Není  to předčasné, zvát na slavnou Vavřineckou pouť do Domažlic už nyní zkraje roku? Vůbec ne - odpovídám, protože si jistě plánujete dovolenou, výlety a turistické putování zvláště o prázdninách svých dětí, kalendář na rok 2011 se neskládá jen z daňových a jiných povinností, nebo jen ze sportovních akcí, které už byly uveřejněny.

Pohleďte do kalendáře těch, kteří objíždějí různé folklorní festivaly - ty totiž jdou zase do módy, lidé se vracejí ke kořenům a tradicím. Tak se například podívejte - Pošumavský věneček byl v Národním domě Praze-Smíchově již 12. února, týden nato bude Moravský ples v pražské Lucerně, v květnu dojde k finálovému klání dětských zpěváků lidových písní v termálních lázních Velké Losiny u Šumperka, tentýž měsíc ve Světlé nad Sázavou se koná festival Horácko zpívá a tančí, 9. - 12. června již tradiční Mělnický vrkoč nebo Slavnosti pod Zvičinou v Lázních Bohdaneč, v červenci si zajeďte do staročeských Holašovic u Českých Budějovic, v srpnu do Písku na mezinárodní folklorní festival a do Strakonic na mezinárodní dudácký festival.

Domažlice

Zdaleka jsem nemohl vypočíst úplný seznam - nejvíce folklorních slavností chystají zatím podle předběžného kalendáře v Moravskoslezském kraji, v září bude jistě velkolepý folklorní festival Soláň, a to ve Velkých Karlovicích, Hutisku a Karolince. V mém diáři mám zapsánu na dny 13. až 14. srpna vždycky slavnou Vavřineckou pouť v Domažlicích.  V naší zemi jsou Vavřince celkem čtyři (v okresech Blansko, Kutná Hora, Jeseník a Mělník), ale Vavřinecká pouť je jediná a jedinečná právě v Domažlicích vždy po svátku sv. Vavřince (ten je 10. srpna).

Ze vzpomínek nás pamětníků nikdy nevymizí ona pouť v roce 1939, která se stala celonárodní vlasteneckou manifestací proti nastupující hrozbě druhé světové války. Přijelo na ní mnoho osobností, konala se v samotném městě i na Veselé Hoře u kostelíku sv. Vavřince. Památnou řeč Msgr. Bohumila Staška (1886 -1948), který se vyznamenal jako prvorepublikový politik, kazatel a spisovatel, jsme četli po celé naší už tehdy okupované zemi a také nás posílila v národní jednotě proti Hitlerovi a německým nacistům. Jejich hordy se zde začaly roztahovat jako doma, Chodové - ti odjakživa věrní strážci našich hranic, nesli toto příkoří zvlášť těžce.

Četli jsme znovu Jiráskovy Psohlavce, vstoupili do našeho národního podvědomí jako strážci odvěkých práv Čechů na svobodný život ve své zemi. Právě Vavřinecká pouť, na kterou se sjížděly vždycky velké zástupy nejen z chodských vesnic, ale přitahovala návštěvníky, soubory, kapely a tanečníky z celé naší vlasti.

Chodské slavnosti

Po komunistickém puči v roce 1948 tehdejší mocní využili věhlas Vavřinecké poutě a původně církevní pouť začala být jen národopisnou slavností s nepatrným politickým podtextem. Takže po mnoha letech mají Domažlice jak Chodské slavnosti, tak Vavřineckou pouť. Církevní obřady v kostele na Vavřinečku a ve městě jsou opět místem setkávání nejen lidí věřících. Staročeské jeviště, Historické tržiště, Hořejší předměstí a území táhnoucí se po pravém břehu Zubřiny bývá v tu dobu zaplněno stánky s lidovými řemeslnými výrobky, lidmi krojovanými,  zaslechnete ještě chodské nářečí, jsme svědky mnoha lidových obyčejů a zvyků.

Dudák z Domažlicka

Velkým lákadlem je večer Chodský korbel a v něm známé dechovky (abecedně) Domažličanka, Dupalka, Hájenka, Horalka, Stavovanka, Šťáhlavská šestka, Vrchovanka. Vystupují zde folklorní soubory z Mrákova, Postřekova nebo z Klenčí. Tradiční „Dudácké štandrle“ (dostaveníčko, jinak štandr z němčiny je stěna, která odděluje v peci topeniště od vypalovacího prostoru) patří Konrádyho dudácké muzice a také Domažlické dudácké muzice Josefa Kuneše. Přijíždějí již tradičně rovněž soubory ze sousedního Bavorska s mnoha turisty. Kupodivu jim ani tak nevadí, když se jim připomenou symboly zdejšího venkovského lidu proti germanizačním snahám v minulosti. Nacistická okupace za druhé světové války poznamenala zdejší kraj, to nelze zapomenout.

Skladatel Jindřich Jindřich

Nu – a teď se vám vyznám ze své lásky k lidovým písničkám, tancům, zvykům a tím i k svému členství v Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. A jsme doma, jak se říkává. Těch písniček jsem se tu naučil požehnaně, však jsme za nimi jezdili, zapisovali si je i do not, děvčata kreslila taneční kroky - nejvíce na Chodsku s národopiscem Františkem Bonušem, Evou a Radkem Rejškovými. Nezapomenutelná byla naše návštěva v domažlickém bytě u sběratele lidových písní Jindřicha Jindřicha (1876-1967).

