Josef Krám: Kořeny jednoho nositele Nobelovy ceny v Rychnově?

Rubrika: Publicistika

Začneme na hřbitově. A když už se vtírá na mysl titul Někrasovovy knihy Размышления у парадного подъезда, rozmýšlejme ne u jeho hlavního vchodu, ale vzadu při zdi u Františka Martina Pelcla. Nebojte, k Nobelově ceně se dostaneme, souvisí s tímto rychnovským rodákem, prvním profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě. Ale pomalu a popořadě:

Především tu nestojíme u hrobu, ale u náhrobku. Hrob jeho rodiny na starém rychnovském hřbitově u kaple Proměnění Páně byl zrušen, František Martin Pelcl byl pochován v Praze na malostranském (košířském) hřbitově, založeném za morové epidemie 1680 a zrušeném 1884. Že jeho ponurost a opuštěnost inspirovaly spisovatele Jana Nerudu a Jakuba Arbesa, je pravda, my doplníme z jedné staré knížky: Na starém, dnes už zrušeném malostranském hřbitově v Košířích nalézá se v řadě jiných památných rovů i zapomenutý hrob českého dějepisce a profesora naší univerzity Františka Martina Pelzla [psáno s písmenem „z“], rodáka rychnovského, jehož buditelský význam v době našeho obrození byl veliký. Z košířského hřbitova, kde uloženy jsou dosud i pozůstatky Gustava Pflegra Moravského, přeneseny byly už nejedny památné kosti na Vyšehrad a na Olšany – posledně pozůstatky Erbenovy. Snad i v těch případech stane se brzy podobně, než dojde k parcelaci…

Na téma Pelcl do Rychnova se psalo 16. září 1887 v místním Poslu z podhoří: Příjemně dotkla se obecenstva rychnovského zajisté zpráva, že jest naděje ostatky velikého Pelcla ze hřbitova košířského, který právě přichází ke zrušení, dostati do Rychnova, rodiště jeho. Ve schůzi zástupců všech spolků a škol rychnovských v pátek dne 15. t. m. konané, usneseno se se vší opravdovostí o to zasaditi a potřebné kroky v té příčině ihned učiniti. Nedopadlo to, o přestěhování se marně snažili i členové rychnovského divadelního spolku Tyl. Na paměť budoucím zaznamenávám, že toto úsilí přenést původní Pelclův náhrobek na rychnovský hřbitov (bez pozůstatků Pelclových) dovršil v roce 1994 tajemník a do roku 2006 místostarosta Rychnova nad Kněžnou Jaroslav Kos, syn obětavého tyláckého divadelníka a režiséra. (Stěhování náhrobku v prezentaci HŘBITOV.)

Staří latiníci by řekli tempora mutantur et nos mutamur in Illis (časy se mění a my se měníme s nimi). Vyjděme z roku 1749, to bylo žáku rychnovského piaristického gymnázia F. M. Pelclovi 15 let. V Calculi - tehdy se vysvědčení nedávalo - je u jeho jména napsáno latinsky sotva kdy komu ze svých spolužáků přepustil první místo ve vědění. A teď virtuálně přeskočíme skoro 200 let do roku 1947, jak se tato Pelclova vlastnost zúročila: Jeho prapravnuk Carl Ferdinand Cori (1896-1984) spolu s manželkou Gertrudou Theresou (1896-1958) se stal nositelem Nobelovy ceny (za objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů).

V archivu na rychnovském zámku jsme našli mj. německy psaný dopis Carla Coriho z 2. května 1934, adresovaný odbornému (Herr Fachlehrer) učiteli Stanislavu Dvořákovi, organizátoru Pelclových oslav toho roku, a listinu s Pelclovým rodokmenem, a tak sledujme linii:
  • František Martin Pelcl *1734
  • ­dcera Karla (Carolina) Cori *1787
  • vnuk Eduard Cori *1812
  • pravnuk Karel (Karl) Cori *1865
  • prapravnuk Karel (Carl) Cori *1896
Co o tomto nositeli Nobelovy ceny víme: Narodil se v Praze do rodiny lékaře a univerzitního pedagoga Carla Coriho. 1914 přijat na lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, tam poznal studentku Gertu Theresu Radnitzovou a jejich společné zájmy vedly k výzkumné práci i publikování. Po promoci odjeli do Vídně kvůli problémům, které v Praze vznikaly z židovského původu Gerty Radnitzové a nežidovského původu Carla Coriho, ale taky proto, že pražská společnost ještě neuměla přijímat a uznávat ženu jako vědkyni. Carl Cori začal ve Vídni jako asistent lékařské kliniky a v ústavu farmakologie univerzity (1920-1921), potom byl asistentem v ústavu farmakologie univerzity ve Štýrském Hradci (Graz) (1921).

