Moc dobře o něm vím, o tom norském skřítkovi s kouzelnými schopnostmi. Občas nám schovával různé věci, nařizoval budíka na brzkou hodinu, odstraňoval z cesty turistické značení, přivolával vítr a déšť. Jindy rozfoukal zasmušilé a zlověstné mraky, aby nám odkryl pohádkové výhledy na fjordy, nebo přivolal stádo sobů či obrovskou kolonii papuchalků. Tu a tam pozdržel trajekt, abychom ho ještě stihli, a večer v obchodě pro nás vyčaroval poslední bochník chleba. Děkujeme ti, Trolle, za kouzla a ochranu. Máš velkou zásluhu na tom, že naše putování po Norsku bylo nezapomenutelné.  

Sobota 10. července
Vstáváme v 6:45 a jedeme ke Gjendesheimu. Podle předpovědi mám být slunečno po celý den (i noc), tak toho musíme využít. První část túry vede kolem nádherného obrovského jezera Gjende. Cestu lze zkrátit plavbou lodí po jezeře do výchozího místa pro pěší túry, ale my volíme těžší variantu. Kdo si myslí, že „cesta kolem jezera“ je vycházka „pro paní lékárníkovou“, je na velkém omylu. Úzká zarostlá stezka se vine nahoru i dolů, vylézáme a slézáme skály, překračujeme potůčky, překonáváme kamenná pole i bažinaté úseky. Ale spousta barevných rostlin a motýlů v okolí, měnící se pohledy na jezero a ostré vysokánské štíty tyčící se nad námi činí tento úsek atraktivním.

K chatě Memurubu, u které přistávají lodě od Gjendesheimu, se dostáváme po čtyřech hodinách mírné chůze. Teď nás čeká nejobtížnější část naší dnešní výpravy, přechod přes hřeben Besseggenu. Převýšení 1200 metrů a 7-8 hodinová cesta. Stoupáme strmě kamenitou stezkou, chvílemi jdeme sutí či kamenným polem, přes sněhová pole a kolem pohádkových jezer, šplháme bez zajištění po skalách (radši se dolů nedívat!). Hřeben je úzký, držíme se rukama nohama. Nezapomenutelný zážitek v nás zanechávají pohledy na okolní scenérie, které jsou tak krásné, že vypadají jako tapety či fotomontáž z barevných prospektů. Stále se měnící obraz na pohoří Jotunheimen, náhorní plošinu Valdresflya, zelenkavé jezero Gjende a tmavomodré jezero Bessvatnet tvoří film, na který bychom se mohli dívat stále. Jeden vrchol za druhým se nám staví do cesty, aby nás vyzval k dalšímu výstupu. Slunce prodlužuje a změkčuje stíny, už je večer – a náhle, po zdolání posledního vrcholu (Veslfjellet), se před námi objeví – stádo sobů. Neskutečné, dech se tají, aby nezaplašil ty prchavé okamžiky, které se navždy vryjí do srdce a pod kůži. To se nedá popsat, to se musí prožít! Majestátní sobi s mohutným parožím, za nimi drobnější samice a malí sobíci, v pozadí jezera rozličných modrých a zelených odstínů, hra světel – čarokrásná odměna za namáhavý výšlap! Dlouho je pozorujeme, pomalu procházejí několik metrů od nás. Vnímáme pokoru a souznění s přírodou a jsme jako ve snu. Nemusíme si nic říkat…
Cesta pokračuje strmým sestupem, opět přes skály, kameny a suť, až se dostáváme zpátky k autu. Je 22 hodin a hory se nám odměňují pohledem, připomínajícím laskavou mateřskou náruč. Prostě paráda!

Hláška dne:
Manžel (na túře): „Hlavně mě večer po túře vraťte do kempu. Já už jsem úplně odevzdanej.“

Text: Jitka Dolejšová
Foto: Jitka Dolejšová, Martin Dolejš

Pokračování příště...