Častokrát přijdou do redakce Pozitivních novin texty milé, zajímavé, úsměvné, ale i takové, které nutí k zamyšlení. Jsou však příliš krátké na to, aby si "zasloužily" samostatný článek. Proto vznikla tato "nekonečná putovní stránka" s názvem NA OKRAJ..., na níž se budete moci s těmito autorskými miničlánky setkávat. Veškerý pokrok, nejlepší stejně jako nejhorší, je pomalý a pravidelný. Všechny hospodářské změny se dějí s dobrotivou pomalostí přírodních sil.

Zde může být i Váš příspěvek

(80) Euforistické Vánoční zamyšlení

Lidé ohlašují, očekávají, spatřují velké změny v lidské společnosti. Je to věčný omyl prorockého ducha. Nestálost je dozajista základní podmínka života, všechno co žije, se neustále mění, avšak nepozorovaně a téměř bez našeho vědomí.
Veškerý pokrok, nejlepší stejně jako nejhorší, je pomalý a pravidelný. Všechny hospodářské změny se dějí s dobrotivou pomalostí přírodních sil. Náš sociální stav je důsledek stavů, které jej předcházely, jako je příčinou stavů, které budou následovat po něm. Je závislý na stavech předchozích, jako na něm budou závislé stavy příští. A tato spojitost určuje nadlouho trvání téhož typu, tento řád zabezpečuje klidnost života.
Je pravda, že neuspokojuje ani duchy dychtící po novotách, ani srdce žíznící po milosrdenství. Je to však všeobecný řád. Je nutné se mu podrobit. Mějme horlivost srdce a nezbytné iluse, pracujme na tom, co považujeme za užitečné a dobré, avšak nikoli uprostřed vidin sociální apokalypsy, všechny apokalypsy oslňují a zklamávají. Neočekávejme zázrak. Spokojme se s tím, že svým mizivým podílem připravujeme lepší nebo horší budoucnost, kterou už neuzříme.

(79) PF 2011 

(78)  Rybova mše jednohlasně
Zaslal: Pavel Veselý
Praha 18.12.2010

Je málo chvílí na politické scéně, kdy politici z různých politických stran jsou v harmonii. V sobotu se to za účasti jejich britských kolegů povedlo.

Výjimečná událost vznikla před třemi lety v Londýně, kdy členové britského parlamentu bez ohledu na politickou příslušnost, tehdy v českém jazyce nacvičili Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby.
O rok později se touto událostí nechali inspirovat učitelé a žáci ZUŠ Praha- Hostivař a uspořádali podobný koncert v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Vystoupili v něm senátorky, senátoři, poslankyně a poslanci ze všech politických stran. Událost vzbudila mimořádný ohlas , a tak byla za rok opakována.

Letos se tento koncert konal i za účasti britských poslanců. „Dodnes si pamatuji větu , kterou mi řekl kardinál Vlk, když jsem za ním s touto pro mne naivní myšlenkou přišel“ , svěřil se Jiří Stárek, ředitel ZUŠ Praha- Hostivař. „ Každá naivní myšlenka, která se realizuje, posouvá věci dopředu. Jinak je pouze naivní myšlenkou“ , dodává Sládek moudrost emeritního kardinála Vlka.

Alespoň jednou v roce bylo vidět , že politici z různých politických stran dokážou spolu souznít. A nejen ti, kteří jsou v Senátu či v Parlamentu dnes, ale také např. Jiří Čunek( KDU-ČSL) nebo Martin Bursík( Strana zelených). Hlavním organizátorem byl společně s ředitelem ZUŠ Praha Hostivař také senátor Petr Bratský(ODS). Záštitu nad celou akcí převzal arcibiskup Dominik Duka, kterého na akci zastoupil emeritní kardinál Miloslav Vlk.

Akce se konala v den 14.výročí ustavení Senátu ČR.

(77) EPIGRAM 2011

Téměř stošedesát let nás dělí od začátku konfinace Karla Havlíčka Borovského v Brixenu. Do Tyrol byl z tehdejšího Německého Brodu deportován v noci 16. prosince 1851.
V dobových spisech k tomu stojí: „Hawlicek podrýval vážnost vlády, v jeho článcích je to nejdrzejší, co žurnalistika poslední doby může vykázati“ (citace z knihy C.K. disident Karel Havlíček od Jiřího Moravy – 1991).

