Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Nad osudem a tvorbou básníka Josefa Abrahama

Rubrika: Publicistika

Pro básníky Podčeskolesí, byť tím není popřen jejich vliv na průnik nových myšlenkových směrů na západ Čech, je charakteristické, že při směřování na český parnas zůstali v polovině cesty. Snad tomu tak nemuselo být v případě osvračínského rodáka Josefa Abrahama (19. února 1890 – 21. července 1933), kdyby jeho umělecký růst a vyzrávání nezastavila předčasná smrt.

Domažličanka Julie Peková a Josef Abraham na svatební fotografii z roku 1927Uzavřenou dráhou kantora pro těžkou srdeční chorobu (1927) naopak začíná urputné úsilí básníka dobrat se jádra života, vyrovnat se s údělem paralelním s osudem Rudolfa Mayera, pochovaného nedaleko Osvračína, v chodské Loučimi. Proto ta překvapující hloubka i hutnost myšlenek v básnické prvotině (V měsíčním kruhu, 1930). Proto též měsíční kruh, čtvero ročních období jako obraz lidského života pojatého po ose domov – mezigenerační sounáležitost – kosmos.

Abrahamovo pojetí jedince v toku dějin ovšem nepramení z egocentrismu a sebezahledění. Abraham se k němu dopracoval smyslovým poznáním v prostředí, kde obdělávání půdy bylo tradicí. Proto chléb nemůže oslovit jinak než „principe, jenž trváš od počátku“, „rytme srdcí, která stejně tlukou“, „extrakte země, prolnutý éterem světů“, proto je pro něho chléb i „kus srdce lidského“. A proto nutně právě práce, která přináší úrodu a spojuje člověka s mateřskou přírodou, vsela do básníkova nitra harmonii a vyrovnanost, statečnou tam, kde je tušena smrt.

Vdova po básníkovi Julie Abrahamová se synem Jiřím (1971)Ve druhé a poslední Abrahamově knížce Chodské sonety z roku 1931 (v týdeníku Staňkovsko posmrtně vyšla na pokračování též rozsáhlejší próza Na křižovatce), sbírce, která však není myšlenkově tak pronikavá jako prvotina, najdeme i báseň Selské rebelie, evokující vzpouru Chodů proti vrchnosti v druhé polovině 17. století. Autor se tu přiblížil poznání, že sociální střety jsou hybnou pákou dějinného vývoje: „Ó, zbít ty hřbety, zničit selské chámy / a šmičkou stáhnout hrdla zpupné chásce / na skřipec s ní – ech, co však bude s námi? / s tou luzou, zdá se, že i my jsme v sázce,“ přiznává si feudál.

Básník Josef Abraham, jehož „srdce bylo hromada popelu, / pod nímž hořel plamen“, měl jen málo času k tomu, aby vypěstoval pro poezii skutečně zralé ovoce. Přesto tu regionální stačil posunout do širších myšlenkových rovin a zvýšit nároky na ni.

Apropos! Je skutečností, dnes už historickou, že poezie učarovala také doc. MUDr. Jiřímu Abrahamovi, který ještě ani nedocházel do školy, když třiačtyřicetiletý otec Josef zemřel. Také se pokusil o básnění. Protože velmi vzdělaného a kultivovaného lékaře a univerzitního pedagoga sotva můžeme podezírat z epigonství, poukazujeme – básněmi obou z Abrahamů – na fenomén etické, emocionální a estetické dědičnosti v rodu.

Básník Josef Abraham vytvořil tyto verše:

Za maminkou

Ještě v slzách, ještě v slzách, jako v snech
Patřím v její zlatou, láskyplnou tvář
Jako v jemnou, dobrotivou svatozář –
Kroky tichnou, mizíš, drahá, jako dech

Odešla, rys trpkosti jí ztuhl na ústech
Smrt ji zžehla chladným ohněm jako žhář
Popel svého srdce položila na oltář
Její hlas mi v duši zní jak tichý vzdech

Drobné ruce, drahé ruce křížem spjali –
Za dobré i za zlé vždy nás požehnaly
Moje zlaté děti! – šeptal její hlas

Bože! – Cyklon smrti přehnal se kol nás
V nebeský kruh světel světice má mizí
V temnotách já bloudím, sám sobě jsa cizí

A lékař Jiří Abraham napsal:

Tatínek

Nebydlel s námi
Nepřicházel ani večer
Ani k mamince
Když nás uložila
Když odpustila
I medvídkovi
Nikdy jsem tatínka nepoznal
Nikdy jsem nepochyboval
Že se potkáme
Měl srdce pod nímž hořel plamen
V světle čistém
A tři děti
To se neumírá
Než svět opustil
Učil v Domažlicích
Tam napsal Chodské sonety
Poezii vesnic Chodů
A zemitou poezií
Pulzující čas
V Měsíčním kruhu
I svůj epitaf
Měl čtyřicet
Já jeden a půl let
Skoro pohrobek
Proto k nám nechodil
Ale věřím
Jednou se sejdem
V světle čistém
Pořád mi scházíš
Tatínku

Fotografie: Archiv Miroslava Vejlupka jr.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 02. 2012.