Miroslav Sígl: Annie Girardotová v ruzyňské věznici

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Na Annie Girardotovou (25. října 1931 – 28. února 2011) jednu z nejoblíbenějších francouzských hereček díky rolím inteligentních, emancipovaných, nešťastných, trpících žen, ale i se smyslem pro humor, vzpomíná dodnes náš filmový režisér Petr Nikolaev (*1957). Po absolutoriu na FAMU odešel do Francie, kde žil téměř devět let. Živil se zpočátku jako prodavač zmrzliny, lepič plakátů, malíř pokojů a hlídač dětí, až se konečně dostal také k režii vzdělávacích pořadů.

Upozornila mne na jeho vzpomínky předsedkyně našeho Klubu novinářů seniorů Naďa Mihalovičová, která s ním měla rozhovor právě v únoru před 10 lety ve Večerní Praze a ten také zařadila do své knihy Než udeřil bulvár (vyšla v roce 2006). Při svém pobytu ve Francii se ucházel také o místo pedagoga na jejich filmové škole ESRA. Bylo to od něho troufalé, ale jeho pokus vyšel. Byla to pro něho zkušenost, která se v něm ukládala k činům příštím. Dokonce jeho scénář La surface (Hladina nebo také Povrch) získal grant francouzského filmového centra.

Takže po návratu domů natáčel nejprve reportáže pro francouzskou televizi, ale zákonitě si ho vybrali jak pomocného režiséra u francouzských filmů, které se hojně natáčely u nás v Čechách. Nechť vypráví sám:

Velkým zážitkem bylo setkání s herečkou Annie Girardotovou. Film se točil mimo jiné v ruzyňském vězení a Girardotovou přivezli z letiště rovnou do kriminálu. Jak se pak ukázalo, bylo pro ni téměř nepředstavitelné, že lze filmovat přímo ve skutečné věznici. To je ve Francii tabu. Když jsem ji poprvé uviděl, scházela po vězeňském schodišti opatrně jako babička. Trochu sešlá, plachá, „na place“ pak velice skromná. Léta už ji poznamenala. Tak jsem měl skoro strach, jak vyzní na plátně.


A byl jsem okouzlen tím, jak ji má kamera ráda, jakou má ta starší paní jiskru v oku a jakou emoci ze sebe vyzařuje. Zub času může být neúprosný, ale ne nepřemožitelný. Jak režisér jsem se poučil i na její práci. Nikoho neomezovala, neprovokovala a byla pořád přítomná. V některých věcech jsme se tak sehráli, že jsem věděl, že jí udělá radost, když jí v kelímku na kávu občas přinesu trochu piva.

Přitom měla v té době těžké problémy. Někdo ji podvedl a ona musela splácet velké finanční částky, takže byla vlastně nemajetná. Ovšem když hrála, zapomněla na všechno…

Tehdy režisér Petr Nikolaev stál na prahu své velké kariéry a letos právě dokončil film Lidice, podle knižní předlohy Zdeňka Mahlera. Má to být jeho nejvýznamnější film.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 03. 2011.