V nadcházejícím roce 2011 si připomeneme jak stošedesáté výročí deportace Karla Havlíčka Borovského, tak i 190. výročí jeho narození (31. října 1821 v Borové) a 155 roků od Havlíčkova úmrtí 29. července 1856 v Praze.
Životní jubilea „otce“ české politické žurnalistiky a epigramatika Karla Havlíčka Borovského byla pro Územní sdružení Syndikátu novinářů Vysočina příležitostí k vyhlášení autorské soutěže EPIGRAM 2011 připravené s cílem povzbudit tvorbu epigramů v havlíčkovském duchu. Do soutěže dělené na tři věkové kategorie (pro autory do 25 let, do 55 roků a epigramatiky starší 55 let) může každý tvůrce přihlásit max. patnáct epigramů ne starších tří let.
Tvorbu lze zasílat průběžně – do 24. června 2011 – na poštovní adresu:
Územní sdružení SN Vysočina, Humpolecká 648, Havlíčkův Brod, nebo elektronicky na:
Syndikat.vysocina@volny.cz  

ÚSSN Vysočina

(75)  Skvělá vína se slevou pro čtenáře Pozitivních novin

Vážení čtenáři,
dovolujeme si vám dát na vědomí, že v hotelu Holiday inn na Pankráci (hned vedle Paláce kultury) je skvělá vinotéka Holiday wine, kterou vřele doporučujeme k nákupu vynikajících vín.
Sortiment zahrnuje italská, francouzská i česká červená a bílá vína a různé druhy šampaňských vín.
Pro každého, kdo při nákupu řekne obsluze magické heslo "Pozitivní noviny", dostane od majitele vinotéky desetiprocentní slevu na již tak velmi dobré ceny.

Veselé Vánoce a šťastný Nový rok vám všem přejí 

Václav Znamenáček
majitel vinotéky Holiday wine a redakce Pozitivních novin

(74)  Přijďte na Polabské vánoční trhy v Lysé nad Labem

Tradičně, již pošestnácté, se v prosinci na výstavišti v Lysé nad Labem uskuteční Polabské vánoční trhy. I letos představí široké spektrum zboží, ve valné většině od prvovýrobců a tedy za velmi příznivé ceny. Kolem dvou set prodejců na každém ze tří termínů nabídne vánoční dárky od potravin a lahůdek, přes knihy, porcelán, kosmetiku, textil, oděvy, hračky, až po elektrokola, zlaté šperky, lázeňské pobyty či luxusní kožené zboží. Mezi nejoblíbenější dárky patří varné sklo Kavalierglass, český porcelán, loutková divadélka, korálkové vánoční ozdoby či medové likéry.
Od ostatních vánočních trhů se ty lyské odlišují pestrým doprovodným programem. Ten začne ve čtvrtek 3. prosince čertovským rejem a mikulášskou nadílkou. Na další dny jsou připraveny Dny zdraví s VZP s laboratorními testy, nutričním poradenstvím, dermatologickou poradnou a klauniádou pro děti, hudební vystoupení dětských souborů, celodenní soutěž v aerobicu Děti fittness aneb Sportem proti drogám, autogramiády významných českých spisovatelů, předvádění RC modelů australských Road Trainů, trh uměleckých řemesel, ochutnávky a prodej výrobků s národní značkou kvality potravin Klasa, hrací plochy pro děti s kreativní stavebnicí Brumbino a s dřevěnými hračkami. Ukončen bude v sobotu 18. prosince v podvečer monumentálním ohňostrojem.
Mikulášské trhy proběhnou od 3. do 5. prosince, Stříbrné trhy od 10. do 12. prosince a Zlaté trhy od 17. do 19. prosince. Pro návštěvníky jsou otevřené od 9 do 17 hodin, neplatí se vstupné.
„V loňském roce přišlo za devět dní kolem padesáti tisíc lidí,“ říká manažer Jan Řehounek, který je rád, že tradičně krásnou atmosféru Polabských vánočních trhů letos dokreslí i sněhová nadílka.

