Egon Wiener: První lyžník Království českého | Mnich v kutně | Dub

Rubrika: Literatura – Fejetony

První lyžník Království českého

12. prosince roku 1912 zemřel šlechtic, jehož nahradit není kým. To psala většina dobových novin. Jan Nepomuk František hrabě Harrach, jeden z nejvýznamnějších představitelů české šlechty, mecenáš, poslanec Zemského sněmu a Říšské rady. Člověk, který napomohl i kraji v Podkrkonoší k nebývalému rozmachu a prosperitě. Jeden z mála, který se Čechem nejen cítil, češství proklamoval, ale choval se jako Čech na veřejnosti i v soukromí.
Narodil se 2. listopadu 1828 a jako dvacetiletý se zúčastnil se svým otcem Slovanského sjezdu v Praze. Usiloval o spravedlivé uspořádání Čechů s Němci v rámci Rakouské říše. Hájil práva české menšiny ve Vídni, hlavním městě mocnářství. Tam se mu dostalo uznání i tím, že jej vídeňští Češi nazývali „otcem vídeňských Čechů“.
Spolupracoval s Františkem Ladislavem Riegrem a byl jeho blízkým přítelem. Jako národohospodář a podnikatel byl pověřen vedením České hedvábnicové jednoty, Českého spolku pro dovoz a vývoz, banky Slávia.
Téměř celou druhou polovinu 19. století zasahoval i do české kultury. Ve funkci kurátora Matice české byl i prezidentem Musea Království českého. Podílel se na výstavbě Národního divadla i na výběru programu. Podporoval české umělce...
V roce 1892 přivezl na sever Čech, na své Jilemnické panství lyže a tím dal zelenou rozvoji lyžařství v Čechách. Stal se otcem zakladatelem, prvním lyžníkem u nás doma. Měl velmi vřelý vztah k našim horám, podporoval turistiku. Na pozemcích, které mu patřili, zařídil v roce 1904 první Krkonošskou rezervaci. Severní svahy Krkonoš se tedy dočkaly nejen těžby dřeva, ale i profesionální ochrany ze strany majitele, jemuž příroda nebyla jen zdrojem příjmu.
Jan Nepomuk František hrabě Harrach byl vskutku šlechtic nejen podle titulu, ale především svými činy. V okolí Jilemnice zakládal moderní lesní hospodářství a sklárny. Zasloužil se o řešení dopravy v tomto kraji budováním a rozšiřováním cest a železničních tratí.
Takových poctivých a pracovitých lidí bylo vždy málo. Hrabě Harrach mezi ně určitě patřil. Liberecký kraj jej zcela právem zařadil mezi své osobnosti a vřadil jeho medailonek do knihy významných lidí, kteří zcela zásadně ovlivnili život na severu Čech. Panu hraběti náležely pocty jeho současníků i vděk nás, kteří žijeme v 21. století. Díky za lyže, za cesty, rozvoj infrastruktury Podkrkonoší, za vše, co jste nám tu, vzácný pane Harrachu, zanechal. Vážíme si vás přinejmenším tak, jako naši předchůdci. 

Mnich v kutně aneb Františkánská misie – Liberec 2010

V Liberci, Jablonci, Turnově či České Lípě věc dosud nevídaná. Misie. Známe misie k pohanům, k nepokřtěným Polabským Slovanům, osudy těch, kteří neuspěli i jejich svatořečení. Příkladem budiž osud svatého Vojtěcha.
Papež Benedikt VVII. při bilanci své pastorační návštěvy v České republice řekl ve Vatikánu v prosinci loňského roku: „Myslím si, že církev by měla i dnes otevřít jakýsi druh „nádvoří pohanů“, kde se lidé mohou určitým způsobem napojit na Boha aniž by ho znali. Litoměřický biskup v této souvislosti oslovil jak misionáře, tak obyvatele města Liberce. Už za několik dní se, jak doufám, při liberecké misii otevře náruč bratří františkánů a místních křesťanů a to nejen pro ně samé, ale i pro každého člověka, který by se chtěl něco o křesťanství dozvědět..., vstoupit zcela svobodně do prostředí, sice třeba ještě cizího, ale nakonec přece laskavého a přátelského.“
Liberecká františkánská misie je skutečně nabídka, alternativa, něco, co dosud v nabídce schází. Je přínosem a povzbuzením nás všech, kteří žijeme hodnotami neslučitelnými s netolerancí a neuznáváním hodnot nám všem společných pro zachování vzájemné úcty a posilování zodpovědného přístupu k životu. O to jde současné misii v našem regionu. Stálá hrozba militantního fundamentalismu vyznavačů proroka Mohameda boří stávající hodnoty křesťansko-židovské společnosti a tradic obyvatel Evropy.
V Liberci se ve dnech 5.-10.10.2010 uskuteční katolická misie pořádaná bratry české františkánské provincie (oficiálně: Řád menších bratří, www.ofm.cz) se zástupci libereckých farností. Jde o první misii tohoto tzpu. Poprvé také františkáni takovou misii konají v ateistickém prostředí severních Čech. Až neskutečně bohatý a inspirující program je sestaven tak, aby zaujal všechny generace. Po celý týden se budou konat akce, setkání s důchodci, se studenty, občany, kteří navštíví střed města. Tým tvoří na 50 pozvaných misionářů – kněží, řeholníků a řeholnic. K nim se přidá asi 20 libereckých spolupracovníků. Přímo k zastavení a rozhovoru s misionáři bude v centru Liberce „u vodotrysků“ před OC Plaza sloužit „stan setkání“ meno kavárna U Františka v budově fary kostela sv. Antonína v Kostelní ulici.
Dosud neobvyklá, ale jedna z potřebných forem oslovení spoluobčanů se rodí právě dnes na severu Čech. Nelze než popřát organizátorům úspěch v jejich bohulibém počínání. Ač ateista, vidím aktuálnost a potřebu vážně se zamýšlet nad tím, kam spějě společnost lidí uznávajících jen spotřební hodnoty, tolerující nebezpečí likvidace tradiční křesťansko-židovské historie tohoto území. Je právě čas, posoudit nabízenou alternativu a stanovit priority vymezující hranice našeho chování. K tomu by mohla přispět i Františkánská misie Liberec 2010. 
Dub, jinak Světlá

