Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (6)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


ŽIVOT NENÍ OBNOŠENÁ VESTA (6)


(Tyto vzpomínky vydal v nákladu 1300 kusů
Divadelní ústav v Praze v prosinci 1995 jako
neprodejnou knižní prémii pro předplatitele
Divadelních Novin.)



Život je pro mne obnošená vesta
Šedá a nudná - však to račte znát
To říká sotva jeden člověk ze sta
A ostatní se musí smát



V určitém věku se sluší vydat memoáry.
Protože jsem nikdy nepatřil mezi ty, pro které byl život obnošenou vestou - počítal jsem se k těm, co se musí smát, jak se praví v písni, a tak se dívám na všechno, co se za onoho času semlelo, jako na zvláštní crazy comedy, a byl bych rád, kdyby to bylo v následujících řádcích aspoň trochu znát.
Pustil jsem se před několika lety do vzpomínání, dřív, než všechno zapomenu. Vydal jsem je knižně (Melantrich 1991), pak jsem pokračoval v časopise (Semafórum 1991-2), rovněž v Divadelních novinách (1993) jsem se dopustil dalších vzpomínek a v Dobrém Večerníku (1994-1995). Byly to však povětšinou vzpomínky na přeskáčku. A teď je na čase, abych navázal na knižní vydání (Melantrich 1991), kde jsem prehistorii Semaforu popsal pěkně chronologicky, od Reduty (1956) přes Divadlo Na zábradlí (1958) až po vznik Semaforu (1959). Premiérou hudební komedie Člověk z půdy to první vzpomínání končilo a touto premiérou začínám tuto knížku.

V sezóně 1960-61 jsme uvedli dvě premiéry. Ta hlavní se jmenovala Taková ztráta krve - název byl poněkud odvozen od Kohoutovy Takové lásky. Premiéra se konala 12. října 1960.
Co k ní říci? Snad, že při psaní jsem pocítil tak trochu to, co pocítili V & W, když po slavné Vestpocketce začali psát svou Smoking revue a věděli, že zavděčit se publiku, zhýčkanému úspěchem první hry, nebude snadné.
I já jsem tehdy cítil, že Člověk z půdy byl výjimečně úspěšný a že hodně zapůsobila jeho novost, což je prvek, se kterým se už napodruhé nedá počítat. A tak jsem - snad ponejprv - začal kalkulovat tak, jak se kalkuluje na Broadwayi před uvedením každé nové hry. (S tím rozdílem, že má kalkulace se měla k té broadwayské asi jako chaloupka pod jalovcem k Empire State Building.)
Uvažoval jsem: čím může získat naše novinka přízeň publika? Kdyby se povedla stejně, jako se povedl Člověk z půdy, nebude to dobré, protože stejný výsledek bez šoku z novoty se bude nutně jevit jako menší. A navíc jsme se museli v budoucnu obejít bez Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého, který se ostatně nechal v Člověku z půdy vystřídat Františkem Filipovským, neboť se už Semaforu nabažil.
Žádnou velkou hvězdu jsme pro náš příští kus nezískali a vlastně jsme o to ani neusilovali. Chtěli jsme si vyzkoušet vlastní síly, a tak jsme nasadili hvězdy malé, ale naše. Byl jsem mezi ně už taky počítán, protože jsem na jevišti začal zvolna domácnět, a pocit trapnosti, který čišel z mého počátečního výkonu, zvolna ustupoval.
Dokonce se mi doneslo, že jednou spolu hovořili Karel Höger a Ladislav Pešek a jeden z nich o mém hereckém umění (samozřejmě, že oprávněně), zapochyboval. Už nevím, který z nich to byl. A tu ten druhý mu dal sice za pravdu, ale dodal: Musíš se na něho koukat dýl a zvykneš si. To jsem tehdy považoval za velikou pochvalu.
Zvyklo si zřejmě už i publikum, a tak jsem se stal semaforskou hvězdou, naštěstí ne hvězdou domýšlivou, protože jsem si byl vědom toho, že mimo Semafor jsem jako herec prakticky nepoužitelný. Ale to věděli jen odborníci a já. Prostý divák takhle neuvažoval, a to mně dodávalo tu nezbytnou dávku sebevědomí, bez které bych nedokázal vylézt na scénu.

