Olga Szymanská: Balet Šípková Růženka

Rubrika: Exkluzivně – Aktuality

Jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru. Pro hudebníky patří k nejdokonalejším opusům Petra Iljiče Čajkovského a kromě Labutího jezera a Louskáčka k jeho nejhranějším titulům.

Historie titulu

Šípková Růženka (Spící krasavice) má v tvorbě legendární dvojice Čajkovskij-Petipa výjimečné postavení. Iniciátorem a objednavatelem kusu byl intendant carských divadel I. A. Vsevoložskij. Snažil se Čajkovského přimět, aby se baletu věnoval i přesto, že již při přípravě Labutího jezera neměl dobré zkušenosti, a proto se odmlčel. Z témat intendant diplomaticky vybral scénář ke Spící krasavici (původně pohádka Ch. Parraulta) a sám coby libretista zařadil v divertissementu posledního jednání i další pohádkové postavy: Kocoura v botách, Kočičku, Červenou karkulku a Vlka, Palečka s bratry, Popelku (ne všechny v baletu dnes vystupují). Na žádost Čajkovského baletní mistr petrohradského divadla Marius Petipa vytvořil podrobný scénář. Byl schopen představit si velké taneční scény s ještě neexistující hudbou: rytmické pohyby, metriku, délku epizod, hudební a choreografické formy, zvukové a scénické barvy tanečních suit. Koncepce vyjadřovala základní požadavek na pochopení hudební struktury, se stále obnovovanou a obohacovanou hudební pamětí a s fundovaností, co lze při nastudování použít. Čajkovskij tento tvůrčí způsob ocenil: inspiroval ho a sám se necítil nijak omezován. Jeho přáním proto bylo, aby na titulní straně klavírního výtahu stálo “Složeno Čajkovským a Petipou“. Balet Spící krasavice – premiéra v lednu 1890 v Petrohradě - teprve po určité době doznal velkého úspěchu. Celé generace tanečníků ho dnes považují za „encyklopedii klasického tance“, odborníci za „encyklopedii baletu vůbec“.

Česká verze

Velmi půvabnou verzi nyní představuje baletní soubor Národní divadla v Praze. Ne však již jako opis tradovaného vzoru. Ale v pohledu, kombinujícím nové inscenační možnosti původní podoby a kouzelné pohádkové předlohy – v choreografii mexického Javiera Torrese. Nastudoval jej z úcty k poslání samotného baletu a i proto, aby dokázal oslovit malé i velké diváky. S cílem radosti ze života i ukázky lidských citů, prodchnutých prožitkem lásky, štěstí na zemi a v okolním světě.

Kromě J. Torrese se nastudování ujaly Ingrid Němečková a Sylvie Daverat. Dle scénické představy Minnay Wallenius, v kostýmech Eriky Turunen, nasvícených Ollim-Pekka Koivunenem při videu Timo Nymana v dramaturgii Anneli Makela: můžeme vidět náročná interpretační čísla sólistů. Princezny Růženky (R. King), Prince Desiré (M. Štípa), Carabossy-víly strachu (M. Wenzelová, A. Afanassiev), Syrene-víly lásky (I. Illyenko), Violantey-víly odvahy (A.Watanabe), Grazii-víly radosti (S.Flechter), krále a královny, ceremoniáře a pomocníka, chůvy, dalších princů a dalších pohádkových postav. Baletní soubor doplňují i posluchači baletní přípravy Národního divadla.

Odkaz

Děj se odehrává v pohádkové atmosféře s velkou dávkou citlivé nadsázky i humoru pro nejmenší. Generace rodičů může dojít k hlubšímu zamyšlení nad dobrem a zlem v kontextu s láskou a se strachem – neoddělitelnou to dualitou, které jsou ve věčném spojení.

Známá pohádka o dívce, která se píchne o trn a usíná na plných sto let, je určena nejen pro milovníky klasického baletního tance, ale pro všechny lidské bytosti. Pohádkový příběh se zde sice odehrává jako aktuální drama především v srdci Princezny Růženky. Avšak všechny další postavy, které na jevišti spatříme, se zde objevují jako určité zosobnění vnitřních princezniných emocí: zejména Víla lásky a Čarodějnice strachu. A Růženka musí volit mezi prožíváním vlastního života ve strachu nebo v lásce. Prožije sto let ve spánku: teprve poté si vědomě vybírá – princovým polibkem – plné probuzení: do lásky a k lásce. Ona volba mezi životem ve strachu a tmě a mezi životem v radosti a lásce je totiž možností, kterou má každý z nás. Abychom porozuměli, jak volit, musíme – ať chceme či ne – následovat jejího příkladu a tím čelit našim nejhlubším a nejniternějším obavám.

Učinit takovou volbu vědomě, to znamená jediný způsob, jak se každý z nás může probudit do opravdové lásky. A to je, podle mne, poselství tohoto představení.

foto: Pavel Hejny

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 04. 2012.