| aTeo | Naplavenina aneb Veselé historky z namáčení | | 
| - NAPLAVENINA. Tímto slovem starousedlíci označují nás, přistěhovalce, přivandrovalce a podobná podezřelá individua, jejichž domovská práva jsou odvozena pouze od současného trvalého bydliště a nemohou se nikdy vyrovnat domovským právům těch, kteří v daných souřadnicích operují odjakživa.
Do poděbradské čtvrti Polabec jsem se přiženil (čti: naplavil) před dvěma desítkami let. Můj osmnáctiletý syn však naplaveninou není, protože se zde narodil. Je to sice vůči mně nespravedlivé, ale nemohu s tím faktem nic významného udělat. Smířil jsem se s osudem. Naplaveninou nepochybně už zůstanu - na věčné časy a nikdy jinak! - Při nedávných záplavách se hustota naplavenin na jednotku plochy prudce zvýšila, a tak jsem se bez vlastní zásluhy mohl stát méně nápadným. Jak se však ukázalo, opět jsem podcenil řadu drobností, které se podílejí na rychlejší asimilaci jednotlivce do zdejší komunity. Už na počátku mé kariéry coby naplaveniny jsem bystře rozpoznal, že chci-li v Poděbradech něco znamenat, musím vlastnit bicykl.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Petra Nachtmanová | Osel | | 
| - Měla jsem ráda osly všech druhů a barevných odstínů, kteří se jen na naší planetě vyskytovali. Měla jsem je ráda, protože mi bylo líto, že se jim tak hanlivě říká „osel“ když jsou milí, mají krásné roztoužené oči a dlouhé uši, se kterými stříhají jako duše humoristů s vtipy a člověk se musí smát a směje se a směje, až mu svět připadá nesmírně krásný, dokonalý a neopotřebovaný.
Jenže než jsem jela na dovolenou na Korsiku, měla jsem v databázi oslů pouze třicítku viděnou v televizi a čtyři osly viděné v ohradě v zoologické zahradě. Tedy žádný přímý kontakt s oslí duší a myslí.
Na ostrově u Korsiky jsem se konečně dočkala a setkala se s ním, jak na dotek kůže tak i inteligence, protože zde měli za hlídače osla. Opravdového čtyřnohého osla!
Osel vyčkával až přirazí loď turistů a každého přicházejícího pozdravil pohybem hlavy a střihnutím uší. Lidé kolem něho procházeli, usmívali se, někteří i pozdravili, ale kromě mě nikdo nevyužil příležitosti přímého kontaktu a rozhovoru s milým obyvatelem.
► CELÝ ČLÁNEK
| | Petra Haasová | Někomu to prostě nejde | | 
| - Je to nespravedlivé, uvažovala jsem tuto zimu již poněkolikáté, když přišla řeč na lyžování. Otázky typu „jak to, že nelyžuješ, když jsi z hor?“ byly na denním pořádku a já věděla, že se svou teorií nadlouho nevystačím. Pokaždé, když jsem pronesla své výmluvné „Nevidím nic vzrušujícího hnát se bezhlavě z kopce na dvou úzkých prkýnkách, když netuším, co mě dole čeká a kolik stromů mě cestou potká“, se totiž většina lyžařů zatvářila velmi agresivně.
- Skutečnost je úplně jiná.
Samozřejmě, že jsem na střední škole prošla lyžařským výcvikem. Ve svých šestnácti jsem od rodičů k Vánocům dostala lyže a obrovské umělohmotné lyžáky, o kterých jsem zjistila hned vzápětí, že v nich neujdu ani krok, aniž bych si nějak neublížila. Považovala jsem to za součást tohoto sportu a tehdy mě ještě nenapadlo, že na to prostě nejsem stavěná. Maminka si při pohledu na moje první „lyžařské kroky“ dojatě utírala oči. Očividně si mě představovala, jak na těch nových věcičkách nejpozději za týden budu létat jako pták po Jesenických horách. Nechtěla jsem jí kazit ty dojemné představy svými neveselými pocity, že si připadám jako zacementovaná do lavóru. - ► CELÝ ČLÁNEK
| | Zdislav Wegner | Silvestrovská večeře | | 
| - "Proč vy dva jste se vlastně vzali?“ taková otázka padla během naší silvestrovské večeře. Je to něco, na co se dospělé děti ptají dříve či později svých rodičů. A která chvíle je k tomu vhodnější? Loučení s minulostí, plány do budoucnosti, poučení ze starého?
