K roku 75. výročí úmrtí Jana Františka Hrušky

Když mu Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění vydala v roce 1907 rozsahem, důkladností a kvalitou obdobné práci Moravana Františka Bartoše se blížící „Dialektický slovník chodský“, měl před sebou ještě třicet let života. Naplnil je tak usilovnou a tak cílevědomou prací, že když 17. října 1937 v Plzni zemřel, čtyři dny nato se s ním přišla rozloučit do arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje nejen vzdělaná Plzeň (byl tu dvacet čtyři let pedagogem na Českém státním gymnáziu), ale nechyběli ani vyslanci učené Prahy. Druhého dne se mu poklonili na trhanovském hřbitově potomci chodského kmene. Toho kmene, z něhož on sám vzešel – v Peci pod Čerchovem 6. června 1869 – a který mu ještě za jeho života a přítomnosti (11. července 1937) odhalil na rodném domku pamětní desku. Jan František Hruška se historií zaobíral bezpříkladně usilovně a historie sama si ho zapamatovala.

Národopisec, dialektolog, pedagog a činovník osvětový, publicista, spisovatel, básník. Není možné vzpomenout ho cele v publicistickém textu běžného rozsahu. A tak tedy – jaký byl Hruška bajkař, neboť v řemesle spisovatelském mu právě bajka byla žánrem nejmilejším, a když bajka, tak zejména ta o včele jakožto synonymu pro kladné hodnoty a životní pozitivismus. Obojí – bajka i včela – mu navzájem prolnulo za psacím stolem i v životě. „Pamatuji se, že jsem jako malý hoch slyšel první bajku o včelách,“ svěřil se v doslovu k jedné z knih. „A líbila se mi tuze. Snad to byla předzvěst, jednak mé lásky ke včelám, která se ve mně probudila ještě za mladého věku, kdy mi pobyt ve včelíně byl útěchou, ba i lékem v nemoci, jednak i zvláštní záliby, s jakou jsem se znova a znova obracel ke včelám, když na podnět vzorů, zachovaných v lidovém podání chodském, jal jsem sám skládati bajky.“ O včelách napsal Hruška desítky bajek, v roce 1923 mu Svaz Ústředního včelařského spolku dokonce vydal knihu „Bajky o včelách“ a už v roce 1914 zásluhou nakladatele Františka Topiče přibyla do spisovatelovy bibliografie obsáhlejší povídka „Děreček včelařem“, knížečka o podzimu života Hruškova otce, jenž sám byl pokračovatelem starého chodského rodu lidových písmáků. („Občas zabíral se děreček do svých písem, z nichž některé staré knihy dědil už a opatroval se zvláštní láskou on v několikátém koleně svého rodu… A tak obíral se děreček svými včelami jako s malými dětmi. Mluvíval na ně, chválíval, když se činily, a domlouval a káral, když některá nezkušená tak se zapomněla, že někoho nablízku včelína pro nic za nic bodla a potom z té nerozvážné zlosti musila hynouti. Pamatoval se, kterak jako malý chlapec slýchával o včelách s uctivostí mluviti, ne jako o zvířatech, ale jako by patřily k rodině.“)

