Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (28)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (28)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Reklamní herec – Divadlo života – Holešovická tržnice – Prodavač žiletek – Poděbradské sny – Volební cirkus

„Ó, ženy! Ničemnost je vaše pravé jméno. Nyní je chotí strýce, jenž tak podoben jest otci velikému, Hamletu králi, a pouze měsíc. Zvíře bez rozumu a citu déle by trpělo!“
V době puberty, kdy platonická láska kvete jako děsný bolehlav, kdy ženy jsou milovány a zároveň proklínány, jsem se utápěl v biflování nejrůznějších citátů. Pronášel jsem je a vyslovoval jakoby mimochodem v nejnevhodnějších chvílích přičemž jsem si myslel, že ohromuji společnost.
„Co je to život? Zahrada dušená divokými a neplodnými travinami!“ Pan William Shakespeare se vepsal do mé mysli. Amatérsky, ale se zanícením, jsem recitoval naučené texty. Byl jsem bláhový dělník ze Spojených oceláren, který snil o neznámé kariéře. Nevěděl jsem jaké, ale někde v koutku duše jsem nosil touhu učinit něco, čím bych si získal alespoň malý věhlas. Na noční směně, v zajetí temného dunění, výdechů kouře a dýmu, v záři vesmírných okují s vůní spáleného oleje, nárazů oceli a blikajících čertových jazyků vysokých pecí, se vedly hovory o otroctví práce. Každý den osm hodin za hradbou, poté cvaknout píchačku s číslem a jménem a jít podél hradby – domů. Unaven a rozlámán těžkou prací.
„Tvá ctnost je dávno podupána a zašlapána do cesty nepravosti a věčného ponížení!“
DIVADLO ŽIVOTA. Upíjel jsem z rezavého železného litru „sedmičku“ pivo a přikusoval chleba se salámem Imitace. Maminka mi každý den ráno v pět hodin zabalila svačinu a já pospíchal za ranního rozbřesku do POLDI Kladno podél dlouhé Leninovy ulice, nad sebou gotickou klenbu akátů. Trhal jsem akátové květy a sál jejich sladkou krev.
V šest začínala práce čtrnáctiletého pomocného dělníka. Věděl jsem, že máma kvůli tomu tajně pláče. Táta mlčel. Nevěděl, co se mnou. Pod zemí byla šatna v Čistírně polotovarů. Montérky s mým číslem 0039 na kovovém štítku, boty, taška z bazaru od Bryndy. U stropu kladka. Zavěsil jsem všechno své jmění na řetízek, vytáhl vzhůru ke stropu a zamkl na zámek.
Z žebříku jsem se mohl občas dívat malou dírkou ve zdi do ženské koupelny. Některé ženy byly nahé mnohem hezčí, než jak jsem je potkával v dílně v montérkách. Přestal jsem se dívat, když mne při mém pozorování zasáhl proud vařící vody z hadice. Jedna dělnice mne zpozorovala a strefila se akorát do otvoru mé pozorovatelny. Mazal jsem si mastí okolí oka několik dní.
LENINOVA třída. Honosně nazvaná ulice pod akáty. Omamně voněly. Jejich sladké květy připomínaly hřbitov. Smutně sladké. Okolo obrovských dřevěných chladíren vody, podél dýmajících hald se žhavou struskou, která večer malovala nad Kladnem rudou záři – v těch kopcích staré strusky porostlé akáty a břízami, jsme měli úkryty a skrýše odpozorované z románů Jaroslava Foglara.
Dětství se pomalu měnilo v šedou skutečnost a odcházelo od klukovských let. Jen srdce zůstávalo.
V roce 1989 jsem procházel starým náměstím v Bernu. Policisté projížděli na koních, na domech a bránách vlály vlajky švýcarských kantonů. Myslel jsem na šlápoty na dlažbě pod nohama. Bankéři, kupci, řemeslníci, lehké ženy, měšťané, švýcarská garda, Lenin. Určitě tady chodil také, přihrbený, v ušmoulaném saku (jak píše Alexandr Solženicyn), se svou milenkou, a snil o tom, že až přijde den, pozvedne světový proletariát k revoluci. Povedlo se mu to a stálo to milióny obětí. Jeho dědictví tu nechalo stále živé šlápoty. Stačilo, kdyby ho tenkrát kopl policejní kůň, a všechno bylo jinak.
Jeho žák se jmenoval Džugašvili, ale dal si jméno Stalin. Josef Vissarionovič. Prastrýc mé ženy Jarmily, Příhoda, který byl v První světové válce zajat v Rusku, maloval pro soudruha diktátora obrazy na stěny jeho vily na Kavkaze. Všechno souvisí se vším. Jak se toulám ve vzpomínkách, zdá se mi, že svět je malý jako jablko.
