Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.

Ve Vrchlabí byl ochotnický soubor Šír, který každoročně připravil jednu hru. A my, studenti a studentky gymnasia, jsme v jedné z nich vystupovali jako sbor a v druhé jako kompars. Byly to naše klasické kusy – Kutnohorští havíři Josefa Kajetána Tyla a Maryša bratří Mrštíků. K těm havířům dokonce složil originální hudbu místní ředitel hudební školy a náš učitel zpěvu, a my jsme pod jevištěm zpívali jeho sborové písně. Takže na ta avizovaná prkna jsem se dostal jen jako rekrut v Maryše. Byl to zážitek velký, protože při premiéře místní pivovar věnoval do divadelní hospody soudek dvanáctky a my jsme tu opravdovou pípu nešanovali! Byli jsme správně odvedenecky rozjaření, režisér si to pochvaloval, ale nelíbilo se to moc naší třídní profesorce. Ona totiž pod námi na jevišti praskla hospodská lavice, a my půl dějství „seděli“ ve vzduchu. Pořádně nás bolela stehna a já osobně si v duchu skládal nějakou repliku, jako že půjdeme do jiné hospody, kde mají lepší lavice. Maryša je ale psána v dialektu, a protože už jsem byl o pár let starší, než při svém „dialektovém“ extempore v primě jičínského gymnasia, tentokrát jsem si netroufl. Jinak musím tehdejší vrchlabské ochotníky pochválit, neboť si pak troufli i na vlastně muzikálovou novinku Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka Sto dukátů za Juana s nádhernými písničkami, z nichž nejznámější byla Kristýnka. Ach, jak byla ta „naše“ krásná!

Když jsem narazil na ty ochotníky, napadá mě, že se možná o nich dozvěděl i Miloš Forman, protože právě oni hráli asi o patnáct let později sice ne hlavní, ale vlastně nejdůležitější role účastníků hasičského plesu v jeho slavném filmu Hoří, má panenko.Ten film se odehrával v sále na Střelnici, kde jsme se na plesech také něco natancovali a kde se také konala i ta naše zmíněná ochotnická představení. Budova byla tehdy dokonce pro potřeby filmařů upravena, například byla kvůli hluku i světlu zazděna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, režisér do filmu obsadil celou řadu mých vrchlabských přátel. Nejen téměř kompletní kompars, ale do vedlejších rolí i několik místních hasičů, tedy – pardon – tehdejších požárníků. I základ dechovky byl místní.
A tak například detailní záběr mé spolužačky z gymnázia, tehdy už učitelky, a jejího manžela – dvě hlavy doslova přes celé plátno – obletěl snad celý svět. Kam se na ni hrabu, mně se „povedlo“ dostat do filmu pouze mimo obraz v české detektivce Smrt stopařek, kde vrah poslouchá mou předpověď počasí před televizorem.

Podívejme se ale na opravdovou práci, matku pokroku. I když na to nevypadám, několikrát během svého dlouhého života jsem pracoval i manuálně, zejména na „zajímavých“ studentských brigádách. Docela pravidelně jsme se školou na jaře chodívali na lesní brigády sázet stromky a na podzim jsme sbírali brambory. Zajímavější - zejména „finančně“ - byly ale brigády prázdninové.

V roce 1949 jsem s dvěma „Racky“ rozvážel v automobilce velké plechy k lisům, kde z nich vznikaly blatníky a další díly na tehdejší sanitky a dodávky. Hrany plechů byly ostré, několikrát jsme se i trochu pořezali, ale má hlavní vzpomínka je tato: právě na této brigádě jsme se dozvěděli, že emigroval Jarda Drobný i další náš tenista Černík. O dva roky později nás nalákali, že si o prázdninové brigádě uděláme kurz na samovaz a také na traktor, čímž bychom dostali i řidičák na motorku.

No, s tím traktorem to samozřejmě nedopadlo, na samovazu jsem pak jednou objel pole lán a stroj se porouchal. Pak začalo pršet, na ubikacích jsme hráli karty, a protože déšť si nedal říci, naše slavná brigáda skončila. V dalším roce na státním statku v blízkém Fořtu jsme se marně snažili vykydat ovčín zvíci poloviny fotbalového hřiště a téměř jsme se dusili při přehazování několikrát zmoklého a opět usušeného sena z valníku na patro stodoly.
Ale opět sportovní raritka: v rozhlase jsme poslouchali reportáže ze slavných a vítězných závodů Emila Zátopka v Helsinkách. Zajímavá byla i jedna geologicko-geofyzikální brigáda. To jsme s Geigrovými počítači hledali pod dohledem sovětského vedoucího uranovou rudu na východním svahu Žalého, i na protějším břehu Labe. Snad už mohu prozradit, že jsme možná zachránili Krkonoše, protože jsme bzukot „geigrů“ sledovali opravdu méně než laxně.

S další prázdninovou brigádou je pak spojena jedna velmi zajímavá vrchlabská figurka ze začátku padesátých let. Fricek byl neodsunutý sudetský Němec, velmi těžko odhadnutelného věku. Mohl být tak o patnáct až dvacet let starší než tehdy já a byl to takzvaný neškodný blázen. Jako rodilý krkonošák jezdil na lyžích a dokonce skákal na místním lyžařském můstku v Hořením Vrchlabí. Kdokoliv ho kdekoliv potkal, chtěl na něm, aby mu ukázal, jak umí skákat. Trochu to připomínalo známého Pepka Vyskoče ze Švejka. A Fricek velmi ochotně – třeba i v kině před plátnem - předváděl svůj skokanský styl.
Se dvěma svými spolužáky jsem Fricka blíže poznal na jedné prázdninové brigádě. Pracovali jsme asi čtrnáct dní ve vrchlabské cihelně a byla to pořádná rachota. Jílovitá hlína se mísila s vodou a stlačovala ve formě do nekonečného hranolu, který se posunoval pod jakýsi kráječ. To byla vlastně páka ve tvaru kovového rámu, do kterého se upevnilo několik napnutých drátů, a těmi se pak ručně odkrajovaly cihly. Jedna mokrá cihla vážila téměř sedm kilogramů a odbírat je po odkrojení byla práce nesmírně těžká. Mokré cihly se nakládaly na vozíky a po úzkých kolejnicích vozily do pece k vypálení. Krájet cihly bylo samozřejmě ještě těžší. Zkoušeli jsme to se dvěma dráty, ale nezvládali jsme to. Přitom rentabilní byl provoz pouze při třech drátech, což stihl jen jeden cihlář, a jediný, kdo to uměl a stíhal dokonce se čtyřmi dráty a při rychlejším posunu, byl právě Fricek. Ten bydlel sám v malém domku v cihelně a na dveře si dával „pojistné nitky“, protože každého podezříval, že mu do jeho místnosti leze. Bohužel ho jeho spolupracovníci různě škádlili, což samozřejmě nelibě nesl. A když mu jednou dali na komín sklo a jemu kouřila kamna – sám si totiž vařil – rozzlobil se tak, že začal „stávkovat“. Prostě odmítl pracovat u kráječe a cihelna několik dnů stála. Bylo to na konci naší brigády, a tak ani nevím, kdy Fricek stávkovat přestal. Každopádně za několik let byla vrchlabská cihelna zrušena definitivně…

♦♦♦