V Hruškových bajkách promlouvají a jednají zvířata (lišky, jezevec, kůň), hmyz (včely, mravenci, stonožka), ptáci (vlaštovka, holub, špaček), stromy (pláně, třešňový štěp, olše), rostliny (mák, zvonek, choroš), předměty (svíce) i lidské vlastnosti (pomlouvačnost, uznalost). Člověk vyhnaný z ráje podle božího soudu dřevěnou motykou obdělával zemi. Také podle slova božího kanuly mu na obdělanou prsť krůpěje potu a každá z nich po doteku se zemí změnila se v čilé stvořeníčko, jemuž člověk dal jméno – protože z čela pocházelo – včela. Večer padl člověk na kolena a mysl obrátil k Bohu. Poslední krůpěj potu, která v těch chvílích z člověka skanula, změnila se ve včelu největší – tu nazval člověk královnou. (Báje „Stvoření včel“.) Přírodozpytec se podivuje dokonale přesnému výtvoru včely, vskutku, jako by jej vysoustruhoval. Řekne mu včela: „Nádobí potřebné všechno mám ve svých údech. A míru? Tu mi stále přesně udává Někdo, jenž tu staví se mnou. Nevidím ho, ale vždy včas slyším jeho hlas, plný lásky a péče. Proto pracuji tak snadno a bezpečně: buňka navlas jako buňka.“ Učenec: „Něco jest – my to víme, ale krátkými smysly nechápeme a nepochopíme.“ („Člověk a včela zednice“.) Svatá rodina uprchnuvší před Herodesem do Egypta hledala příbytek. Přistěhovalý Žid jí nabídl opuštěnou jeskyni v poli, pakliže napřed zaplatí roční poplatek pět peněz. Rodina peníze neměla a nesehnala. Uviděla to křepelka a sama sháněla pro Boží rodinu činži. Třebaže prolétala celý Egypt, lidé jí nerozuměli, protože křepelka byla z Čech. S jarem se pták vrátil do vlasti a také tady prosil o pět peněz pro Ježíška. Nedal nikdo. Avšak ukrutník Herodes mezitím zemřel a Boží rodina se vrátila do Svaté země. Křepelce na památku jejího soucitu, kterým zahanbila tvrdé lidi, zůstal popěvek „pět peněz“.

Ty bajky zkrátka psal autor velice zbožný, dbající na filosoficko-etickou hloubku jejich vyústění. K takovým přidal krátce po vzniku Československé republiky bajky politicko-osvětové, žel také povětšinou příliš didaktické. Shromáždil je do sbírky „Za svobodou!“ (1920) a v jejím úvodu napsal: „Čeho tu nejvíce třeba? Mravní síly! Potřebujeme především zvýšení úrovně mravní pro přítomnost, ale založené na osvědčených našich českých ctnostech ze silné a slavné minulosti. O to musíme horliti a usilovati svorně všickni vespolek a každý sám pro sebe.“

Dvěma sbírkám již zmíněných předcházelo pět sbírek jiných. Do dvacátého století vstoupil Hruška s knížkou „Dvě kytky bájek. I. Chodské bájky“ (1901), mezi lety 1905 – 1910 mu vyšly „Nové chodské bájky“ a za světové války v rychlém sledu „Třetí kniha chodských bájek“ (1914), „Chodské bájky“ (kolem r. 1916) a naposledy „Jiskry z popela“ (1917). V roce 1929 vydal pražský nakladatel L. Kuncíř Hruškův „Výbor z chodských bajek“, k němuž sám autor přidal na sklonku života vlastním nákladem vydanou bibliofilii „Kohout a sedmihlásek“ (1935). Hruškovy tituly vycházely ve vícero nákladech nebo jako vydání opravená.

Arcichod po meči a po přeslici (to řečeno s Baarem), člen Královské české společnosti nauk, čestný člen Filosofické jednoty, čestný občan Domažlic a řady chodských obcí Jan František Hruška nazval bajku „popelkou mezi dcerami poezie“ a tím spíše nemůžeme pominout, jakou – tu skutečnou – poezii také dovedl psát. V jeho písemné pozůstalosti jsme nalezli kupříkladu rukopis básně „Střemchy“: „Ach vlahá, hvězdná noc / a vane jarní dech / sám kráčím tišinou / v měsíce úsměvech. // V té záři měsíce / celičkém po kraji / už taky střemchy mé, / mé střemchy vzkvétají. // Ta vůně zavála / mi náhle – starý známý –, / tak kdysi voněly / mé sny a snů mých chrámy. // Ó vůně opojná, / ta zvláštní noční vůně, / že ještě po letech / má duše po ní stůně. // Že ještě po letech, / když ve sny znaven klesnu, / mně někdy zavoní / mé střemchy krásné ve snu.“ I takový byl duševní život Jana Františka Hrušky, Choda z nejzasloužilejších.