Březen se každoročně stává měsícem, kdy média tištěná i elektronická věnují mnoho místa internetu, knihám a autorům. Pamětlivým čtenářům býval a leckdy stále je blízkým klenečský rodák J. Š. Baar, jehož velkým přítelem byl už od dětství hudební skladatel Jindřich Jindřich. Z dopisu, který Baar poslal pozdějšímu národnímu umělci, poznáváme spisovatelův vztah k hudbě.

V Klenčí před Lesy 9. 2. 1922

Drahý příteli,

sedím doma u kamen a vzpomínám si na ty krásné chvíle a silné dojmy, které jsem včera u Tebe zažil. Hledal jsem ve své tvorbě, kterou z knih mohl bych dáti jako památku na ten večer – pro  mě nezapomenutelný – paní Kreslové. Rozhodl jsem se pro sbírku povídek Ptáci, protože je v nich i povídka Slavík. Buď tak laskav a příležitostně jí tu knihu odevzdej s mým uctivým poručením a ještě uctivějším díkem.

Vaše umění má jednu výhodu před naším, a to je jeho bezprostřednost, řekl bych, že je to umění absolutní, ryzí, nejčistější a nejsilnější. Ale jednu nevýhodu má to vaše umění, že je osobní, tj. že se nerozlučně spojuje s umělcem, zpěvákem nebo muzikantem, kdežto u nás je osobnost autora ve stínu, ve tmě, čtenář si na něho ani nevzpomene…

To všechno jsem pochopil, když jsem seděl na svém proutěném křesle a nejen poslouchal, ale i díval se, jak si v první řadě umění podmaňuje vás a jak z vás přeskakuje na posluchače, podmaňuje si je a strhuje k osobnímu kultu. V takové chvíli byl by člověk opravdu schopen činů až nepříčetných, nosit zpěváka na rukou, táhnout ho ve voze jako kůň, zahrnout ho květinami a šperky, ztratil hlavu a rozum a podlehnout jen a jen citu. To je silné kouzlo vašich úspěchů, jež s vámi stojí a padá.

Já jsem tam u tebe také ztratil hlavu, nechal jsem tam ležet na stole Erbenovy pohádky ze Světovky, vyměnil jsem si tam hůl, zapomněl jsem jít k řezbáři Hůrkovi, ba bůh sám ví, co všechno jsem tropil. Tak rád bych šel na nádraží sám a sám, díval se na sníh a na hvězdy, vzdychal, že je život přece jen krásný, i když víme, že sníh roztaje...

Buď zdráv, Jindřichu, zdráv a šťasten jako člověk i jako umělec!

Za vše Ti ještě jednou děkuje
Tvůj Jindřich

Po desetiletích zbudou po autorech slovníková hesla a případné materiální památky. Člověk se s přibývajícími desetiletími více a více vytrácí. Je to právě korespondence, která způsobuje zázrak duchovního přiblížení vzdor patině času.