Josef Svatopluk Machar (9. února 1864 – 17. března 1942), český básník, prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a představitel kritického realismu, se narodil v Kolíně. V sobotu uplynulo sedmdesát let od jeho úmrtí.

Několik svých dětských let (1871–1873) strávil v Nymburce. Macharův otec pracoval jako stárek ve velkém labském mlýně a celá rodina bydlela v domě mlynáře Radimského v dnešní Soudní ulici.

Machar vzpomíná i na školu: „Za těch dob byla nymburská škola v nějakém starém klášteře. Pamatuji se na velký, šedivý dům, vysoké chodby, vyšlapané kamenné schody a zprava přiléhající kostel. Nechodil jsem do té školy rád. Vím určitě ten pocit jednotvárnosti, zdlouhavosti a nudy, paměť jsem měl dobrou, ale vyučování šlo krokem tuze pomalým. A tak co se učitel lopotil s dětmi méně nadanými, já byl vždy duší někde jinde. Měl mě za nepozoru a dostával jsem přes ruce černou lesklou hůlkou, kterou náš učitel něčím mazával, aby byla svižnější...”

Z Nymburka se Macharovi přestěhovali do Kolína, po několika měsících pak do Mcel, kde si básníkův otec pronajal Thurn – Taxiský mlýn.

„Jedu-li nyní severozápadní drahou od Nymburka k Lysé, dívám se vždy napjatě v pravou stranu a s pohnutím utkvívám na světle lesklém kosočtverci vynikajícím z tmavé zeleně lesů. Jest to střecha mcelského zámku. Mcely... Ó dobo dětství! Myslím maně na bílý mlýn, na temné stráně, na všechno zašlé jako sen...,” vzpomíná v Konfesích literáta a líčí tu nedlouhou dobu, kdy celá rodina žila šťastně ve Mcelích.

“Na vrchu ční kostelík s rudou taškovou střechou, obklopen jest hřbitovem. Po úbočí chlumu až k patě rozkládá se vesnice, mlýn stojí až dole v rovině, která jako zrcadlo leží až k Ronovu a Rožďalovicům. Blízko mlýna jest náves, na ní rybník, kol něho po hrázi topoly, v rybníce plave plno peří husího a kachního, za letních večerů koupává se tam mládež. Na druhé straně vrchu jest hraběcí zámek s lesklou břidlicovou střechou. A v půlkruhu kolem vesnice je les, samý les k Loučeni, Jabkenicům, plný vůně květin, pryskyřice a ptačího šveholu. Druhý půlkruh pole a luka.

Rázem se změnil celý můj život zde. Vše bylo jiné, lepší. Rodičům se vedlo dobře a my děti cítily účinky tohoto blahobytu... Měli jsme malé hospodářství, pole, koně, krávu, kozu, slepice, husy, psy. Krajánci přicházeli a za večerů sedalo se před mlýnem a vypravovalo se. I ve škole to bylo jinak. Byla naproti mlýnu, jen přes silnici, čistý, bílý domek opletený vínem, zahrádka byla kolem a tam stála řada úlů. A ve škole byly jen dvě třídy, hoši s děvčaty pohromadě v každé, a mě dali znova do třídy prvé. A pan učitel Svoboda byl malý, oholený, šedivý pán, jeden z oněch ještě pedagogů, kteří byli kdysi učitelskými mládenci, potom se dostali na vojnu a s praktickou znalostí života a světa a vojenskou disciplínou vraceli se do školy. Pan Svoboda byl dvacet roků u vojska bubeníkem, znal Uhry, Halič, Itálii, byl vášnivým muzikantem a vedle toho medikem celé vesnice. Večer sedával před mlýnem s námi, rád poslouchal a rád vypravoval. Se svými vědomostmi ze školy nymburské jsem se stal ovšem fenoménem třídy, psával jsem předpisy na tabuli a dával jsem pozor při čtení, mezi tím co pan učitel se šel dívat na včely anebo šel hrát někam na svatbu... Z věd školních mi nepřibývalo nového pranic - a snad to bylo příčinou blaživého pocitu a přispívalo k harmonii tehdejšího života mého. Neboť zmizely i ty mučivé chvíle skepse nymburské, byl jsem vrácen svým legendám, povídkám a pohádkám – byl jsem znova úplným dítětem...”