Z reklamní agentury volala paní Jessica, že má pro mne malou roli. „Ve studiu Na bitevní pláni v Praze. Umíte jezdit na kole? Nebojíte se? Při jízdě budete i mluvit!“
„Mám jízdu na kole rád!“ chlubil jsem se. Půjčil jsem si cyklistické boty, vzal si černé tričko s červeným nápisem PIRELLI, v zastavárně zakoupil starou cyklistickou přilbu zlaté barvy a v šatníku jsem vyštrachal černé punčocháče. Pravé rukavičky na kolo mi zapůjčil vnuk Josef. Svou budoucí roli jsem bral vážně. Abych jako správný profík vypadal, prováděl jsem nácvičné předpremiéry před Kulturním domem na Sítné na betonovém náměstí, kde stávala socha Vládi Leninů. Pokaždé, když jsem objížděl prázdný (po volbách čekající?) piedestal, mé myšlenky se vrátily do Švýcarska a na Rysy.

Vladimíre Iljiči
Tebe „buržuj“ těžko zničí
Proletariát je vděčný
Tys neskonal, jseš tu s námi
Soudruhu, teď nejsme sami
Ty jsi navždy věčný


Když jsem recitoval tuto báseň v páté třídě Národní školy, dostal jsem knihu s věnováním od soudružky učitelky Krajíčkové. Pan školník Purkyt poznamenal:
„Hlavně, aby nebyl taky v Žitný!“ Tenhle vtip jsem pochopil až za několik let, když jsem se dozvěděl, že v Praze jsou ulice Ječná a Žitná.
„Vole, s tebou je to blbý,“ divil se můj starý kamarád Jirka, se kterým jsem pracoval v roce 1945 v kovárně Poldi. „Už tě pozoruju několik dní. Jezdíš do kolečka na kole, rozkládáš rukama, mluvíš s někým a on tam nikdo vedle tebe nejezdí.“
Nevysvětloval jsem mu, že se připravuji na roli cyklisty, že zkouším. Mávl jsem rukou: „Já rozumím řeči zvířat, a tak mluvím s mouchama!“ Když odcházel, ptal se nenápadně, jak dlouho jsem boxoval.
Abych si zkoušku na cyklistickou roličku zpestřil, jezdil jsem kolem toho prázdného Leninova piedestalu (lépe řečeno – podstavce) a za jízdy mluvil s imaginárním vůdcem lidu:
„Buď zdráv, soudruhu Lenine! Už se tě nebojíme! Ale dřív jsme se tě báli. Jak se máš, zrzavá liško?“ V duchu jsem se styděl, že jsem odvážný až nyní, kdy se tělo šlechtice ukazuje na odiv v Mauzoleu.
Přišel den zkoušky. Praha mne přivítala slunečným počasím. Udělali mi kafíčko, přivítali, a já měl pocit, že nejsem herec malých rolí. Byly změřeny mé míry – obvod v pase, obvod hlavy, velikost kabátu, bot, krku... Převlékl jsem se v šatně do své výzbroje.
„Až pojedu venku, v rušné ulici, musím vypadat jako skutečný cyklista,“ říkal jsem si. „Hlavně zastrčit pupek, abych vypadal mužně. Budou tě fotografovat a natáčet, Fousku. A podle toho, jaký uděláš dojem, dostaneš i příští role.“ Myslel jsem na peníze, protože život začal být dražší a dražší.
„Pan Fousek!“ ozval se hlas. Vešel jsem do místnosti, kde jsem očekával kolo. Když jsem byl vyzván, abych usedl na rotoped, pochopil jsem svůj omyl. Nebudou mne sledovat zvědaví Pražané na živé ulici. Šlapal jsem, občas pozvedl ruku a říkal vymyšlené věty. Na zdi proti mě visel portrét prezidenta Václava Havla. Také jsem pochopil, že nejsem jediný abonent na roličku, ale že je nás sedm. Jednalo se o reklamu na speciální rotoped. Dal jsem výstroj do kufru a odcházel jsem z Bitevní pláně poražen.
Jsem upovídaný, a tak jsem Jarmile o svém omylu řekl. Pobavila se a s ní celá rodina.
