Balet FAUST

Drama, vzniklé na podkladě slavného díla J. W. Goetha, jehož tvůrce Libor Vaculík na něm spolupracoval s osvědčeným choreografem Zdeňkem Prokešem. Děj současného představení v Národním divadle se odehrává ve dvacátém století; v době nástupu a vrcholu nacismu a v poválečném rozdělení Německa.

Feustel - Faust (Jiří Kodym) tu není známou klasickou postavou, toužící po poznání a moci, pouze bezvýznamný kabaretní umělec se svými touhami a přáními. Myšlenka na ďáblovu pomoc jej nenapadá, takže ten se musí nabídnout sám. Předkládá housle, omládnutí, úspěch. Úpis je podepsán. Mladík však musí ďáblovi dát předem splátku; zde dochází ke vstupu do NSDAP.

Mentes - Mefisto (Petr Zuska) je pro tohoto mistra baletu přímo stvořen (alternace Richard Kročil). V příznačných barvách černé a červené a s nesmírnou energií ve skocích, obratech a až akrobaciích předkládá svody, rafinované podoby, nejrůznější tváře zla; v podobě Hitlera, ovládajícího projevem masy, nacistického pohlavára, žida, velitele koncentračního tábora, stranického funkcionáře. Objevuje se vždy, když je nejméně očekáván. Nakonec však prohrává.

Markétka -  židovská dívka Gretchen (Zuzana Süsová) se zde představuje v oranžových šatech, nikoliv klasicky v bílých. Je rovnocenným protihráčem ďábla a její osud je nejsilnější. Mladá, krásná a šťastná, přitahována k Faustovi, váhá. Představitelka skvěle pracuje všemi citovými nuancemi v tanečních kreacích, v nejjemnějších gestech i ve výrazu tváře. Je krásná v lyrické poloze lásky. Váhavá ve volbě, rozervaná i zoufalá, jde-li do transportu, téměř smyslů zbavená, chce-li zabít své a Faustovo dítě, chce-li ho uchránit před jistou smrtí. Zasažená osudem, podléhá-li po válce ve východní zóně v boji o milého jiné ženě (Nikola Márová) a je-li odsouzena za záhubu dítěte. V pocitu nekonečného štěstí z nového setkání, ve váhání, zda projít „na západ“, které ji nakonec přivodí pro Feustela spásonosnou smrt. Ďábel jemu proto vrací nesplněnou smlouvu a poté se pouští do další hry s jiným smrtelníkem.

Děj se odehrává v jednotlivých lyrických či dramatických „rozmluvách“; duetech i triech, choreograficky zajímavě pojatých. Nesen hudbou, vybranou z děl I. Stravinského, D. Šostakoviče, J, Williamse a židovských písní - v hudební režii Petra Maláska. Rytmicky členěn davovými scénami, charakterizujícími historické mezníky; výstup v kabaretu, nástup nacistů, útok proti židům, transport a běsnění v koncentráku, ve druhé části uvidíte davový fanatismus v ruské zóně. Satirický náboj při jednání spojenců Postupimské konference je v dramatu odlehčením. Scéna Martina Černého s otáčivou konstrukcí se tak lehce může změnit v kabaret, tribunu, vězení, plynovou komoru. Je plná pohybu, světelných efektů a dýmu. Kostýmy Romana Šolce jsou efektní.

V nosném dramatickém příběhu se hlavní postavy zasloužily o mocný umělecký účinek skvělými tanečními výkony.

Balet COPPÉLIA

S pohádkovou poetikou, rozmarným humorem a romantikou se na scénu Národního divadla dostává znovu po třinácti letech. Na pozvání P. Zusky s ním vystupuje baletní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni. Regionální tisk na něj pěl samou chválu.

Naposledy byl na scéně Národního divadla uveden v choreografii Libora Vaculíka a režii Josefa Bednárika. Nyní jej na melodickou hudbu Léo Délibese uvidíme v jedinečném provedení hostujícího baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni v choreografii a režii šéfa plzeňského divadla Jiřího Pokorného, který upravil starší libreto Ch. Nuittera a A. Saint -Léona a v živém hudebním doprovodu orchestru téhož divadla pod taktovkou Pavla Šnajdra. Realistická zkratka scény Josefa Jelínka a půvabné kostýmy jen umocňují zážitek.

Coppélia měla premiéru v Paříži roku 1870. Setkala se zde s obrovským úspěchem, a proto od té doby nesmí chybět na žádných světových scénách. Velmi oblíbený, lehce trhavý a tanečně dosti náročný part, pro loutku tak charakteristický, často ozvláštňuje mnohé baletní galavečery.

Současné pojetí Jiřího Pokorného dává velkou příležitost i malým dětským tanečníkům - rošťákům a holčičkám. Sám Pokorný jako někdejší sólista baletu pražské scény je výtečným tanečníkem a rozumí proto náročnému baletnímu umění pro nejširší spektrum diváků. Jeho choreografie je jako šitá na míru celému souboru. Nepostrádá dávku humoru, a to nejen v ševcově bravurním výstupu na špičkách.

V baletu nenacházíme prince ani víly, jak bývalo v době vzniku díla v 19. století běžné. Ožívají zde však hračky: Rytíř, Číňanka, Španělka, v čemž spočívá jeho velká přitažlivost. Libreto inspirovala povídka Sandman (Pískový muž či spíše Muž z písku) německého prozaika pozdně romantických hrůzostrašných děl E. T. A. Hoffmanna, předchůdce fantasy literatury, která se stala i předlohou pro první dějství Hoffmannových povídek a zčásti také opery A. Adama „Norimberská loutka“. A francouzského pozdního romantika Délibese proslavila kromě Coppélie i opera s tzv. zvonkovou árii či jasmínovým duetem. Někdy je uváděn i jeho balet na námět z řecké mytologie Sylvie, obdivovaný Čajkovským. Z působivé hudby Coppélie strašidelnost původní předlohy téměř vyprchala. Zůstal pouze autor mechanických hraček Coppelius, který zasahuje do života zamilované dvojice: velitele vojáků Franze a krásné květinářky Svanildy svou oživlou loutkou, svůdnou mechanickou Coppélií.

Pod povrchem zábavnosti, hravosti a humoru okouzlujících tanečních čísel můžeme cítit i skryté varování. Neboť již před roboty z Čapkovy hry R. U. R. toto dílo metaforicky varuje před svody technického pokroku a moderní doby, před zneužitím robotiky, kybernetiky i genetiky.

Představení baletu 6. ledna, 20. a 24. února 2011 v Národním divadle.