- Jak to dělají ti staří, že jim to tak dlouho vydrželo? Stiskl jsem ženě ruku, protože jsem vycítil, že ji ta otázka polekala. Neboj, chtěl jsem jí říct, nic pikantního se nedozví, vždyť ani já to dodnes úplně přesně nevím.
- „Tátu fascinoval mámin intelekt,“ konstatoval s jen špatně ukrývaným úsměvem syn, filosof. Odhrnul si vlasy z očí a vzal si jednu dělovou kouli – pamlsek ze svatojánského chleba, ořechů, datlí a kdovíčeho ještě. Jeden z vynálezů mé ženy. Tvářil se jako dělník, pojídající plody své těžké práce.
- „Její hlas to byl, určitě,“ prohlásila Eliška, filoložka, a vzala si taky.
- „Máma mu prostě a logicky vysvětlila, proč by se měli vzít,“ pokračoval syn. Výraz jeho tváře nepřipouštěl žádný odpor.
- „Má ideální mikrofonový hlas,“ sdělila Eliška a naznačila zájem se manželce podívat na hlasivky.
- Takhle pokračovali dál.
- ► CELÝ ČLÁNEK
| | Jitka Stošická | GALERIE IN | | 
| RUBRIKA | -
- Zita Mudráková: Poznámka pod čarou
- Vybírat perly Pozitivních novin je bezpochyby milejší činnost, než mít na krku perlový náhrdelník po babičce a strachovat se, že se třeba přetrhne a rozkutálí. Naštěstí takový ani nevlastním, a přece mám i u těchto pozitivních perel mírně stísněný pocit. Jak žádnou perlu neztratit. Jak postihnout opravdu to, co mě oslovilo nejvíc (oslovuje mě mnohé), u čeho jsem se mohutně rozesmála (směji se ráda), co mi vehnalo slzičky do očí (pláči celkem ochotně, pokud jsou to slzy dojetí či souznění). To přece nejde, když je toho tolik! A když mi ještě k tomu mí předchůdci některé perly „vyfoukli“. Nu což, u sázení sportky taky nemůžeme vsadit všech čtyřicet devět (nebo kolik jich to teď je, už totiž dávno nesázím). Tak co.
-
- aTeo – člověk pro mě jedním z těch vzácných, co mě rozesmávají, baví, obohacují svými fotomontážemi a jinými úlety a rovněž svým psaným slovem. Jak odolat tak překrásně lidskému popisu záplav v příspěvku Naplavenina? Nelze.
- Petra Nachtmanová – ji jsem objevila jako zjevení ihned po „zjevení“ samotných Pozitivek, a první, co jsem si tenkrát četla, byl její Osel. Pro mě neskutečně milé, krásně napsané, tak jako vše, čeho se dotkne její slovo.
- Podobným zjevením byla pro mě Petra Haasová. Styl jejího psaní je mému srdci velmi blízký, dovede na malé ploše vypsat své pocity a příběhy, na něž se jak na udičku lapají lidé, kteří se v tom nalézají. Neumíte lyžovat? Přečtěte si třeba Někomu to prostě nejde - a je po zábranách.
- A kdo mi vhání do očí ty slzičky, je - kromě jiných - pan Zdislav Wegner. Láskyplná Silvestrovská večeře i jiné příspěvky – jímavé a přitom vůbec ne sentimentální povídání o tom, že jsou manželství, která…
- Moc a moc mě oslovuje Galerie In Jitky Stošické. Krásná poezie a krásné obrázky k tomu – nemám co dodat.
|
Chcete se seznámit s FAVORITY dalších osobností spojených s Pozitivními novinami?
► FAVORITÉ - OBSAH ◄ |