Další nespornou hvězdou se stal Waldemar Matuška. Taky to byla zatím hvězda jen semaforského nebe, ale divákům neušla. (Ta hvězda, ne ta Matuška.)
Tehdy se přihodila zvláštní věc: navštívil mě filmový režisér Blumenfeld s návrhem, že chce točit film o malých pražských scénách. Tehdy už jich existovalo několik. Kromě Zábradlí tu bylo Rokoko a Paravan, no a Semafor. A my jsme prý měli být to hlavní sousto pro diváka, což ostatně odpovídalo, protože jsme skutečně byli ze jmenovaných divadel asi nejpopulárnější.
Rokoko bylo tehdy divadlem dvou komiků, VostřelaŠaška, a byla mezi námi jistá rivalita. Ne ve zlém - s Jiřím Šlitrem jsme dokonce napsali písničky pro jejích kabaretní pořad Ba Po Po (Babička povídá pohádky). Ale určité napětí tu bylo.
Paravan, který byl v počátcích nějaký čas také součástí Semaforu, byl veden satirikem J. R. Pickem a nikdy nějak výrazně neprorazil, i když svůj menší divácký okruh měl. Nevím, v čem to bylo.
J. R. Pick byl velmi zajímavá osobnost, psal velmi vtipné epigramy a krátké povídky, a když je deklamoval na scéně, rád jsem se na něho koukal. Dokonce jsem pro jednu z jeho her skládal hudbu k písničkám.
Byl to jeho nápad - měl jsem za sebou teprve dva hudební úspěchy - Pramínek vlasůBlues pro tebe a to mu stačilo, aby mě požádal o hudbu. Na oplátku tady mohu vydat svědectví, že jeho texty byly dobré - dodnes mně zní v uších jeden z těch, který jsem zhudebnil: Všechno má své meze.
Ba i sama teze, že vše má své meze, svoje meze má. To je přece nádherný, ne? Režisér Blumenfeld tedy přišel s návrhem natočit o práci těchto divadel film. (O třicet let později uskutečnila něco podobného Pražská pětka.) Souhlasil jsem nadšeně, protože všechno, co zavánělo filmem, mě děsně zajímalo. Ale pan režisér si zcela překvapivě položil podmínku: ve filmu nesmí vystupovat ten s těma fousama. Míněn byl Matuška. V té době nosil vousy málokdo, a ten, kdo je nosil, byl považován za provokatéra a stal se kádrově podezřelým.

Tou dobou už jsem věděl, že Waldemar se stane velkou hvězdou, a tak představa, že natočíme film bez něho, se mi zdála být absurdní. A tak jsem to panu režisérovi sdělil. On však trval na tom, že ten fousatý tam nebude a já zas na tom, že ten fousatý tam bude. Pan režisér se dal na ústup. Připustil, že ten fousatý tam tedy bude, ale jen jako člen sboru a pouze v pozadí. Snažil jsem se argumentovat, že Waldemar je čím dál tím oblíbenější a že já jsem teprve v závěsu za ním. Nebudu to protahovat - nedohodli jsme se.
Bylo rozhodnuto, že Semafor se na tomto filmu podílet nebude a při tom zůstalo, protože ani tenhle tlak mě neoblomil. Je to škoda, protože dnes jsme mohli mít zajímavý dokument o Semaforu oné doby.
Ale to už jsem poněkud uhnul od původního tématu - tím byla přece Taková ztráta krve.
Vzpomínám, na které podrobnosti z těch časů si ještě pamatuju - snad taková drobnost: s Jiřím Šlitrem jsme se dohodli, že má-li hra mít nějaký opravodvý hit, jak se tehdy začalo říkat šlágrům, budeme muset pozměnit svou pracovní metodu. Dosud jsem mu dodával texty ke zhudebnění. Pro ústřední song však zvolíme opačný postup.
A tak, když mi Jiří Šlitr po čase přinesl noty, začal jsem psát text a šel jsem na to poněkud jinak než dosud.
K vlivu textařů V & W se mi totiž zatím přidal vliv další a tím byl Vítězslav Nezval.
Píseň Klokočí jsem napsal tak trochu pod jeho patronátem. Měl jsem už důkladně pročtenou celou jeho poetistickou éru, pro niž jsem mu odpustil i jeho socialisticky realistické výtvory. Ostatně Jan Werich mně jednou vyprávěl, jak k nim docházelo.
Když kdysi vyčítal Nezvalovi jeho poému Stalin, řekl mu Nezval s tím nejnevinnějším úsměvem: Jeníku, to vyvane. A pak přidal historku, jak objevil, že s ním má být zameteno tak, jak už soudruzi zametali s jinými soudruhy. Nezval tedy sedl a celkem šmahem napsal báseň o Stalinovi. Taková báseň musela vyjít ovšem v gigantickém nákladě - všechno, co bylo o Stalinovi, muselo být velké.
Hned první vydání básně vyšlo v nákladu 50 000 kusů - mám je tu před sebou - je to dar od Jana Buriana, z knihovny jeho otce, zkompletoval mi tím mou sbírku prvních vydání knih Vítězslava Nezvala. V knize je věnování E. F. Burianovi - ale zůstala nerozřezaná.
Stalin byl prý tedy napsán proto, že autor tak slavné knihy mohl být těžko vzápětí likvidován. Tak vysvětloval Vítězslav Nezval Janu Werichovi vznik téhle ostudné poémy.

Nezvalovi však vděčím za mnoho. Tak hned za to Klokočí. Po babičce klokočí a potmě strach - to bych nikdy nenapsal, kdybych nečetl jeho Snídani v trávě. Podívejte se do ní a uvidíte, že mé Klokočí nemá s tou knihou vlastně nic společného. A to je právě to.
A ještě jednu novinku jsme si ve Ztrátě krve vyzkoušeli. Jan Werich nám totiž tou dobou vyprávěl o amerických muzikálech a zmiňoval se tam o něčem, čemu tam prý říkají touch of humanity - dotek lidskosti. V praxi to znamená, že na scéně jsou taky děti, tak jak je tomu v životě. Děti se přece kolem nás potácejí na každém kroku, a v divadle by měly najednou chybět?
Vzpomněl jsem si při tom na Werichův dialog s černou holčičkou v muzikálu Divotvorný hrnec. Krásný dialog, který je zakončen ještě krásnější písničkou, v níž vodník Čochtan přeje dětem.

Aby pro vás máma i táta Vždycky rádi měli čas Jako má čas pro mláďata Blecha slon anebo dikobraz Aby se holky smály a školy se nebály A kluci jakbysmet Aby byly zadarmo balónky A aby se už nešetřilo na kanónky A aby až budete velký Život ráj byl a ne pes A aby o tři koňské délky Svět byl dále než je dnes

Rozhodli jsme se tedy angažovat dívenku - byla to Zuzanka Vrbová, která excelovala v Ukradeném měsíci v roli Měsíční holčičky. A s Jiřím Šlitrem jsme pro ni napsali dokonce písničku, v domnění, že nám trochu prolidští komedii. Zcela neočekávaně se stala ta písnička (Sluníčko, sluníčko...) prvním českým dětským hitem a zní v mateřských školkách dodnes. Tím se zde chlubím.
Dětská písnička v jazzovém nebo rockovém rytmu byla tehdy velká výstřednost. Jiřímu Šlitrovi dokonce byl vytýkán i poněkud dixielandský nádech pochodu, který napsal pro jeden dětský rozhlasový pořad - prý to není vhodné pro děti!
A tak to netrvalo dlouho a v Rudém právu nás kdosi osočil, že vytváříme kult dětských hvězd po způsobu Shirley Templeové a že to je v socialismu neúnosné. A tak jsem jim tam decentně připomněl sovětskou odvážnou školačku Natašu Zaščipinu a její obrovskou popularitu - a byl klid.

Taková ztráta krve způsobila něco, co jsme nečekali. Ukázalo se, že je ideově velmi napadnutelná. Pojednávala o generačním rozporu, který jsme pociťovali na každém kroku, ale o němž se nesmělo mluvit. Muselo se dělat, jako že není. A to se dělalo dost špatně, vzhledem k tomu, že byl. Tahle naše ideologická slabina se stala terčem pro ty, kteří nám nepřáli.
Najednou se nad námi začala objevovat černá chmura. Titulky tehdejších novin leccos napovídají:

Semafor má sice zelenou, ale ztratil mnoho krve-  Svobodné slovo
V říši mlhovin -
Rudé právo
Takové ztráty příležitostí - Literární noviny
Bloudění - Tvorba
Zbytečná ztráta krve - Hudební rozhledy
Rozpačitě tleská divák v Semaforu - Kultura
Taká strata poezie- Kulturný život

Pojďme si zalistovat v kritikách důkladněji:

…Chcete-li si vyjasnit, proti čemu a za co se tu bojuje, objeví se pod chatrnou zástěrkou představení opět myšlenková prázdnota, bezcílnost...
...píše Dušan Havlíček ve Tvorbě. Já mu tehdy nemohl říct Havlíčku, Havlíčku, my víme, kam cílíme, jenomže to nesmíme říct! Já si však myslím, že to věděl i on, jinak by o něco později neemigroval. Pravdou však zůstává, že pokud byl ještě ve vlasti, postihoval nás, jak jen mohl. Ve svém článku Bloudění dál píše:

...Šlitrovi v Semaforu... zřejmě chyběla invence. Názvuky na Včera neděle byla v mezihrách, známá písnička o loknách, několik dalších nevýrazných písniček, to je tak všechno. Na hudební komedii velmi málo.

V Takové ztrátě krve však zněly i písničky jako Sluníčko, Sup a žluva, Melancholické blues, Klokočí - nevíte, co ten člověk po nás ještě víc chtěl? Už jen písnička Klokočí! Stala se hitem roku a dodnes ji zná téměř každý náš občan a patří bezesporu ke Šlitrovým nejlepším. To snad mohl rozeznat i kritik. Oč onomu kritikovi však šlo, lze vyčíst ze závěrečného zvolání:

Musí si (obě divadla - šlo tu též o Zábradlí) ovšem před tím zodpovědět otázku, jak nejúčinněji mohou a chtějí přispět naší společnosti.

Za zmínku stojí i poznámka Josefa Lukáše v jeho recenzi v Universitě Karlově. Náš touch of humanity a písnička Sluníčko u něj dopadly takto:

...výstup maličké Zuzany je z hlediska mravního více než nevkusem.

Tak takové zhovadilé názory stály tehdy proti mladému divadlu, které nemělo jiné cíle než dělat radost sobě i těm druhým.
Sergej Machonin, jak už jsem řekl, odčinil mnohé svým disidentsvím, ale tehdy (a dnes) nám dával co proto. Recenzi na Takovou ztrátu krve uzavírá:

Mládež se do Semaforu jen hrne. S čím odchází po Takové ztrátě krve? Nezbývá, než se zeptat znovu divadla Semafor, jak nakládá se svými talenty, co si vlastně myslí o životě, kam kráčí, za co a proti čemu se staví uprostřed zápasu světa.

Proti čemu jsme se stavěli uprostřed zápasu světa, už je dneska snad jasné i našemu kritikovi, tenkrát jsme to věděli jen my a několik miliónů našich fandů.
Sergej Machonin, narozdíl od D. Havlíčka, přiznává našemu dílku, že je tu

...několik pěkných písniček a znamenité zpěvní a herecké číslo na slova Shakespearova sonetu.

To číslo byla píseň A proto odpouští má láska mému koni. Byl to skutečně Shakespearův sonet, skvěle přeložený Janem Vladislavem. Hrál jsem totiž knihkupce a chtěl jsem vnutit chuligánovi Bedrnovi knihu sonetů, a tak jsem mu jeden přezpíval ve stylu country and western, a on se chytil a bylo z toho číslo, které žije v povědomí lidí dodnes, jen Havlíčkovi tehdy uniklo.
Jaroslav Opavský nás v Rudém právu nabádá:

Jenže novost a poezii si nevypůjčíš v obnošených rekvizitách poetismu, surrealismu či jinde. Tu je možné vydobýt jen z nových faktů našeho života...

Jak vypadala poezie, vydobytá z nových faktů našeho tehdejšího života, už dnes známe. Ta lepší tehdy vycházela v samizdatech. Jinak nám ale Opavský přiznává mnoho kladna. Ovšem nadřízené orgány už pečlivě zaškrtávaly v těchto článcích věty, které nám měly pěkně osladit blízkou budoucnost.
Našlo se však i pár recenzentů, kteří nám přiznali to, co jiní odpírali. Pavel Kohn v Mladé frontě se zmiňuje o dobrých písničkách a píše o Suchém, který se stále zlepšuje. Jeho výtky jsou věcné a museli jsme s nimi jen souhlasit. Ostatně to, že se zlepšuju, jsem se dočetl i v dalších recenzích, a tak si myslím, že jsem se skutečně zlepšoval. Trochu jsem to cítil i na vlastní kůži. Spadla ze mne nejistota, začal jsem mluvit nahlas, bylo mi tedy rozumět a moje původní pohybová topornost, pro kterou jsem dostával v minulosti dobré rady, abych nechal hraní, se zvolna vytrácela. V Takové ztrátě jsem dokonce s Waldemarem tančil - něco na způsob kankánu.
Naše první zkušenosti s českou divadelní kritikou mně tedy naznačovaly, že budeme-li ji brát vážně, je to náš konec. Většina kritiků psala do novin, jak by dělali divadlo oni a jak jsme hloupí, že je tak neděláme. Už jsem zde vzpomněl Jiřího Hájka - ten jediný dokázal po letech napsat:

Teprve od památné inscenace Jonáš a tingltangl, v níž Suchý se Šlitrem poprvé nalezli své nejvlastnější možnosti, jsem si začal uvědomovat, že jejich tvůrčí cesta zkrátka povede jinudy, než jsem si přál...

A já jen dodám, že kdyby nebylo Člověka z půdy, Zuzany, Takové ztráty, nevznikla by ani ona památná inscenace. Všechno chce svůj čas.
Taková ztráta krve byla pro nás inscenací velmi významnou. Zkusili jsme to bez hvězd, které zdobily Člověka z půdy a vyšlo to. Kromě Matušky a mě(!) tu zazářila Eva Pilarová.
My tři jsme se ocitali na špici žebříčků popularity, já jsem dokonce zaujal třetí místo v anketě Zlatý slavík, která hodnotila zpěváky! Od té doby mě dodnes považují někteří méně informovaní spoluobčané za zpěváka a já je v tom nechávám.
Hvězdy se staly i z Karla ŠtědréhoPavlíny Filipovské a do Semaforu se začalo chodit na nás, které jsem tu vyjmenoval. To byl, myslím, značný úspěch, uvědomíme-li si, že Waldemar byl původně sklář, já reklamní grafik, Eva Pilarová zpívala v brněnské kavárně, ing. Karel Štědrý byl inženýr a Pavlína propadla při zkouškách na DAMU. A tenhle gang ovládl na čas český šoubyznys - ovšem že za vydatné pomoci právníka, který nám skládal hudbu!
Jak už vysvitlo z kritik, úřadům se naše hra nelíbila a tak ji asi po půl roce zakázali. Přišli za námi do divadla, v jejich čele s. Deylová, a velmi kategoricky nám sdělili, že takhle ne, soudruzi! A jak tedy?
Došlo k pohnuté diskusi o generačním rozporu, který podle nich neexistoval, ale podle nás ano. Oni nám svůj názor servírovali velmi kategoricky, my jsme ten svůj ovšem nesměli říct naplno, museli jsme jen opatrně naznačovat.
Hra Taková ztráta krve pojednávala o vzorném mladíkovi, který je tak vzorný, že je až blbý. A když se jednou pořeže, neteče mu krev - padá z něj seno. Je to vycpaný panák. A to z něho udělal jeho učitel, který ho tak dlouho vedl k ušlechtilosti, až to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Soudružka Deylová se rozčílila. Jan Schneider, mladý básník, který tehdy chystal v Semaforu svůj program Vo co de, jí v zápalu debaty řekl, že potrefená husa se vždycky ozve. Taková ztráta krve byla zakázána. Ale taky na měsíc dopředu vyprodaná. Toho jsem využil k protiútoku.
Co řekneme těm lidem, kteří přijdou, zítra, pozítří, za týden na představení a budou v rukou třímat platné vstupenky? Že nám národní výbor kus zakázal? Toho se orgány bály ze všeho nejvíc. Uvědomovali si nejspíš sílu Semaforu, která byla v jeho popularitě a tak došlo k dohodě: do zítřka přepíšu nejožehavější dějství, přes den je nazkoušíme a bude-li shledáno nezávadným, večer je sehrajeme.
Přiznám se, že jsem tenhle ústupek dělal vlastně s dobrým pocitem. Náš kus totiž tehdy končil tragicky - ano, tragicky a vážně. Publikum, které celý večer řvalo smíchy, odcházelo jako zpráskané a já z toho neměl dobrý pocit. Zdálo se mi, že je to pro ti duchu a poslání našeho divadla, a tak jsem výzvu k předělání konce přijal s tím, že na závěr rozdovádíme diváky obvyklým způsobem. Což se nám podařilo. Dokonce v rekordním čase. Druhý den večer jsme hráli novou verzi.


Pokračování příště...               Další díly najdete zde

(text k fotografii):
Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…zpíváme s Helenkou Lukasovou v Takové ztrátě krve.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 10. 2010.