Staletí žije v knihách, filmech, operách. První baletní Popelkou se stala v 19. století choreografie M. Dekomba-Monsieura Alberta (1822 Londýn), poté Ch. Diderota (1823 Petrohrad, 1824 Paříž). V. Reisinger ji uvedl jako Skleněný střevíček (1871 Moskva).

M. Petipa, L. Ivanov a E. Cecchetti představili v Popelce (1893 Petrohrad) slavnou „balerinu 32 fouettés“ P. Legnani. K významným patřila hudba k baletu J. Strausse (1901 Berlín), choreografie F. Farrena (1906 Londýn) či proslulá inscenace na hudbu S. Prokofjeva. S chorografií a tancem F. Ashtona byla v historii baletu první celovečerní inscenací: nastudoval ji londýnský soubor Sadler´s Wells Balet (1948) s baletními částmi z Labutího jezera a Spící krasavice. Světová premiéra Prokofjevovy partitury, o tři roky dříve v Moskvě, otevřela možnost choreografií nových. O Vinogradov nechal Popelku (1964 Novosibirsk, 1994 Petrohrad) tančit ve dřevácích a až později proměnit v baletku – svět Dobré víly pojal klasickým tancem a jeho Princ dívku poznává bez vyzkoušení střevíčku. Popelka R. Nurejeva (1986 Paříž) se odehrává v Hollywoodu třicátých let minulého století: dívka od otce-alkoholika a zlé nevlastní matky uteče, při natáčení svého prvního filmu se zamiluje do hlavního herce (svého Prince) – pohádkou je svět divadla a filmu, vílu ztělesní sám Producent. J. Neumeier (1922 Hamburg) se pokusil dostat za hranice pohádkové nereálnosti – skrze charaktery a situace zobrazil dívku a jejím osudem působil na diváka.

Po znovuotevření Národního divadla postavil A. Berger do opery J. R. Rokošného Popelka tance Čtyř ročních období. S mužským studentským sborem a dámským baletním souborem nastudoval baletní slavnost před Princem, se sólovými výstupy, doprovázenými tancem vlaštovek, květin a motýlů (Jaro), ženců a žneček (Léto), bakchantek a faunů (podzim), sněhuláčků a ledových mužů (Zima). U diváků sklidil velký úspěch. Tance proto nastudoval znovu A. Viscusi (1902, 1908). První baletní pohádka Popelka a Krakonoš se objevila v baletu J. Beneše Babička pokračuje, navazujícího na Nedbalovu Z pohádky do pohádky. Prokofjevova Popelka se u nás objevila roku 1948 poprvé a stala se nejúspěšnějším dílem choreografa, režiséra a tehdejšího šéfa baletu Národního divadla S. Machova. Vytvořil tři alegorie postav: svět dobra (Popelka a Princ), nadpřirozených bytostí (Dobré víly), falše a zla (Macecha, sestry, dvořané). Spojil progresivní hudbu O. Nedbala s klasickou taneční technikou a pohybovým výrazem, herecký projev s tanečním, pantomimické partie nahradil tancem. Jeho podání zde bylo obnoveno A. Landou a V. Jílkem (1952), J. Němečkem (1965). Popelka v choreografii autora leningradské verze z roku 1946 Sergejeva měla ve zlaté kapličce premiéru roku 1977. Poslední verzi (1994) věnovali její tvůrci V. Harapes a V. Jílek památce S. Machova: za osm let se v titulních rolích vystřídali takřka všichni sólisté.

Poslední nastudování baletního představení o Popelce je pozoruhodné a překvapující. Půvabná verze od francouzského choreografa J. CH. Maillota vznikla původně pro baletní soubor v Monte Carlu (s premiérou 1999). Své počátky odvodil od Ďagilevova nastudování souborem Les Ballet Russes: který tím nastolil otázku uměleckého vývoje a vkusu, inspiroval a integroval nejvýraznější (později nejslavnější) osobnosti doby: například malíře H. Mattise či P. Picassa, hudebníky I. Stravinského, C. Debussyho a jiné, choreografy V. Nižinského, M. Fokina a další.

V Maillotově provedení je Popelka na Národním divadle kombinací ruské svéráznosti s francouzským espritem a šarmem. Založena na vytříbeném, především výtvarném pojetí. Virtuózní klasickou taneční techniku představuje v nových variantách pohybových i prostorových, jakoby z jiného světa, prodchnutých zvláštní krásou moderního designu scény. Vybroušený vkus prostupuje složku hudební, výtvarnou, režijní i choreografickou (scéna: E. Lignin-Ernest, kostýmy J. Kaplan, světla: D. Drillot, nastudování G.Loenzoni, dirigent: David Švec aj.). V duchu tvůrčí energie je hlavním námětem vzpomínka: na Popelčinu matku, na dřívější šťastnější život, na ples. „Popelka… je to také živá bytost, která cítí a žije a jejíž osud nás dojímá.“ (S. Prokofjev). Dle tohoto pohledu ji Maillot představuje nejen jako utlačovanou dívku, čistou a zádumčivou, ale i jako zamilovanou a šťastnou bytost (Popelka: J. Clayton, Princ: V. Konvalinka, Otec: J. Kodym, Matka/Víla: A. Watanabe, Macecha: T. Podařilová, Sestry: K. Jelínková, I.Illyenko, a další). Původní situace obohacuje kontrast mezi půvabnou a snivou Popelkou a zlou macechou se ctižádostivými a panovačnými sestrami.

J. CH. Maillot tu odkrývá nové úhly pohledu a charaktery ve stylizaci. Popelka, vedena vzpomínkou na matku vydává se vlastní cestou a s důmyslností hledá uznání a lásku.