Milan Čechura: Statistika

Rubrika: Literatura – Fejetony

Moje tříletá vnučka mě tuhle překvapila zpěvem. Bylo to příjemné překvapení, neb v naší početné rodině zcela převažují ti, kteří o hudební sluch nezavadili ani náhodou. To mě, hudebníka, pochopitelně trápí, protože poté, co si někdy začnou ti nehudební, včetně mé ženy, prozpěvovat, musím si dát panáka, abych to přežil. Je pravda, že během těchto produkcí od nás prchají faraóni, návštěvy a jiná havěť, takže v důsledku ušetříme za deratizátora a za chlast.

Ale abych se vrátil k tomu zpěvu vnučky. Šli jsme ruku v ruce po chodníku a z výšky necelého metru ke mně dolehla známá píseň. Byla stylová, okolo zuřily přípravy na Vánoce.

Půjdem spolu do Betléma, dudlaj dudlaj dudlaj dá. Zjihnul jsem. Bylo to poměrně čisté. Jen mně v tom něco neštymovalo. Zaposlouchal jsem se pozorně do textu. Ano, to bylo ono. Robátko bylo zjevně zblblé z televizních pořadů, takže místo do Betléma jsme mířili do Batmena. Představa Ježíška, oblečeného do černého neoprénu, mě natolik rozveselila, že jsem vyprsknul smíchem. Vnučka se zaškaredila, jelikož jako každá ženská nemá ráda, když si z ní někdo dělá šprťouchlata. Utnula bez milosti Batmena a ohromila mě naprosto bezchybným přednesem písně Statistika z filmu Princové jsou na draka.

Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona vám to vyčíslí. Byl jsem unešen a radostně si s ní notoval. A protože ta skladba je poměrně svižná, dobře se nám šlapalo.

Tímto krásným oslím můstkem jsem se vlastně dostal k tomu hlavnímu. Ke statistice. To budete koukat, až vám všechno vyčíslím. Hlavně, prosím vás, neklesejte na mysli.

Tak tedy. Jedna z mých dcer si ke mně odložila psíka. Maltézského. To plemeno se jmenuje maltézský psík, abyste rozuměli. Hafan slyší na jméno Deny. Má pro to objektivní důvody. Dcera, ne pes, takže nekritizuji, pouze konstatuji. Když ho odkládala, prohlásila, že je to na půl roku. Což je 182,5 dne. S ohledem na předchozí zkušenosti bych mohl statisticky dokázat, že kecá. Takže raději počítejme s třičtvrtě rokem, to znamená zhruba s 250 dny. Aby se to líp počítalo. Ptáte se co? To uvidíte.

Nevím, kdo z vás chodí venčit pejska. Jistě mi však dají za pravdu ti, kteří jsou postiženi stejně jako já, že základem venčení je pravidelnost. Ať se vám nebo psovi chce či nechce, prostě ven jít musíte. Já s ním chodím čtyřikrát denně. Při těch procházkách se mi honí hlavou různé myšlenky. Myšlenkám se nikdo neubrání, jen vláda, a pak to takhle vypadá. Ale to sem nepatří. Jednou mě vám napadlo, že bych mohl spočítat, co mně za těch 250 dní, strávených se psem, čeká. Vyšla mi neuvěřitelná čísla.

Tak především. Při frekvenci 4 vycházky denně jich budu absolvovat 1000. Tisíckrát budu šlapat schody ze třetího patra. A při návratu samozřejmě tisíckrát do třetího patra. Při počtu 54 schodů je to 54 000 tam a 54 000 zpátky. To je dohromady 108 000 schodů. A to do toho nepočítám oněch 36 schodů, kdy se ten chlupatý mamlas dvakrát spletl a zaběhl až do sklepa, odkud odmítal vylézt a nepomáhaly ani sliby, že si bude moct očuchat fenku Betty, která už netrpělivě pobíhala před domem. Ale zpět ke statistice. Průměrná délka vycházky je asi dvacet minut. To je dohromady 20 000 minut, což představuje neskutečných 333 hodin, tedy zhruba 14 dnů. 14 dnů budu běhat za čoklem z Malty.

A to není všechno. Za tu dobu řeknu nejméně pěttisíckrát „dělej“, pěttisíckrát „už jdeme“, a desettisíckrát „nežer to“. O co v tomto případě jde, nemusím jistě příliš rozebírat. Taktéž se minimálně dvoutisíckrát sehnu, přičemž mně dvoutisíckrát píchne v zádech a dvoutisíckrát mi prdne patent na bundě, anžto jsem tlustej a tím ohýbáním ještě poněkud nabývám.

Pořád nemáte dost? Tak dobrá, jedeme dál. Při návratu otírám hafíkovi pacičky. To znamená, že za třičtvrtě roku otřu 4000 paciček a osmtisíckrát pejskovi sdělím, že je „šikovnej kluk“, poněvadž on to má rád a byl by smutnej, kdybych to při každé pacičce dvakrát neřekl. Takže to občas řeknu i třikrát a on je z toho tak rozradostněný, že si jde pro piškotek. Už víte, jaký údaj bude následovat? Správně. 1000 piškotků. To je ovšem značně nepřesné, neboť Deny je nenažranej hajzl a tu a tam jde dvakrát. Pak se mám dopočítat. Ke své a věřím, že i k vaší lítosti nemohu bohužel sděliti, kolik pytlíků činí těch 1000 piškotů. Nikdy jsem totiž piškoty v pytlíkách nepřepočítával. No, zařadím to do statistických chyb.

Tak bych řekl, že na jednu myšlenku je toho tak akorát, viďte. V nejlepším skončit. A jak jinak než statisticky.

Určitě ke mně vyskočí tisíckrát do křesla, ve kterém budu sedět a těžce oddychovat. To víte, ty schody. A určitě mně tisíckrát olízne obličej. Když přestanu myslet na to, že mu povel „nežer to“ nic neříká, je to docela milé. Takže mohu své dcerce vzkázat. Jestli to s tím třičtvrtě rokem nevyjde, tak se zase tak moc neděje. Já jenom ta čísla přepočítám. Protože statistika, to je moje.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 02. 2012.