Duesseldorf má velice ojedinělou výsadu, jejíž sláva a ohlas proběhl už dávno celým světem: na pobřeží říčky Duessel nalezli archeologové doposud NEJSTARŠÍ LEBKU NEANDRTÁLCE.

Nedostali jsme se zatím k hlubším informacím o vývinu zdejší populace, ale zdá se, že není nutno dále kopati, neb živoucí neandrtálci vesele pobíhají po ulicích tohoto velkoměsta.

Pokud nepobíhají, nesprejují, či nekřepčí v diskotékách, shromažďují se většinou v organizaci zvané TELECOM.

Do ní se prý přijímají jen jedinci neznalí ni číslic ni písma, a když se náhodou stane, že nově příchozí rozpozná byť jen písmo obrázkové, musí to zatajit. Pakliže se přece jen jeho nevídané vědomosti prozradí, bývá přeložen do Berlína. Při přijímací ceremonii do Telecomu musí nový uchazeč o místo dokázat, že je přímým potomkem neandrtálce, jehož lebka byla právě u Duesseldorfu nalezena.

Archeologové totiž světu zatajili, že na ní bylo pazourkem vydrápáno pořekadlo „neví dne, ani hodiny“. Smysl tohoto pořekadla se u přímých potomků geneticky dědí, takže jedině oni je mají pevně zakódováno – a to jako SMYSL ŠESTÝ – čímž jsou pro Telecom naprosto nenahraditelní.

To, že jsme se po mnoho dní nedostali k řádnému prozkoumání zdejší komunity, vysvětlí několik záznamů z našeho palubního deníku:

28. listopadu (večer) – příjezd do Duesseldorfu. Jsme ubytováni v hotelu (v apartamentech varieté bydlí ještě účinkující z minulého show).

29. listopadu – zkouška. Telefon v našem příštím bytě nemůže být zapojen prý proto, že tam ještě nebydlíme.

30. listopadu – zkouška v divadle.

1. prosince – generálka, premiéra. Byty se prý už dávají do pořádku.

2. prosince – stěhujeme se do apartamentu. Telefon zapojen asi nebyl. Nebyl tam ani aparát, takže pravý stav věci se nedal zjistit. Sekretářce divadla v Telecomu řekli, že už se dnes nikdo nedostaví, neboť je konec týdne. (Konec týdne se prý u neandrtálců pozná podle záseků na kyji).

Dle zpráv několika přistěhovalců tureckého původu ale pár měsíců trvá, mají-li se duesseldorfští domorodci dohodnout, KDY zásek udělat. Někteří prý tvrdí, že jeden den trvá od slunce východu do slunce západu, jiní, že od ztráty křemenů na křesání jisker až do jejich nalezení. Když se nedávno jeden ozval, že den trvá od slunce východu do slunce východu, tak ho strčili jako návnadu pro dravou zvěř do vykopané pasti, radujíce se, že z úlovku přibude další kožešina - přece jen jim byl něčím užitečný.)

Máme být doma prý v pondělí 6. prosince v 11:00 hodin, kdy přijde telekomní zapojovač – vyřídila nám sekretářka, a to svým mobilním telefonem (aby neměla problém, že používá aparátu Telecomu).

6. prosince – zapojovač nepřišel. Pravděpodobně spadl do jámy nastražené na mamuty.

7. prosince – řekli tři různí teleinformátoři sekretářce divadla, že se nikdo dostavovat nemusí, že mají zapojovadlo u nich v pralese.

Sekretářka se nás (mobilem) k večeru zeptala, jestli už telefon v bytě funguje. Řekli jsme, že nevíme, ale jestliže myslí byt, v němž se nacházíme, tak to že taky nevíme, protože tam žádný telefonní aparát není.
Večer nám v divadle manažer předal tašku s telefonickým aparátem a se třemi krabicemi adaptérů, a otázal se, jestli už telefon v bytě funguje. (Přistěhoval se do Duesseldorfu před rokem, ale už to na něj také působí.)

8. prosince – sekretářce sdělili z Telecomu tam-tamem opravu a to, že se zapojovatel dostavit musí a ne, že nemusí, a ať jsme doma 9. prosince v 11:00 hodin.

9. prosince – V 15:30 se sekretářka podivila, že zapojovatel nepřišel, a poradila nám, abychom se koukali z okna, kdyby jelo kolem auto Telecomu, že ho máme zastavit. Protože jsme nemohli otevřít žádné okno (všechna byla neotvíratelná a zapečetěná zřejmě proto, aby domorodci nezlenivěli a nelovili z domova, ale řádně se houfovali ve dny k lovu určené). Zkusili jsme koukat z balkonu, ale přes okraje střech a zábran proti sebevrahům, na ulici nedohlédneš. Při každém zvuku auta jsme tedy běželi z pátého patra dolů, ale než jsme doběhli, byla ulice prázdná. Celí nesví, že jsme zapojovatele prošvihli, jsme to večer sdělovali v divadle sekretářce. Ta se smála a řekla, že se právě domluvila s jedním nejkomunikovatějším Telekomuňákem a ten se dušoval, že zapojovatel se dostavit NEMUSÍ.

10. prosince – v Telecomu nikdo nebyl. Včera byl konec týdne, všichni jsou na pastvě.

13. prosince – telefon zapojen není. Odpoledne řekli sekretářce, že zapojovatel přijít MUSÍ, a to zítra, a zkontrolovali adresu.

14. prosince – nikdo nepřišel, asi šli cestou, kde bylo hodně pastí a zapojovatelé do nich popadali.

18. prosince – vrátný Telecomu vynadal sekretářce divadla, že u nás nikdo v určený čas nebyl doma, a zkontrolovali znovu adresu. Na kamenné desce u vrat zjistil, že zapojovatelé sice 14. 12. šli, ale namísto do Aachenerstrasse šli do Ackerstrasse.

24. prosince – vzkázali po uklízečce naší sekretářce, že už toho mají všichni dost. Řekla, že když pod kotlem pálila před jeskyní kosti, že se zapojovatelé zlobili, protože byli v určený den v nějaké ulici od „A“ v č. 10, ale nenašli apartament č. 33, protože ten dům má apartamenty jen dva, a vzkazují, že vypnou v divadle všechna sluchátka.

29. prosince – přišel jeden, větví prošťoural vedení ve sklepě a řekl: „Máte to zapojený, ale musíte mít jeden bílej adaptér. Ale tenhle telefon, co vám dali v divadle, nebude fungovat bez černýho adaptéru. Kupte si radši jinej telefon.“ Větev tu zapomněl.

2. ledna – k večeru se manžel vrátil s patnácti adaptéry, neb v prodejně adaptérů dostal patnáct různých informací od informátorů–adaptéristů. Prý se ani neprali, jen se na sebe pohrdlivě dívali. Všechny přístroje jsme pak řádně dle návodů zapojovali a vypojovali. Jeden byl konečně ten správný.

Po týdnu byl den lovu a tak jsme vzali velkou tašku s kolečky a hledali adaptéry - k počítači, bez nichž nelze zapojit počítač na telefonní linku. Žádný nefungoval.

Tak se vršil čas, který odměřuje spravedlivě všem od věků, ale přičteme-li zdejší zvyky konce týdne a novoroční inventury chrastí ve stodolách, radujte se: od nás – žádné PF pro letošní rok!

K pohlednicím se v příštím loveckém období možná dostaneme a až chytneme do sítě nějakého poštovního holuba, tak je pošleme.