Hádejte, odkud je následující dialog. Anebo raději ne. Tu otázku by totiž zodpověděl skoro každý z nás, i kdyby nebylo titulku zde nad ní.

A dialog?

„Má milá, odkud jsi zabloudila?"
„Z domova."
„Z domova?" podiví se Mrazík... „Už je ti teplo, děvče?"
„Teplo, dědečku Mrazíčku," třese se Nastěnce zimou hlas.
„Dobrá."
Nastěnka: „Opravdu teplo!"
Ale Mrazíkovi to nedá. Obíhá veliký strom, aby ji uviděl i z druhé strany: „Teď už je ti teplo, děvče?"
„Teplo, Mrazíčku, teplo dědečku."
Zima ji však roztřásá čím dál tím víc...

Nastala letní vedra, i proč ne? Vzpomeňme právě Nasťu. A Mrazíka. Ale také ostatní - z legendární pohádky dle scénáře Nikolaje Erdmana a Mikmaila Volpina. Není zapomenutelná a režíroval ji již roku 1964 Alexandra Rou, přičemž v našich luzích a hájích zdomácněla rovněž dík bezpočtu repríz, ke kterým nejčastěji docházelo v prvních dnech měsíce ledna. Bylo nebylo, začíná se tenhle dávno kultovní a už archetypální příběh. Žil kdysi stařeček... Ano, žil. A Kuzma se jmenoval, dodejme. Žil –a měl hodnou a pracovitou dceru, jenže se podruhé neoženil moc dobře s Jevdokijí, ta začala oba týrat a její vlastní rozmazlená Marfuša... Ta moc krásy nepobrala a o to víc teď zlovolná macecha nahání Nastěnku. A když přijde pravá ruská zima, vyžene dokonce Nasťu až do lesů.

Tady se naštěstí nad zotročeným děvčetem ustrnou samy ledem obalené stromy a místní car, kterým je právě Mrazík, ale nebudu vyprávět i vám tak dobře známý příběh, který je (a nalijme si dnes čistého vína) k prasknutí napěchován neúnosně zploštělými figurami...

Co však na tom, junáci, volám. Co však na tom, když disponuje i tak chlapáckou linií. Žil byl Ivan. A ten... Když se díval na sebe, tak se musil pochválit, nevypadal věru zle, zkrátka chlapec jak má být! „A před naší, za naší, cesta má ať nepráší!" zpíval nám hlasem pana Zímy, nicméně v lese hlubokém, v lese pustém, v lese strašlivém a hustém ho poněkud infantilně oslovila loupeživá partička přihlouplých pobudů. Co s nimi mladík provedl?

Co by? Pobral jim kyjů, kyji vrhl po vertikále, aby chvíli putovaly kosmem, ale z vesmírů se ty kyje měly ovšem navrátit přesně na původní plácek, a to „jako podle dží-pí-esky“ A Váňa-Váňa- Ivánek? Zatímco kyje nahoře nahrazovaly umělé družice, v klidu pokračoval v pouti po zemi a bez větších nesnází přechytračil také šikovnou babu Jagu, anebo tedy (a česky) Františka Filipovského. A k tomu i jeho věrné, dobré bydlo. Chaloupku.

Hle: „K lesu vpřed, k Ivanovi zády."

A dál?

Hrdopyšek Ivan bohužel urazil frustrovaného dědečka Hříbečka, i stal se medvědem.

Jako nějaký Mirek Dušín širé Rusi však počal konat hotové divy pravého udatenství alias dobré skutky a hle: Ruský Ostrov doktora Moreaua pominul. Podoba hezouna se mu vrátila. A Nasťa, kterou u nás namluvila nedávno zesnulá paní Klepáčová?

Inu, Nastěnka, ta byla už od samých počátků pohádky mučena a trýzněna, což mnohé zkažené diváky možná i bavilo, ale my ostatní jsme jen zatínali pěsti a ptali se: PROČ?

Ach, proč jen se ta nebohá trpně podvoluje a zlo nikdy neoplácí zlem?

Že je snad i nerodná rodina svatá? A vždy?

Svatá-nesvatá rodino, ať jsi, jaká chceš, ťuk-ťuk ťukáš Nastěnko v noci pokorně pletacími jehlicemi, ale je to moc slyšet, a tak šup s tebou ven do zimy. Tam...

Do rána dopleteš, sic...

I snaží se Nastěnka a snaží, zkouší to doplést, tato naše zimomřící dívčina, ale i žalostně oroduje. Hle:

Prosím tě, kohoutku milý,
musím plést ještě chvíli!

A ještě unyleji:

Smiluj se, Jitřenko jasná!
Smiluj se, sluníčko krásné! Ještě chvíli musím plést,
nebo mě stihne krutý trest!
Macecha mi vlasy vyškube!

Ale to už, myslím, opravdu skoro stačilo, protože Mrazíka pamatujeme. A už počátkem roků osmdesátých jsem (kupříkladu) pobýval v Jeseníkách na jedné povinné vysokoškolské praxi a jednoho dne večer došlo i na zinscenování Mrazíka. I sám Martin Dejdar by možná záviděl, jak to odsýpalo, a já sám pověstnou pohádku sice tenkrát moc neznal, ale byl jsem naprostá výjimka. Úplná. A provedení zkrácené verze se nesetkalo se sebemenšími problémy a dokonce i sličné studentky rády braly roli Marfuši a...

Ach ty Váňo, Ivane,
podívej se jen na mne!

Ale jedním z totálních vrcholů filmu stejně zůstává scéna extrémně přeslazeného prvního setkání obou hlavních hrdinů (pan Zíma a paní Klepáčová v české verzi), kterou opět nezbývá než citovat ze scénáře, anebo tedy knížky, která česky také vyšla:

„Ta musí být moje. Dobrý den, děvče."
Nastěnka stydlivě skloní hlavu: „Ano."
„Dobrý den, krasavice. Neboj se mě, moje milá. Podívej se na mne, jen se podívej!"
Nastěnka stále klopí oči až k zemi.
Ivan: „Nelíbím se ti?"
„Nemám čas si s tebou povídat," špitne Nastěnka tichým hlasem.
„A co máš na práci?"
„Zalévám suchý pařez."
„To budeš dlouho zalévat?"
„Tak dlouho, až na něm vykvetou květy. Macecha mi to nakázala."
„Máš zřejmě náramně zlou macechu."
„Ale ne. Takovou, jak to obvykle bývá."
„A jak ti říkají?"
„Jmenuji se Nasťa." Zapýří se.
„Nasťa," opakuje Ivan láskyplně.
„Říkají mi různě. Tatínek mi říká Nastěnko, sestra mi říká Nasťo a macecha mi říká: Ty čarodějnice, ty zmije jedovatá."

A teď opravdu stop. A hlavně, že to všecko dobře dopadlo, viďte. I navzdory maceše a i navzdory Babě Jaze, která tak ďábelsky soptila a...

Ani špát mi něchutná,
ani jíšt mi něchutná,
ten čo tu byl
mě uražil!
Nezapomenutelné!