Zazvonil telefon. Volala Miluška Voborníková: „Pepíčku, někdo mi v Praze ukradl kabelku s penězi a dokumenty. Zůstal mi viset na rameni jen kožený řemínek.“
„Miluško, žijeme v době zlodějů a lumpů,“ uklidňoval jsem ji a Jarmila připomněla, že jsem byl okraden před nedávným časem v metru. A najednou žena spráskla ruce. „Kde máš ten kufr s výstrojí?“
Vklouzl jsem do bot a beze slova vyběhl ven. Nastartoval jsem auto a vyjel ku Praze. Ve Verdunské ulici, kde jsem parkoval, protože do komparsu a zpět jsem jel metrem, jsem byl za pětatřicet minut. Kufr stál na chodníku dvacet metrů od piedestalu, na kterém stával Lenin před listopadem 1989. Samozřejmě, že jako socha. Naložil jsem kufr do auta. Byla v něm výstroj na kolo, fotoaparát Samsung a magnetofon Olympus. Z radosti nad tím, že zloději přehlédli můj kufr, zastavil jsem před Vietnamským okénkem u budovy Domu armády. Poručil jsem si nudličky s kuřecím masem a kolu.
„Ja pane vas znat! Rodina moje cela, chi chi chi, vy byt v televize,“ vítal mne majitel a kuchtík. „Vy spívat – sešílym, sešílym.“ Muž v bílé zástěře napodoboval hru na kytaru. Vietnamec pokračoval: „Vy tam byt s Krampol, ten delat sranda! Che che, Dokonaly neny nikto.“
„Oni ti ten kufr neukradli?“ divila se žena, když jsem přijel domů. „Ne!“ řekl jsem hrdě. Pousmála se: „Už ani ti zlodějí nejsou spolehliví.“
Před spánkem jsem se zabýval vážným problémem: jestli nezačínám senilnět. Zapomínám, jednám jako magor, místo abych se staral o vnoučátka a rodinu, jezdím na stará kolena s kytarou a s básněmi po vlasti, po komparsech, utrácím peníze za benzin, za knížky, za kafe a za víno v bufetech. Je to normální? Spadla na mne cihla sebekajícnosti. Chodím po zemi a myšlenky bloudí v dáli. Vždyť bych ani nemusel cestovat. Mám fantazii, která mne vozí do krajů, které nejsou ani na mapě. Toulám se Prahou, po antikvariátech, hladím staré domy, zavírám oči a přemýšlím, kdo v nich asi žil, potkávám lidi, které znám, znám bary a bistra, kde jsem doma. Asi jsem nemocný. Je to hezká choroba. Až se z ni vyléčím, zemřu.
HOLEŠOVICKÁ TRŽNICE. Navštívil jsem ji poprvé, když jsem nesl do společnosti Areca svou demokazetu s nahrávkami ze Semaforu, pro vydání CD a MC. Měl jsem sváteční pocit. Bylo to mé třetí CD v životě. Moje texty se objevily na zhruba třiceti CD a MC, ale tato nahrávka bude autorská. NEMÁM ČAS LHÁT. Syn Tomáš hraje se mnou kytaru a foukací harmoniku. LIVE – živě se tomu říká, když to není nahráno ve studiu.
U malého stánku jsem si koupil žiletky. Prodavač se na mne pozorně zadíval a po chvíli tvrdil, že jsme se poznali v Poděbradech v lázních.
„Byl jsem tam po infarktu, jako vy.“ říkal a bylo znát, že si chce vyprávět. Chtěl jsem odejít, ale radost z toho, že vyjde mé CD album mne zavazovala: buď vlídný, vyslechni toho člověka. Nabídl mi plátěnou stoličku a sám si sedl na rozvrzanou židli.
V mládí hrával na trubku v nějakém malém orchestru v Liberci. Jeho táta byl Němec a matka Češka z Chomutova. Tátu odsunuli po válce do Německa a maminka zůstala v Čechách. V době odsunu ležela v nemocnici a potom už ji za mužem s šestiletým klukem nepustili. Ve škole mu říkali „Skopčáku!“ Občas ho spolužáci zmlátili a jednou mu pochroumali nohu a zlomili čtyři žebra. Za rok se s maminkou odstěhovali do Plzně. Tam už si jich nikdo nevšímal. Když mu bylo sedmnáct let, pokusil se o útěk do Německa. Chytili jej na hranici a zlomili mu další žebra. Poškozené plíce jej zachránily od trestu. Na trubku přestal hrát. Měl prý velký talent. Pracoval ve skladu hospodářského nářadí. Jeho maminka skonala v den, kdy k nám vstoupila v roce 1968 vojska Varšavského paktu. Za několik dní se setkal „žiletkář“ se svým tátou. Byl šarže v armádě Německé demokratické republiky. Přišel nás „osvobodit“ od kontrarevoluce. Pohádali se s tátou a už se nikdy neviděli. Ve čtyřiceti letech dostal plný invalidní důchod. Infarkt dostal v roce 1987. O měsíc dříve nežli já. Poslali ho do Poděbrad. Po čtrnácti dnech se chtěl utopit v Labi, protože dostal dopis od své ženy. Chtěla rozvod. Po návratu z nervového sanatoria začal prodávat šampony, holicí potřeby, vložky do bot, ponožky a nakonec žiletky a pasty na zuby.
