Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (10)
Nalila si ještě hlt vína a šla si lehnout. Brzy usnula a chrápala jako když řeže dřevo. Druhej den si celá vesnice vyprávěla, že hajný objevil v lese stopy nějakýho neznámýho zvířete. V hospodě dal nalít každýmu, kdo přišel. Musel to být pro něj velkej zážitek, když si sáhl do portmonky. Byl jinak hodně lakomej.
Josef Fousek: Eman, Kornelie, boží lidé (6)
Bolelo mě všechno, co může v noci bolet. Bolel mě celej člověk, jak říká v hospodě hajný Zajíček. Druhej den napadl sníh. Těšík k nám jít nechtěl, ale Kornelie má sílu. Je narozená ve Štíru a ty se nedaji. Dupla mu na nohu, chytla ho za límec a vedla Těšíka vesnicí jako jezevčíka. Když jsem se na to koukal z okna, musel jsem Kornelii obdivovat, i když jsem jí kolikrát měl pod krk.
Josef Fousek: Buďme k sobě vlídní
Odpuštění! Jediné slovo a za ním se skrývá jedna z nejtěžších a nejušlechtilejších vlastností, která si vyžaduje moudrosti, velkorysosti, lásky a síly – překonat sama sebe a potlačit vlastní sobectví. Nevím, zda jsem dokázal někdy zcela odpustit podraz, ponížení, výsměch nebo nespravedlivé rozhodnutí.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (2)
„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“ Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání. „Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“ „Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“ Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (20)
♦ Hodný člověk je v situaci Ježíše Krista. Když jede na bicyklu, musí dávat pozor na hřebíky. ♦ Nepoznal jsem nudu! Umím pracovat, i když nečinně ležím. ♦ Na ulici upadl malý asi devítiletý chlapec. Zvedl jsem jej. „Pane,“ nastavil ruku, „dostanu dvacet korun!“ „Za co?“ ptal jsem se udiveně. „Za to, že jsem vám dal příležitost udělat dobrý skutek.“ ♦ Nejlepší budoucnost má duše z kola. Ta má v nebi příbuzné.
Josef Fousek: Na cestách s anděly
Josef Fousek měl odjakživa toulavé boty. A každá cesta i ta nejkratší, třeba jen z Kladna na Křivoklát, byla pro ně takovým dobrodružstvím jako pro jiné cesta kolem světa. Na každém kroku, i tam kde jiní vnímali jen šedou nudu, zažíval pestrobarevné příběhy, o kterých pak vyprávěl všude, kde se našel alespoň jeden posluchač.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (14)
Je to velké umění, umět odpočívat bez pocitu ztráty času. | Mezi psychiatrem a nemocným je jediný rozdíl, že psychiatr o své chorobě neví. | Je to divné pomyšlení, že člověk, i když žádný trestný čin nespáchal, je hned po narození odsouzen k smrti. Vyšetřovací vazba trvá průměrně sedmdesát let. | V životě nehledáme toho, koho máme rádi, ale toho, kdo má rád nás.
Josef Fousek oslavuje sedmdesátiny. Gratulujeme!
Vymyslet originální blahopřání k sedmdesátinám pro skvělého člověka, kamaráda a přítele, nadaného umělce, všestranného tvůrce, zábavného společníka, jakož i pracovitého a obětavého profesionála, jakým je Josef Fousek? To je nesporně zadání z kategorie „poslední úkol pro sebevraha“.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (12)
♦ Usilovná práce je důkazem ctižádosti, ale i strachu z budoucnosti. Líní lidé mohou být filozofy, ale jsou příliš líní na to, aby domysleli hrůzu svých konců. ♦ Starý člověk je jako kompjútr. Má spousty poruch, je často opravován a přesto je rád, když mu omakávají klávesnici. ♦ Opravdu velké blbosti dokáží udělat blbci vzdělaní. Nevzdělaný blbec nedomyslí svou blbost do konce.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (34)
Pešula zakroutil hlavou a buldozer nastartoval. V bagru seděl Valibuk Maškovic. Měl oranžovou kombinézu a na zádech nápis HORJEČ COMPANY. Buldozer řídil Kulich. Ani nás nepozdravili. Jakoby se styděli. Ale my se nezlobili. Oni přece za nic nemohli. Je to jejich práce. Bagrista Valibuk popojížděl sem a tam až se železná hruška rozhoupala a třískla do maringotky.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (9)
O lidech se neví (o těch, co normálně a obyčejně žijí) do té doby, než je zapotřebí jejich hlasů. Tím nemyslím hlasy operní, folkové, popové a záhrobní. Když nastává OBDOBÍ URNOVÉ, které má poskytnout křeslo, stůl, kočár, imunitu, neboli páchati zlolajno a skopičino bez následků jakýchkoli, stáváme se potřebnými i my, kteří na stolce moci nedosahujeme a ani dosáhnouti nechceme. Začínají nás zdravit ti, kteří nás povzneseně míjeli a v novinách a médiích čteme, jaké pamlsky nám ta či oná strana slibuje naservírovat na tácu populismu.
Josef Fousek: Švédské vzpomínky
Zapomněl jsem, že mám za sebou týden ve Švédsku, tisíce kilometrů cest, letadlem, auty, autobusem, metrem. V letadle při dosednutí na stockholmské letiště Arlanda jsem poděkoval pilotovi potleskem. Můj syn Tomáš a vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký se nepřidali. Na letišti nás srdečně přivítala Jitka Vykopalová, dobrá duše celé naší kulturní „mise“.
Josef Fousek: Blbá nálada / Divadlo obyčejné chvíle
Den začal divně. Nohou jsem srazil při vstávání obraz Jana Kristoforiho, řízl jsem se při holení, malíček u nohy jsem si narazil o dveře. Zazvonil telefon a anonym šeptal, že si s Jirkou Krampolem dáváme ke snídani extázi. S dekadentní náladou jsem se zakousl do BE-BE a ulomil si kousek zubu.
Josef Fousek: Pohlazení Evy
V roce 1995 jsem měl vystoupení pro krajany v Austrálii. Poblíže pódia se skvěl plakát s Evou Pilarovou, který hlásal, že Eva bude mít za čtrnáct dní koncert v Sydney. V té době jsem netušil, že nás spojí za dvanáct let společná práce na knize POHLAZENÍ. Nápad nakladatele Jindřicha Krause Eva uskutečnila a já jsem její fotoobrazy rád doplnil svými básněmi.