Tam byl vyzván ke spolupráci s Otto Leowim, studovali vliv nervu vagus na srdeční činnost; za tuto práci obdržel v roce 1936 Otto Loewi Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Carlu Corimu bylo nabídnuto místo ve Státním ústavu pro výzkum zhoubných onemocnění v USA (the State Institute for the Study of Malignant Diseases, Buffalo) a Coriovi se rozhodli vzhledem k velmi špatným existenčním a pracovním podmínkám v Rakousku odejít. V roce 1922 Carl odjel, v Buffalu nastoupil na místo biochemika (1922-1931), za půl roku za ním přijela a nastoupila i Gerta Coriová. Mají nesmírnou zásluhu ve výzkumech v biochemii a v medicíně. (Během společné práce se mj. zaměřili na metabolismus sacharidů v živočišném organismu, fyziologické přeměny sacharidů, 1929 objevili průběh katalytické konverze glykogenu, který byl pojmenován po nich - CORI cycle, věnovali se regulační úloze hormonů insulinu a adrenalinu a prokázali glykolysu v nádorových buňkách. V odborném lékařském názvosloví se všeobecně používají pojmy CORI ester - glukoso-1-fosfát; pojmem CORI disease se označují jednotlivé poruchy v metabolismu glykogenu.)

V roce 1931 se Carl stal profesorem farmakologie na lékařské fakultě Washingtonovy univerzity v Saint Louis a 1942 profesorem biochemie. Tam působil do roku 1966, kdy odešel z funkce vedoucího oddělení biochemie do důchodu a přestěhoval se do Cambridge ve státě Massachusetts. V laboratořích tamního Massachusetts General Hospital ještě prováděl výzkumy v oblasti genetiky, 1966-1984 byl aktivní jako hostující profesor biochemie místní Harvardovy univerzity a vedoucí biochemické laboratoře Massachusettské všeobecné nemocnice.



V roce 1997 se konal v rámci oslav 650. výročí založení Univerzity Karlovy seminář „Manželé Coriovi – jediní nositelé Nobelovy ceny za medicínu z Prahy“ na připomenutí 40. výročí úmrtí Gerty Coriové a 50. výročí udělení Nobelovy ceny. Účastnili se ho biochemici z České republiky a Slovenska a hostem byl i jejich syn Carl Thomas Cori, který vystoupil se vzpomínkami na rodiče. 2007 uspořádal Kabinet dějin lékařství 3. LF UK v Praze druhý seminář o Coriových. V říjnu 2000 byla na rodném domě Carla Coriho v Salmovské ulici (poblíž Karlova náměstí) odhalena jeho pamětní deska – stalo se tak za přítomnosti jejich syna Carla. Na Chodníku slávy města St. Louis (USA) připomíná Carla a Gertu Coriovy společná hvězda.



Bylo to vážné, zakončeme kontrastem: Připomněli jsme 15letého studentíka F. M. Pelcla a porovnejme jeho „vysvědčení“ s hodnocením spolužáků:

Horti istius arbores exiguos fructus produxerunt. Compedium omnis negligentiae,
česky tedy stromy jeho zahrady přinesly málo ovoce. Souhrn vší nepravosti.

František Baumgarten

Žák dobrého nadání, slabšího úsudku.
Ferdinand Seebold

Chlapec tvrdohlavý, nedbale účastný obětí mše svaté a návštěvy jiných cvičení náboženských, pozbyl chvály, jíž dosáhl, jak se zdálo, studiem literním, ze všech nejnedbalejší ve psaní oprav přese všecka napomínání.
Antonín Chládek


Myslí více na matičku nežli na učení; budiž puštěn do vyšší třídy, aby byl odstraněn; jinoch jinak hodný.
Florián Krása

Tělem malý, ve studiu lepší.
František Boskovský

Oproti jiným doporučení hodný v učení i ve zbožnosti.
Jan Jelínek

Jednak znamenitým prospěchem ve vědění vůbec za nikým nezůstávaje, jednak bezúhonným životem, upřímným a příjemným vystupováním a skromnou myslí tak vynikl, že si zaslouží prvního místa mezi všemi.
Antonín Vokurka

Schopnější k pekařině než pro školu. Kdyby chtěl, mohl by být počítán mezi řádné. Nemá úsudku v učení, nikoliv však ve špatnostech. Hleděli jsme zachrániti Babylon, ale nedal se zachrániti; jinak ve studiích prostřední. Povahy těkavé, chování dosti dobrého. Jméno má význačné: černým uhlem má býti poznamenán.
František Černý

Vyniká pouhým svým jménem, nikoli jeho významem, pokládá se za čestnou prostřednost.
Syn nevzdělané Minervy. Miluje pythagorovské mlčení; shodně dle svého nadání též jednal,
pokud mohl. Kde není schopnosti, je chvály hodnou vůle.

František Klár; clarus = latinsky jasný

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 09. 2011.