Literatura – Zábava
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy V.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd., které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři? Napište nám je do Pozitivních novin… Může tak vzniknout originální „Lékárnička první pomoci PN“, která bude obsahovat podobné léčivé „kapičky“ a „pilulky“, které můžete užívat v případě nepohody bez lékařského předpisu.
Stanislav Moc: Svatba v bushi
Moje milá byla věřící katolického vyznání, a tak jsme se museli vzít v kostele. Konec konců právě kvůli tomu mě přinutila, abych s ní objel půlku kontinentu a vzal si ji tam, kde měla všechny tetičky i strýce, protože matka jí umřela, když byla ještě mladá, a ujaly se jí tetičky. Otec ještě žil, ale na svatbu zajet nehodlal, i když nám své požehnání dal.
Ivan Kolařík: Moje štace v Americe (1)
Bylo krásné odpoledne. Špinavým kancelářským oknem pronikaly sluneční paprsky, které malovaly v prachu na stole roztodivné obrazce. Moje blažené hnípání přerušilo neurvalé zadrnčení telefonu. Líně jsem se natáh po sluchátku, ze kterého se ozval vzrušený hlas ženy Máni. “Ivánku, mám pro tebe radostnou zprávu. Právě přišla pošta.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (12)
V den Milanova a Jardova odjezdu jsme se všichni sešli v přístavu, protože naši přátelé se rozhodli plout, místo letět. Lodí to vzalo šest týdnů, čímž chtěli docílit, že přijdou doma o celou jednu zimu a připlují do Evropy až v pozdním jaru. Druhou výhodou bylo, že uvidí kousek světa, protože loď plula okolo celé Afriky a všude na dva dny zastavovala.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (11)
Největší problém měla Rebeka. Milan se rozhodl, že se s výhrou vrátí domů a Jardovi nabídl, že mu dá 4 tisíce, když pojede s ním, ale jenom dva, kdyby zde chtěl zůstat. Jarda si spočítal, že dva tisíce z jeho výplaty nenašetří ani za tři roky a rozhodl se jet domů také. Rebeku chtěl vzít s sebou, ale to nebylo tak jednoduché.
Ivan Kolařík: Atom na ně!
V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie.
Jana Pilátová: Jak Honza s prasetem chřipku léčili...
Začalo si hrát na „je mi hůř“ a když už Pepa začal ztrácet trpělivost s prasečím „skoč támhle podej tohle“, hrálo si na „je mi nejhůř, dlouho už na světě nepobudu..“. Pepa se snažil, seč mohl, ale prasečích požadavků na něj už bylo moc. Napsal tedy do místního královského plátku výzvu o pomoc. Palcovými titulky samozřejmě, aby se prasečí nemoci dostalo řádné publicity a praseti nebohého sekýrovaného Pepy pomoci.
Ivan Kolařík: Úvaha o bolesti
Již od pradávna se nám matky snaží namluvit, že porodní bolesti jsou vskutku strašlivá záležitost. Je rovněž všeobecně známo, že díky hrozným bolestem novopečené maminky po zdárně provedeném porodu záhy přestanou milovat manžele, milence a otce svých ratolestí, kteří ukrutnou bolest způsobili v první řadě.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10B)
Když jsem přišel domů, Franta ještě spal a Petr seděl u televize a díval se na nějakou veselohru. V té době byla televize a noviny našimi největšími učiteli angličtiny. Zvláště televize byla dobrá tím, že její aktéři mluvili zřetelně a spisovně. Nejen to, člověk si mohl mnohé domyslet z jejich pohybů a děje. Komedie jsme milovali nejvíce, protože při těch se člověk občas zasmál, když mu to došlo, ale už tehdy jsem narazil na gagy, které jsem nepochopil, i když rozuměl každému slovu.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10a)
Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to co v hospodě vypili tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.
Emília Molčániová: MHD – to je ono | Problém bude inde | Pôžička
Pokazilo sa mi auto. Toho som sa najviac obávala, pretože som bez neho neurobila po meste ani krok. Hrozila som sa cestovania mestskou hromadnou dopravou. Stačilo mi počúvať tie chýry, ktoré kolovali ako postrach verejnosti. A teraz je to tu. Musím zakúsiť nepohodu, utrpenie, možno aj boj o holý život. Celú noc som nedokázala od strachu ani zaspať a lúčila som sa so životom. Pred dvadsiatimi rokmi ma seklo v krížoch a odvtedy chodím zohnutá takmer do pravého uhla. Prešla som stovkami rúk našich i zahraničných odborníkov, kadejakých šarlatánov a nič.
Ladislav Neužil: Řízek / Odplata
Pracoval jsem v jednom větším průmyslovém podniku, v ekonomickém oddělení. Zvláštními exponáty tohoto oddělení byli dva pracovníci, Milan a Ríša. Byli to kolegové, ale především rivalové. Nikoho nenechali v klidu, ani sebe navzájem a nikdo si před nimi nebyl jistý, že mu něco neprovedou. Neustále vymýšleli nějaké lumpárny a předháněli se v tom, která jimi vymyšlená je lepší. Jakmile se někde objevili, všichni byli okamžitě ve střehu.
Stanislav Moc: Český bál
Mločí Hlavy hráli krásně Glen Millera “In the mood” a my jsme z radosti, jak se nám podařilo oklamat pořadatele, začali už dopředu vykopávat. Jako kdybychom tančili v kole s manželkami. Bohužel jsme však netančili, ale jen oběma rukama drželi mezi sebou esku za ucha a při tom přecházeli takovou úzkou římsu, která nás dělila od schodiště, které vedlo dolů na pódium a do sálu pod ním.
Falešné zuby
Co umřel Duňák, na rybách jsem vlastně nebyl. Když teda nepočítám, že jsem párkrát zašel na pláž a mrskal prutem do příboje. Jenže tam se toho moc nechytne, občas bream (druh ryby), ale většinou je to všechno pod míru. Jiná by byla, kdyby byl tah. Třeba mullets (druh ryby). Ty se najednou vynoří ze všech líhní, co jimi je řeka Macleayská poseta a táhnou na sever v tisících.
strana 1 / 22