Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Strážce pokladu

Zundoj byl malý mongolský chlapec, který žil v šedesátých letech 20. století na okraji pouště Gobi. Bydlel v jurtě se svou rodinou, která se živila jako ostatní kolem pastevectvím. Měli stádo malých černých koz, dvouhrbé velbloudy a samozřejmě koně. Zundoj si nemohl vzpomenout, zda se naučil dřív chodit nebo jezdit na koni, ale v tom se nijak nelišil od jiných mongolských chlapců. Měl velmi rád své rodiče, ale nejvíc času trávil se svým dědou Tuduvem. Jezdili spolu rádi na vyjížďky do pouště, občas se škádlili, jindy zas sedávali stranou a tiše si šeptali o věcech, které nesměl nikdo slyšet. Tehdy se Zundoj dovídal, že kolem nás není jen svět, který všichni vidíme a můžeme si ho osahat, jak se o tom učil ve škole. Děda Tuduv tichým přiškrceným hlasem vyprávěl o bozích a démonech staré lamaistické víry, o světě, který tu býval před mnoha lety, než se zmocnili vlády v Ulánbátaru komunisté. Tenkrát, v čase Tuduvova mládí, bylo v hlavním městě i v celé mongolské zemi plno nádherných a bohatě zdobených klášterů. Žili v nich lámové, kteří uměli s bohy i démony hovořit a život byl mnohem pestřejší, tajemnější a podivuhodnější. Ty zvláštní a tiché rozhovory byly tajné. Děda Tuduv dobře věděl, proč se o nich nesmí mluvit nahlas a Zundoj, jako správný kluk, uměl zachovávat tajemství.

Tak šel čas a Zundoj dospěl. Krátce po osmnáctých narozeninách si vyšli s dědou na cestu dál do pouště. Sedli si do závětří za písečnou dunu a tehdy si mladý Zundoj vyslechl to velké dobrodružství, které zažil Tuduv před mnoha lety…

Po roce 1930 začali komunisté v Mongolsku ničit všechno, co připomínalo lámaistickou víru. Kláštery byly zbořeny nebo zrušeny. Zůstalo jich jen pár. Posvátné předměty, sošky bohů a bódhisatvů, vzácné relikvie a staré tisky byly spáleny nebo rozkradeny. Bezohledně byl vydrancován a skoro srovnán se zemí i Chamarynský klášter, který se nacházel asi 450 kilometrů od Ulánbátaru. Zdejší lámy označili za nepřátele lidu. Některé odvlekli do pracovních táborů, jiné zavraždili. Tehdy mladý Tuduv byl také láma. Podařilo se mu před ozbrojenou eskortou uprchnout. Odešel do pouště a vydával se za obyčejného pastevce. Veškeré bohatství kláštera uložili komunističtí ozbrojenci do tisícovky beden. Asi měli v úmyslu je někam transportovat. Láma Tuduv se každou noc vkrádal do jejich tábora. Plížil se mezi hlídkami, riskoval prozrazení a okamžitou smrt zastřelením. V noční temnotě nakládal jednotlivé bedny na hřbet svého koníka a odvážel je daleko do úkrytu v poušti Gobi. V písečných přesypech je zahrabával a maskoval proti náhodným nálezcům. Z tisíce beden se mu podařilo jich zachránit čtyřiašedesát, což byl na jednotlivce obdivuhodný výkon. Děda Tuduv to říkal smutným hlasem, ale Zundojovi to připadalo jako obrovské hrdinství. Měl svého dědečka ještě raději. Bývalý láma Tuduv prožil zbytek života jako pastevec. Jen on sám věděl dlouhá léta o pohádkovém pokladu ukrytém v poušti. Teprve když zestárnul, prozradil tajné místo svému milovanému vnukovi. Zapřísahal ho, aby tajemství zachoval a Zundoj mlčel stejně jako v klukovských letech. Nebylo divu, komunisté zemi stále ještě ovládali. Tuduv čas od času mladíka zkoušel, zda dovede cestu k pokladu najít. Byl rád, že cennosti z Chamarynského kláštera mají nového a spolehlivého strážce.

V roce 1987 starý Tuduv zemřel a jeho vnuk věrně strážil poklad v poušti. Tak šel rok za rokem. Komunistická vláda v Mongolsku padla začátkem devadesátých let. Některé lamaistické kláštery byly obnoveny, také na místě toho Chamarynského vznikly nové náboženské stavby. Zundoj usoudil, že nastala vhodná doba k tomu, aby aspoň část pokladu vykopal. Vyzvedl asi dvacet beden. Nacházelo se v nich množství nádherných sošek, posvátné obrazy a prastaré rukopisy. Ohromený Zundoj spatřil vzácná roucha, do kterých se oblékali lámové při slavnostních rituálech. Velkou cenu měla také pozůstalost po lámovi Danzanovi, který žil v klášteře v první polovině 19. století. Vzpomínal, jak děda Tuduv vyprávěl o jeho svatosti a zázračných schopnostech. Zundoj umístnil v všechny exponáty do malého soukromého muzea a ukazoval je turistům. Tam je spatřil rakouský hledač pokladů Michael Eisenriegler a oněměl úžasem. Michael si ihned uvědomil, že by to byla velká škoda, kdyby se o pokladu zachráněném kdysi lámou Tuduvem nedověděl celý kulturní svět. Snažil se strážce Zundoje přesvědčit, aby vyzvedl všechny zbývající bedny. Zundoj v dlouhých a osamělých modlitbách prosil o radu svého dědečka. Konečně se mu v jednom nesmírně živém snu dostalo požehnání.

Michael Eisenriegler se spojil s dalšími rakouskými odborníky. Byla vytvořena mongolsko-rakouská expedice, kterou strážce pokladu Zundoj zavedl na tajné místo v poušti. Ve dnech 1. a 2. srpna 2009 se pak mohl celý svět dívat prostřednictvím internetu, jak se vyhrabávají jednotlivé bedny z písku. Po více než sedmdesáti letech se dostaly na denní světlo fantastické starobylé artefakty, které ohromily laiky i odborníky z mnoha zemí. A strážce pokladu Zundoj vzpomínal na svého dědu Tuduva a tušil, že starý láma celou tu krásu svého odkazu odněkud vidí.