Dub, jinak zvaný Světlá a přece jde o ten samý Český Dub, jedno z osídlení našeho kraje, které stojí víc než jen pár slov pro osvěžení paměti. Dubsko nebylo pustou, zalesněnou krajinou, kudy občas lesní houštinou prošel jen medvěd či rys a kde se v průzračných vodách nelovena proháněla hejna ryb. Tak idylický náš kraj nikdy nebyl.
Od 12. století se dá hovořit o čilém ruchu, cestách plných nástrah, o snaze zaplnit městečka, obce, hrady a vísky poddanými, kteří by platili daně. Rolí církve svaté, té pravé, římské, bylo nejen dbát o duše pokřtěných, ale i o cesty , aby byly schůdné a bezpečné. K tomu v pohraničí sloužili i johanité z Boleslavi, Žitavy a z Duba. Komenda johanitů byla často kontrolována a protože vše začíná i končí penězi, zaměřila se jedna z daňových kontrol v roce 1373 na účelné vynákládání svěřených prostředků s cílem: vyrovnaný rozpočet, omezení zadluženosti atd., atd. Nic, vůbec nic, co by neznal Jablonečák, Liberečák nebo Českodubák 21. století. Sedm století kontrol a omezování výdajů.
Jak hospodařili johanité v Dubu? Vše zachovaly kroniky, ale čtení to není radostné. Stát se prakticky nemění. Tenkrát přicházely pokyny z Říma, dnes z Bruselu a Praha plnila dodávky beze zbytku.
Šéfové komendy byly pozváni do Prahy a sebou měli přinést i účetní knihy. Delegaci tvořil komtur (představený kláštera), převor (duchovní představitel) a dubský rychtář, který zastupoval laiky. Pro správu komendy zůstalo 5 mužů a dalších 5 vykonávalo v klášteře duchovní službu. Tedy žádná přebujelá administrativa a přesto rozpočet komendy vykazoval každoroční schodek.
Vydání kláštera v pražských groších: za šaty zimní a letní 30 kop, za stravování 60 kop, za mzdy čeledi 29 kop, za údržbu budov a oves 104 kop, za dary císaři a ostatní 90 kop. Celkem: 313 kop. Příjem tvořily výnos statku za vypěstovaný dobytek a koně. Celkem 244 kop. Schodek byl uhrazen z dotací generálního převora, ale jeho návštěvy zvýšily vydání kláštera, zejména za stravu.
Komenda ve svých zdech hostila významné osobnosti. Kolem roku 1357 se zde usadil na týden císař Karel IV., který tu 30. listopadu a 4. prosince vydal dvě listiny. Zajímavé je, že první je datována „zur Eyche“ a druhá „zu den Deuben der creutzigen“. Jak vidno, místopis nečinil císaři žádný problém: Krucemburg = Hrad sv. Kříže, Eiche = Dub. A aby to nebylo vše, nezachoval se do současnosti jen forenzní audit hospodaření, ale i pojmenování potoků, kopců a hor v dosahu českodubské komendy, které tvořily hranici panství a většinou byly z dáli viditelné. Proto byly zapsány i do zemských desek a knih.
Panství johanitů sahalo až na vrchol Ještědského hřebene, jejichž převor se jmenoval Jan, - Ješek. Nepřekvapuje tedy, že vrcholu se začalo říkat Janův kopec, lidově Ješkův kopec (německy Jeschenberg). Z toho byl pak odvozen český pomístní název hory – Ještěd (úvaha doc. Dr. J. Beneše). Husitský hejtman Čapek ze Sán, který se zmocil komendy, stejně jako machnínského Hamrštejna o Liberci nemluvě a i jinak se v našem kraji mocně činil, se rovněž jemnoval Jan – Ješek a celé panství českodubské komendy mu spadlo do klína. To když mu ji roku 1436 císař Zikmund věnoval, možná jako odměnu za zradu husitů v bitvě U Lipan roku 1434... 
  
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 10. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.