„Chtěl bych někdy vidět Ameriku,“ říkal mi zasněně. „Mám rád swing. Všechny peníze dávám za desky. Nejvíc mám rád Luise Armstronga. Když si ho hraju, nejsem na Spořilově... Jsem někde daleko, kde je dobře.
„Setkal jsem se s Laco Deczim,“ řekl jsem mimoděk. Prodavač žiletek zazářil:
„Na to bych neměl. Ten už je s trubkou vysoko. Jako v nebi.“ Oči mu zářily a přestal pokašlávat.
„Že jste si na mě vzpomněl?“ Přikývl jsem a zalhal:
„Potkávali jsme se v parku u zámku. Tam, co je ta cukrárna a kotví tam parníky.“ Nepokrytě se radoval a chtěl mi dát jedny žiletky zdarma. Rozloučili jsme se. Zamával, jako bychom se znali sto let. Marně jsem se snažil vzpomenout si. Ale v Poděbradech jsem stále dlel.
„Pane Fousek,“ říkal mi neznámý, který si ke mně přisedl v parku u Labe, „já dostanu asi další infarkt. Žena mi napsala, že má jinýho. Že se nebude celej život starat o nemocnýho.“
Byl to ten prodavač žiletek. Určitě to byl on! Potom ho přeložili ze sanatoria Mír někam jinam. K Labi jsem chodil sám. Nikdy nespočítám, kolik jsem viděl v řece krásných a melancholických obrazů. Proplouvaly nákladní lodě. Každá větvička, list, každé prkénko z bedny, co propluly, mne učily lásce k životu. Zastavovaly, zadrhávaly, točily se ve víru, ale pluly dál. A v matovém odlesku se objevovaly ryby, zbloudilé majestátní labutě a kachny namalované sluncem. Myslíme si, že jsme neporazitelní, míjíme nádheru obyčejných dní, bereme jako samozřejmost slunce, déšť, noc i den. Bez varování přichází nemoc, neštěstí a pád. Podvědomě si sahám na hruď – tam někde uvnitř se ucpala céva k srdci. Nestačí nám ruce na všechno, co bychom chtěli ještě obejmout, pohladit...
Chodím se svými sny a nestydím se za ně. Měním je ve skutečnost. Pochopil jsem oblohu, která je každou vteřinu originálem, který nezachytí na plátno žádný malíř. Zaháním tu neodvratnou tíseň, kterou přináší víla Budoucnost:
„Už nespatříš své vnuky jako dospělé, nepoznáš jejich děti. Už neuvidíš, jak se přehrabují ve fotografiích a říkají:
„Tohle byl pradědeček Josef.“
Nevím jak nazvat hlas, který mne nabádá:
„Nebuď sentimentální, pracuj, to ošklivé na našem světě dělají lidé. Nebuď zlý! Buď jiný! Odpouštěj!“ Občas se ozve mobil. Jarmila mne hledá. Dělala to celý život. Nikdy nevěděla, co se narodí v mé hlavě. Teď už se nebojí, že stojím s kytarou na stole nebo piju rum s kamarády z mokré čtvrtě. Ví o mém glejtu Kardiak. Jarmila má dobré srdce, ale více praktické a nenechá se jako já „opít rohlíkem“.
„Nejprve se musíme postarat o rodinu a pak dělej dobré skutky,“ říká. Potom zahlédne v televizi děti z Ústavu sociální péče a nabádá mne, abych tam s Miluškou a s Petrem Spáleným jel zahrát.
Je před volbami. Město se hemží plakáty, rozpracovanými stavbami a volebními guláši za doprovodu popmusicových hvězd a hvězdiček. Činnost je důležitá součást života. Měla by být nejen před volbami, ale i po nich. Každý volič je dobrý. Vládní zábavná „letka“ jezdí po republice, připíjí kořalkou na úspěch akce „Čisté ruce“. Kdyby se volební peníze použily na humanitární projekty, bylo by uděláno mnoho dobra. Ale?! Teorie jsou na nic.
V noci se mi zdálo, že budoucím prezidentem bude hokejista Jaromír Jágr. Školní děti jej znají více než naši vládu. Na náměstí skandovaly davy: „Ať žije Jaromír!“ Z Portugalska přišel telegram:
„Jardo, koukej to buly dotáhnout do konce. Držím ti palce. Václav Havel exprezident.“

Dejte lidem pivíčko
Seriály hokej
Potom budou provolávat
Že je všechno O. K.



Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 10. 2010.