Přijal nás velmi srdečně a uctivě, rozhovor na úrovni s ním vedl náš vedoucí Franta Bonuš a s ním Hannah Laudová, naše členka, jinak vědecká pracovnice tehdejšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku, pokud mne paměť neklame. Postupně nám předkládal některé notové zápisy, hledal v odborné literatuře a my ve vší pokoře naslouchali. Zkomponoval více než 170 písní s doprovodem klavíru či orchestru, 29 mužských sborů, 8 smíšených sborů a 16 ženských sborů. Vydal několik sbírek úprav chodských písní, z nichž patrně nejznámější je Poklad Chodska. Známé jsou i jeho drobné klavírní skladby, vesměs inspirované Chodskem.

Byli jsme tenkrát hosty na velké Vavřinecké národní pouti v Domažlicích a Mrákově. Přespávali jsme „na půnebí“, chutnali makovo-tvarohovo-povidlové chodské koláče a jiné dobroty a nepřestávali jsme zpívat jednu písničku za druhou:

Alou, vivat, budem zpívat, nepudem z hospody domů, dokaj je pivíčko v sudu…
*
Pivo sem, pivo tam, muzikanti hrajte, však já vám zaplatím, nic se nestarajte…
*
Pivíčko ty pěnivý, já mám k tobě lásku…
*
Ha, ty svatý Vavřenečku…
*
Žádnej neví, co sou Domažlice…
*
Když jsem šel vod Domažlic, nesl jsem nůši kvasnic, něco jsem prodával,
něco jsem rozdával, sám jsem si nenechal nic…
*
Mrákovo, Kyčovo, dobrý položení…
*
Vrátím se do Klenčí, tam je to nejlepší,
Já tady zvostanu, nepudu pryč…
*
Holka má milá, ty si nemíla zedníka milovat…
*
Vosy, vosy, sršáni, vyletěli na mě ze skály…
*
Až mě bude sedm, sedmdesát sedm…
*
Už se ten tálinskej rybník nahání…
*
Až budou lovit záblatskéj rybník…
*
Skály se pukají, vody je málo, že se mi, má milá, vo tobě zdálo…
*
Dejte sem židli, židličku, pro moji tydlí, tydlíčku, bolí jí, bolí nožičky,
mý drahý tydlí, tydlíčky…
*
Na záblatskej lukách roste tráva, co jsem se přesmutná naplakala…
*
Paňmámo, pantáto, ženiši dú k nám, jakpak je, paňmámo, hu nás uvítám…
*
Pršílo, blýskalo, bejvalo bláto…
*
Na rozloučení, mý potěšení, postavím pod okny máj…
*
Červená, modrá fiala, fiala, kdes ji má milá trhala, trhala…
*
Od Tábora až k nám cestička jako mlat…
*
Když jsem já šel tou putimskou branou…
*
Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany…
*
K Budějicům cesta, ale že je ouzká…

Vycpálkův soubor v maškarním

K Vycpálkům jsem byl zlákán ještě před vojnou, kde jsem se poznal s  Olbramem Zoubkem, začínajícím sochařem a Jardou Králíkem, srdcem a duší Valachem - ale to Chodsko a Valašsko nám šlo celkem dobře na té vojně dohromady. S Olbramem jsme se znovu sešli po vojně ve Vycpálkově souboru; on myslím, že byl tanečníkem - jako zpěváka si ho neumím představit s jeho hlubokým basem. Když jsme slavili 60. výročí založení Vycpálkovců - v roce 2007 - už jsme byli zase spolu mezi seniory, a předváděli jsme společně jeden narychlo secvičený a jednoduchý tanec, který jsme ještě z dob naší slávy nezapomněli.

František Bonuš

Přední osobností Vycpálkovců byl zakladatel tělovýchovný pedagog již vzpomenutý František Bonuš (1919-1999) a pěveckou smíšenou skupinu Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka řídil Luděk Zenkl (oba jsme byli narození v roce 1926, ale uznával jsem jeho autoritu a mnohé jsem se od něj naučil), budoucí hudební pedagog, muzikolog, publicista, autor dvou bezvadných encyklopedií ABC hudební nauky a ABC hudebních forem. Zpíval také „Ica“ (Jiří) Pospíšil, poznal jsem se s manželi Evou a Radkem Rejškovými (Radkova „Chmelíčku, chmelí“ nebo „Dejte mi židli, židličku…“ – patří do zlatého pokladu Vycpálkovců) dále s Hankou Laudovou, Frantou Drdáckým a dalšími.

Přišlo období 50. let, kdy jsem musel z politických důvodů opustit redakci Mladé fronty, nastoupil jsem do leteckého průmyslu k manuální práci, s tou byly spojené střídavé směny, až nakonec jenom jedna - a to noční směna - protože přes den jsem pečoval o své dvě děti, zatímco dcera Lenka (Vycpálkovci jí jinak neřeknou než Amálka) byla teprve na cestě a její maminka s ní chodila do zaměstnání tak dlouho, dokud to šlo. V té době velkých existenčních starostí skončila také moje „štace“ v Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka.

Domažlice - Vavřinecká pouť

Ale zájem o jeho dění jsem neztratil nikdy. Jeho výraznou činnost povznesl známý skladatel a hudební režisér Jaroslav Krček se svými skladbami, v souboru se střídali choreografové s osobitými rukopisy a někdy v sedmdesátých letech už do přípravky souboru začala chodit naše Lenka. Opět se u nás šily, praly, žehlily lidové kroje, máma s Lenkou zkoušely nové kroky, starší Jana jim k tomu hrála na klavír.

Chodské písničky znějí u nás dodnes. Kromě toho dcera Lenka pořádá v jejich Domečku pod skalou (také už jsem o něm psal v Pozitivních novinách) zábavná odpoledne, na nichž nikdy Vycpálkovci nechybějí, to znamená, že nechybějí i naše oblíbené melodie a písničky. Ty nikdy nezaniknou…