Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (75)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (75)

V roce 1990 před prvními svobodnými volbami jsem coby novopečený rádoby politolog- samouk napsal:

Zdá se, že naše první svobodné volby po 44 letech nejsou načasovány nejlépe. Mnozí z nás se domnívají, že měly být hned začátkem roku, co nejdříve po volbě prezidenta. I s rizikem, že budou revoluční, jaksi „polosvobodné“. Anebo pak až za rok, aby nové politické síly mohly řádně vykrystalizovat a do svého čela vybrat nové a morálně čisté osobnosti.

Komunisté, kteří by měli být rádi, že zůstali na politické scéně, se cítí být napadáni ze všech stran a je neuvěřitelné, jak nemohou pochopit, že je to naprosto logické. Stále nechtějí uznat, že jejich strana může prakticky za vše, co se u nás dělo, a dokonce i za to, že jsme ji nechali vládnout více než 40 let! Poznámka – nevyšlo!

Na podzim téhož roku následovala má další drzost, když jsem se pokusil zamíchat do politiky nejen morálku, ale ekonomiku:

Myslím, že necelý rok po naší revoluci většina lidí u nás je zklamána a není spokojena se „stavem unie“. Kdekdo si dnes klade několik základních otázek – proč jsme na tom po všech stánkách tak špatně a hlavně – jak se z toho bahna hospodářského i morálního vyhrabat?

Při srovnávání „úspěchů“ našeho hospodářství se nabízí otázka, zda opravdu naši dělníci pracují 10x až 20x méně, než dělnici v SRN či v USA a naši vědci a inženýři jsou 20x méně erudovaní, než jejich kolegové na západě? Přitom odpověď je poměrně snadná – náš minulý režim výsledky naší práce doslova prošustroval!

A tak se nabízí „malé dilema“ – komu dát při obsazování jakékoliv odpovědné funkce přednost? Odborníkovi, který koketoval, nebo byl dokonce přesvědčeným stoupencem reálného socializmu a tak má jakési řídící zkušenosti, nebo jinému odborníkovi, který naopak nikdy řídit nemohl, protože s minulým režimem příliš koketovat nechtěl? Nemohu našim nejvyšším politikům radit, ale co se týče „překabátěných“, dával bych „bacha“ raději většího, než menšího! Jak dostat na správná místa správné lidi, aby se co nejrychleji odstranily minulé chyby a společnost byla co nejefektivněji a bez větších otřesů převedena k prosperitě? Ano – to základní otázka současnosti!

Dále si myslím, že ještě důležitější je morální náprava jedinců a celé společnosti. Pokud nebude naprostá většina lidí věřit novým politikům, tak pořádně pracovat nezačne! Nelze ale čekat, až nás k tomu ekonomické tlaky donutí.

Co se týče další morální otázky, není divu, že se objevuje na scéně otázka „špinavých“ peněz. Když se člověk zamyslí, tak se zdá, že prakticky v celé historii lidstva snad všechny velké peníze a velké majetky měly více méně nemorální původ. Nemá cenu to rozebírat, ale důležité je, že naštěstí vždy přišel okamžik, kdy tyto špinavé peníze začaly přinášet užitek a prospěch všem! Asi je to jeden z největších paradoxů lidské morálky. A musíme se snažit, aby tomu tak bylo i u nás! Poznámka – nevyšlo.

Koncem roku 1991 jsem ovdověl a v mém životě nastalo podivné prázdno, které počátkem nového roku vyplnil přítel Egon, který byl v té době už ve vysoké státní funkci. Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové – tedy má parketa – vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl. Bohužel Ti nejznámější už v červnových volbách v roce 1992 nekandidovali, a možná i proto jsem se dostal na jejich kandidátku v mém rodném Východočeském kraji i já! Všichni kandidáti prošli lustracemi, mám tedy osvědčení podepsané tehdejším federálním ministrem vnitra Langošem a bylo docela zajímavé sledovat, jak se někteří obávali, co na jejich lustračním osvědčení bude.

♦♦♦

Pokračování příště...
Další díly najdete zde

foto: Wikipedia a Jan Šilpoch

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2012.