Šťastná doba však záhy skončila. Macharův otec nakoupil za veškeré úspory cenné papíry, což se ukázalo jako osudná chyba.

„Rok to trvalo – a to byl, myslím, rok štěstí a blahobytu v jeho neklidném a zmítaném životě. Pamatuji se, že tu bylo množství peněz, cenných papírů a stále veselé tváře. Sametové šaty jsme měly my děti a hračky z Rožďalovic nám přivezli. A najednou přišel pád. Krach na vídeňské burze zasáhl až v tu tichou vesničku - otec neměl najednou ničeho. A tak jsme se stěhovali...” píše.

Macharovi se opět stěhovali – do Kolína, do Brandýsa. Rodina nějaký čas živořila – i malý chlapec musel s rodiči tvrdě pracovat na polních pracích. Dokonce přerušil školní docházku. Když se poměry v rodině zlepšily, opět chodil do školy. Poté vystudoval v Praze gymnázium. Ani na středoškolská studia nevzpomíná v Konfesích literáta v dobrém: „...vydali jsme svěží své duše na pospas šedivému, bezcitnému a bezohlednému systému, jenž nás přímo nutil býti pokrytci, lháři a podvodníky; spjali nás do svěrací kazajky paragrafů, jichž nedbání a překročení hrozilo míti osudný vliv na celou příští životní existenci.“

Již za dob studií vášnivě vstřebával literaturu, divadlo, filozofii a českou historii a začal publikovat básně (pod pseudonymem Antonín Rousek).

Po roční vojenské službě přijal místo v Ústavu pro pozemkový úvěr ve Vídni. Toto zaměstnání považoval za dočasné, nakonec tam však zůstal přes třicet let až do první světové války. V této době také vznikla nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla.

V roce 1916 byl krátce vězněn za pobuřující obsah čtyř básní ze sbírky Krůpěje. Sblížil se s T. G. Masarykem a stal se významným členem Realistické strany. Po roce 1918 se na přání Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády. Funkce se však roku 1924 vzdal, protože se, zklamán politickými poměry v nové republice, s Masarykem programově rozešel. Později byly jeho názory vyloženě protimasarykovské a stal se stoupencem krajní pravice.

V letech 1918–1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění. Ve své tvorbě kladl velký důraz na významovou stránku poezie. Psal subjektivní a politickou lyriku a také veršovanou epiku. Je pro něho charakteristická tendence k prozaizaci poezie. Nejbližší mu byla satira a ironická a sarkastická vyjádření. Navazoval tak na Karla Havlíčka Borovského a Jana Nerudu. Patřil mezi svobodné zednáře. Byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Sbírkami Confiteor, Zde by měly kvést růže, Tristium Vindobona, Magdalena, Boží bojovníci, Satyricon se přihlásil k formalismu Lumírovců. Napsal rovněž antické parafráze V záři helénského slunce a Jed z Judey, kroniku dějin Svědomím věků, Knihy feuilletonů, Řím a autobiografické vzpomínky Konfese literáta. Posledními díly byly sbírky On, Oni a Tristium Pragae. Dobový kritik Machara hodnotí: „... dává se unášet zdravým úsudkem vzdělaného měšťáka a vemlouvá se průzračným slohem, tu suše pitvajícím, tu řečnicky rozhorleným.“

Josef Svatopluk Machar zemřel 17. března 1942 v Praze.

V roce 1998 byla urna s jeho popelem převezena z Kolína, kde do té doby nedůstojně odpočívala v depozitáři, do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v prvním poschodí místního gymnázia, které se na jeho počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara.