Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (8)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (8)

Z kulturních akcí za války mi utkvěla v paměti četná „bytová“ loutková představení, která „produkovali“ rodiče hned dvou mých spolužáků.
Někdy jsme si mohli i sami zahrát a vlastně i doma jsem měl malé loutkové divadélko s několika loutkami. A pak samozřejmě představení jičínských ochotníků s nezapomenutelným Kašpárkem.
Ačkoliv jsem to vůbec netušil, už tehdy jsem zavadil o politiku. Moje generace už počátkem čtyřicátých let začala sbírat nemilé životní návyky a zkušenosti - jinak mluvit doma a mezi svými známými, a jinak ve škole a na veřejnosti! Navíc – už tehdy jsem nejen já, ale zejména rodiče zažívali strach, například při poslechu londýnského BBC.
Hned na začátku války se na naší Philipsce objevila na ladícím knoflíku cedulka s nápisem – „Pamatuj, že poslech cizího rozhlasu se může trestat i smrtí!“ Nepochopil jsem, proč bychom měli poslouchat cizí rozhlasovou bedničku, když máme svou. A ještě něco můj malý mozeček nechápal. Viděl jsem také, jak tatínek hned po 15. březnu 1939 schovává na dno skříně obraz starého pána s cvikrem, knírem a bradkou, a jak mluvil s dědou něco o konci republiky. To divné slovo se mi líbilo, ale nemohl jsem ho správně vyslovit a tak jsem to trénoval. Když to tatínek uslyšel, zděsil se a zakázal mi to.

To byl protektorát Čechy a Morava.
I když naše město nezažilo bombardování, zejména koncem války se stále častěji ozývaly sirény ohlašující letecký poplach. Sledovali jsme bílé pruhy, kreslené na obloze spojeneckými letadly, a velmi vzácnou kořistí byly staniolové proužky, které shazovala letadla, protože ztěžovaly jejich zaměřování. Ty proužky se daly použít i na vánoční stromek.
V blízkém okolí však přece jen jednou operovali „kotláři“, tedy anglické bitevní letouny, které napadaly německé vlakové transporty. O tom jsem se ale už jednou zmínil. Z té doby mám dvě velmi nepříjemné vzpomínky.
Někdy koncem války, nevím přesně, kdy to bylo, se na našem nákladovém nádraží objevil nákladní vlak s ruskými zajatci. Bylo otřesné, v jakých hygienických podmínkách byli ti vojáci transportováni. Snažili jsme se jim pomoci alespoň nějakými potravinami.
Druhý střípek paměti je z druhé poloviny května 1945. Tehdy jsme jednou odpoledne zaslechli ojedinělý výstřel, který vlastně už neměl žádné opodstatnění. Jako malí zvědavci jsme běželi k nedalekému viaduktu a pod ním na stráni ležel zastřelený starý člověk s bílou páskou na rukávu. O něco dále šel po silnici průvod dalších, tentokrát německých zajatců. Ten zastřelený už nemohl a tak dostal kulku do týla. Vím, že to nacisti dělali mnohem častěji, a tak emoce byly veliké, ale přesto …..
Dalo by se vzpomínat dále, ale obraťme list.

 

Čas tedy opět trhnul oponou a válka skončila.
O květnové revoluci se v Jičíně vlastně nestřílelo, jen tatínek byl na tři dny držen ve službě na nádraží a měli jsme o něj pochopitelně strach. Dopadlo to ale dobře. A pak přijela slavná Rudá armáda. První ruská slova – Da zdrávstvujet Krásnaja ármia, šeříky atd. – jistě to znáte. I u nás se tehdy náhle objevili partyzáni, a vypadalo to dosti podobně, jak to popsal Josef Škvorecký ve svých Zbabělcích. Nakonec Náchod se příliš od Jičína neliší.
Moc hezkou vzpomínku však mám na 30. května 1945. To jsme poprvé od revoluce jeli do Prahy na velkou vojenskou přehlídku našich vojáků, kteří se vrátili ze všech světových bojišť, tedy z východu, ze západu i z jihu. Bylo velmi teplo, kolem 26 st.C. a navečer přišla bouřka. Jen málokdo tehdy tušil, kam se bude vývoj v naší vlasti v příštích letech ubírat, a že ta bouřka nevěstí nic dobrého. S mnohými, které jsme tak nadšeně na Národní třídě tehdy vítali, zakrátko nový režim pořádně zatočil …

 

Z čerstvě poválečné doby mám pak ještě další vzpomínku, která trochu vyvrací známé tvrzení psychologů, že člověk si spíše pamatuje příběhy a situace příjemné než nepříjemné.
S několika malými kamarády jsme se na hrázi jičínského rybníku Kníže snažili ulovit nějaké raky, kteří tam tehdy opravdu byli. Měli jsme taková zvláštní „udělátka“ z krabičky na mýdlo, která byla zavěšena na několika provázkách a v těch krabičkách byly zbytky masa jako návnada. Nakláněli jsme se nad vodu a kamarád Jirka, bohužel ten největší z nás, spadl do vody a začal se topit. Tehdy nikdo z nás neuměl moc plavat a tak jsme my zbývající pořádně zazmatkovali. Po hrázi vedla výpadová silnice z města a to bylo ohromné štěstí. Křičeli jsme na pána, který jel na kole po té silnici, a když jsme viděli, že pro toho tonoucího nešťastníka do vody skočil, zbaběle jsme utekli. Dopadlo to dobře, ani lékaře prý nebylo třeba volat, ale dodnes mám velmi nepříjemný pocit, že jsem se zachoval zbaběle…

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 03. 2010.