Literatura – Fejetony
Egon Wiener: Den po dni | Matoušek z Držkova | Kristýna
Přítel rybaří. Je to takový milý doktůrek ze Dvora Králové. Je, jako já, posedlý sbíráním starých pohlednic. Sbírá Podkrkonoší. A jako by se nechumelilo, jezdí si k tomu do Norska na ryby. Já viděl rybáře kdysi dávno nejdál v Taškentu. Mají tam jezero, kterému místní Uzbeci říkají Taškentské moře a sedí u něho, či alespoň dříve sedávali ve vysokých holinkách, v dlouhém kabátě a s čepicí.
Adéla Muchová: A není to jedno?
Zastyděla jsem se. Před těma klukama jsem vypadala jako blbec. Možná jako ignorant, kterému je moderní svět mobilů na hony vzdálen. Jako že nevím, která bije... Nejen že netuším, zda používám paušál či předplacenou, pletu si Vodafone a T-Mobile, ale dokonce svůj mobil ani neplatím! Jak je tohle možné? Ani do jedné kolonky nezapadám.
Eva Vlachová: Prázdninový suvenýr
Tak už brzy bude zase všechno ve starých kolejích. Školy se zaplní žáky a studenty, v práci už taky nebude chybět tolik kolegů a hromadná doprava bude opravdu hromadná. Zážitky z prázdnin a dovolených okoření na krátký čas společná setkání a výhodné nákupy v cizině (rozuměj značková trička, elektronika či zlatý šperk) vzbudí u některých jedinců možná trochu závisti.
Egon Wiener: A čarovat umí kdo? | Den nezávislosti v pořadí 235. | Putovní lahve
Sněm ptačí na Ještědu končil prazvláštním provoláním. Obec ptačí sněmovala s tím, že už je to neúnosné a dít se musí věci… Čiri, kiri, pták, kiririki krák. Dohodli se na tom všichni. Ti zdejší i ti, co proletěli světa kraj. Jako když rozevřeš vějíř, frr! a byli pryč. Rozletěli se do všech světových stran. Pod nimi ještě spalo město, řeka, celé Podještědí.
Vladimír Vondráček: Bajka o jedné milé zoologické zahradě
Byla – nebyla, no samozřejmě spíše nebyla, ale mohla být, jedna milá a překrásná zoologická zahrada. Na rozdíl od jiných zoologických zahrad, které vybudovali pro své potěšení a snad i studium lidé, v této zahradě žili a spravovali ji živočichové sami. Jednoho krásného dne, mírnix-dýrnix, z čista-jasna, kde se vzala tu se vzala. Na jednom malém ostrůvku uprostřed Pacifiku dala místní fauna hlavy dohromady a založila si ZOO.
Eva Vlachová: Krásná nálepka
Nedávno jsem si, jata touhou po vzdělávání se, pročítala nabídku různých seminářů a školení a jedna mne vážně zaujala. Jmenovala se Etiketa a protokol. Zdá se mi totiž, že etiketa se stala staromódní a vlastně i trochu úsměvnou záležitostí. Možná si ji ale spojujeme pouze s etiketou dvorskou, o jejímž pokrytectví nás už dávno velmi podrobně a čtivě informoval Alexander Dumas. Momentálně řešíme etiku.
Luděk Ťopka: Klíče
Ztratil jsem nedávno klíče. Od výtahu, dopisní schránky a zámku kola. A to svou vlastní vinou - zapomněl jsem je totiž ve výtahu. Jak to? Aha, pardon, neřekl jsem, že bydlím v jednom ze čtyř šestipatrových domů našeho družstevního bloku, kde je tato vymoženost nezbytná. Výtah sice klíč nepotřebuje, ale pro jízdu do sklepa je třeba, na ochranu proti zlodějům, vložit k tomu určený zvláštní klíček do ovladače kabiny.
Danuše Markovová: Nejen o kamenech žlučníkových
Kameny mě v životě provázejí neustále. Jsou mým nekonečným zdrojem inspirace. Téměř vášnivě pozoruji jejich podmanivě zemitou krásu zasazenou do neopakovatelných zákoutí v přírodě. Tvoří pestrou mozaiku mého života v tak různorodých proměnách, že se k nim chtě nechtě musím neustále vracet.
Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!
Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!
Jana Stuchlíková: … tě balil, ne?
Vracím se ze služební cesty, spokojeně si pobrukuji za volantem a naučeně sleduji cvrkot okolo sebe. Provoz je jen mírný a cesta ubíhá jako po másle. Jemně zbystřím, protože zprava se přede mne z připojovacího pruhu doslova vecpal chlap v bílém autě. No, dobrá, bylo to natěsno, ale budiž, pomyslím si. Jedu dál, s chlapem před sebou. Možná tak po pár stech metrech na mě zabliká všemi čtyřmi.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta III.
Ztráta inspirace… Jedna z mých největších a nejděsivějších nočních můr. Nevědět o čem psát, nemít na srdci nic, co bych si přál sdělit čtenářům… Už jen při tom pomyšlení mě polije horký pot a honem se snažím přijít na něco, co by mě přesvědčilo o opaku, co by mi dodalo kýžené sebevědomí a já si mohl říct: „Kdepak, stále ještě nacházím v té své makovici spoustu nápadů, pořád vím, o čem psát!“
Egon Wiener: Vzkaz Ypsilonce | Schody | Hlemýždí bohatství
Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci.
Pavel Landa: K neznámému účelu
Na jednom z právnických blogů onehdy kdosi prohlásil, že duševní vlastnictví je nesmysl. Dotyčný patrně vůbec nikdy žádný takový nehmotný statek nevlastnil, dokonce zřejmě ani není naděje, že by vlastnil někdy v budoucnu. Přestože, jak vidno, existují takovéto kuriózní názory, se duševnímu vlastnictví v poklidu chvilku věnujme, tentokrát v podobě práva k vynálezům.
Egon Wiener: Horská chata na Smrku | Z Lemberka | Pivo a špek
Nedávno jsem byl na léčebném pobytu v lázních Libverda a tam jsem se dozvěděl o jednom osudu, o osudu horské chaty na Smrku. Rád bych vám převyprávěl příběh, který mě vrátil do let, kdy naši rodiče přicházeli na seve,r do pohraničí, aby tady, v Sudetech, obnovili českou řeč, aby český živel staletí v tomto kraji potlačovaný našel své místo.