaměřená nejraději na jednu činnost. Je třeba mu to navíc sdělit jednou holou větou (a ne když se zrovna dívá na zprávy v televizi nebo čte sportovní stránku novin), aby pochopil.

Když současní rodiče cokoliv vytýkají svým „zlobivým“ dětem, mají tendenci to vysvětlovat a logicky odůvodňovat, jenže mozek dítěte chápe a vnímá jinak. Aby rozjívený rozmazlený kluk skutečně rozuměl požadavku své milující matky, měla by mu to alespoň občas umět říct jeho slovníkem a jazykem. Podobné je to i ve škole: když hodná paní učitelka slušně žádá vůdce party přerostlých výrostků, aby toho (šikany, systematického zneužívání hrubé síly) nechal, jen rozdmýchá jeho drzost. Takový kluk vnímá slušnost jako slabost a logicky se pak slušným požadavkům vysměje. Aby pochopil, musela by ho paní učitelka například několika sprostými výrazy překvapit a svou autoritu mu prostě vnutit.

Konečně mi také někdo z tehdejších přímých účastníků sametového převratu v roce 1989 (Václav Malý v rozhovoru pro MF Dnes ze 14.9.2004) potvrdil můj názor, že viníci měli být potrestáni, a že tehdy velmi nejistí komunisté „pochopili“ velkorysost nových vládců jako slabost. Každý tehdejší komunista (milicionář, estébák, soudce, prokurátor aj.) měl být za své předchozí činy, třeba jen symbolicky, ale přece, potrestán, aby pochopil.

Právě tak je ovšem nesmyslné, když se dnes demokratické vlády pokouší teroristy odvrátit od jejich plánů demokratickými prostředky a peticemi plnými mírových slov a nabídek. Terorista vnímá slušnost a pokusy o diskusi jako slabost a zbabělost. Aby pochopil, musel by se objevit někdo autoritativnější, silnější. Přinejmenším by musel umět mluvit jeho řečí. Někdy je samozřejmě lepší nereagovat. Umění rozeznat, kdy jednat a kdy mávnout rukou, by se mělo vyučovat už od pátých tříd na základních školách. Já si v takových případech vzpomenu na přísloví „orel much nelapá“.

Ve většině případů a situací, kdy jde o dorozumění a především pak o skutečné pochopení toho, co sdělovatel sděluje, však skutečně a nezměnitelně jde o to, aby bylo to, co je sdělováno, sdělováno řečí toho, komu je sdělováno - aby pochopil.
V jistém smyslu jde o parafrázi přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej…“ V tomto případě tedy jde o něco jako „Komu chceš zpívat, toho chleba musíš ochutnat…“. Nebo jinak, chce to řešit tyhle věci „homeopaticky“ – léčit stejné stejným. Naše babičky dobře věděly, že na hrubý pytel patří hrubá záplata.

Často také ovšem (těm, o kterých tady píši, tedy např. teroristům a násilníkům) chybí zpětná vazba. Občas si mi někdo stěžuje na souseda, který si pouští příliš nahlas svou oblíbenou, obvykle heavy metalovou hudbu. Já radím stále totéž: až se zase budou stěny vašeho bytu otřásat decibely shora (nebo odvedle), dojděte pro souseda a pozvěte ho k sobě, aby si poslechl, co jeho hudba dělá s vaším bytem a prostředím! On to totiž neví a neumí si představit, když si mu jen slovně stěžujete! Nemá zpětnou vazbu, aby pochopil.

Když prožívala moje dcera své první negativní období, které se projevovalo tím, že na všechno říkala ne jednou, ale třikrát NE NE NE!, došlo to tak daleko, že se začala vztekat. Znáte to, když nebylo po jejím, kecla sebou na chodník před obchodem a začala se vztekat a bušit pěstičkami atd. Děti potřebují lásku a ukazovat hranice (a to důsledně), a také pomoc. A tak jsem sebou jednou, když se takhle vztekala, položil na chodník a začal také kolem sebe mlátit rukama a naoko vztekle ječet (aby pochopila). Ztuhla, a vyčítavě prohlásila: „Co to děláš!“ Já na to: „No přece pomáhám ti…“ Ona překvapeně a dotčeně: „Ale JÁ se vztekám!“ „No a já ti pomáhám…“ odpověděl jsem. Vstala, já taky, a od té chvíle sebou na chodník a nikam jinam již nikdy nepráskla. Dnes má dvě dcery, z nichž ta první prochází negativním obdobím, a tak si to užívá a vzpomíná, jak to udělat, aby ta její pochopila…

Jde o to, abychom pochopili, že k tomu, aby ten který pochopil, mu to musíme umět sdělit. Aby agresivní a většině ostatních škodící školák (zloděj, terorista, opilec, tunelář, politik atd.) pochopil, že je v jeho vlastním zájmu pochopit a přestat škodit. 

P. S.: Jen stále, jako ostatně mnozí z nás, nechápu, na jakou že to řeč by případně slyšeli všichni ti ředitelé reklamních agentur, vydavatelé a šéfredaktoři novin, bulvárních a televizních zpráv, kteří díky stále dokonalejším médiím stále dokonaleji a efektivněji propagují násilí, agresivitu, teror a povrchní senzace. Už aby to (nejen můj mozek) pochopil…