Městská knihovna Praha, pobočka Opatov Vás zve na křest třetí knihy poezie Milana Dubského

PROSTUPOVÁNÍ

v úterý 7. prosince 2010 v 17,25 hod. Kmotrem knihy bude spisovatel a publicista Stanislav Motl.
Křest bude spojen s autogramiádou autora i ilustrátora knížky ak. architekta a malíře Josefa Plška.
V programu zazní vybrané verše v přednesu studentů Vyšší odborné školy herecké v Praze - Michli pod vedením profesorky Marty Hrachovinové.

Spojení MHD: Ze stanic metra C Opatov nebo Háje autobusy č. 122, 213 a 135 do stanice Metodějova.

Program křtu knížky poesie Prostupování časoprostorem

* Pozdravení, oslovení a přivítání přítomných a pár slov o tom, co bude následovat
* Studenti Vyšší herecké školy v Michli přednesou vybrané básně z knihy Prostupování
* Úvodní koncertní číslo Saxofonového kvarteta Základní umělecké školy Jižní město
* Přednes dalších vybraných básní
* Saxofonové kvarteto podruhé
* Stručný proslov kmotra knihy spisovatele Stanislava Motla Jak jsem poznal a co Vám prozradím na Milana Dubského.
* Třetí recitace vybraných básní z knížky čekající na křest
* Saxofonové kvarteto tentokrát v rytmu jazzu
* Vlastní křest - Kmotr Standa Motl, vzal na sebe tíhu pokřtít tuto útlou knihu
* Hovory a rozmluvy se známými a navázání kontaktů s novými lidmi, možnými budoucími přáteli, kteří přijali toto pozvání, při skleničce dobrého bílého nebo červeného moku
* Možnost zakoupení pokřtěné knihy básní a získání autogramů autorů akad. architekta a malíře Ing. Josefa Plška a Milana Dubského.

Pořadatelé Městská knihovna v Praze, pobočka č. 58 Opatov a pražské nakladatelství Balt-Expres se radují a těší z Vaší přítomnosti a děkují za Váš zájem.

Foto © wwww.czechfolks.com  

(72) Výjimečné knižní novinky

V těchto dnech se dostávají na knižní trh dvě nové knížky polabského autora Jana Řehounka – Terezčina kniha pohádek a Jáchymkova kniha pohádek. Zájemci je ale nenajdou na knihkupeckých pultech, ale musí si je objednat, a to s uvedením jména dítěte, pro které je knížka určena.
Jáchymkova kniha pohádek se totiž stejně dobře může jmenovat Prokůpkova kniha pohádek, případně Pepíčkova, Jiříčkova…, u verze pro holčičky Terezčina kniha pohádek (Jaruščina, Baátčina, Kačenčina…). Tyto knížky jsou výstupem z projektu „personalizované knížky pohádek“, který vznikl ve spolupráci spisovatele Jana Řehounka a nakladatelství Publikace 24.
Moderní digitální tisk a nová knihařská technologie totiž umožňují vyrobit knihu v jednom jediném výtisku, srovnatelnou se sériově produkovanými kniham kvalitou i cenou.
Každý zákazník, který zatouží obdarovat svoje dítě touto knížkou, si může zvolit jméno, jímž bude nadepsána a zároveň se hlavní hrdina všech pohádek přejmenuje tímto jménem. Vzniká tak zcela originální kniha, určená pro jednoho konkrétního čtenáře. Ten si také může uvnitř knihy, do bílých rámečků připravených pro ten účel, vytvořit svoje vlastní ilustrace a vybarvit omalovánkové obzázky. Ty, stejně jako další krásné ilustrace, vytvořila malířka Milada Kudrnová.
Protože se jedná o interaktivní knížky – dětský čtenář je vtahován do děje, je ztotožňován s hlavním hrdinou a může se stát spoluatorem – ilustrátorem, těší se u dětí velké popularitě. Mohou tak přispět rovněž k rozvoji dětského čtenářství.
Pohádky a rýmovačky Jana Řehounka jsou určené pro děti od 4 do 9 let, podle již získaných zklušeností ale víme, že zaujmou i děti starší a se zájmem si je přečtou také dospělí čtenáři.
Personalizované knížky je možné si objednat přímo na adrese nakladatelství: Powerprint, s. r. o., Brandejsovo nám. 1219, 165 00 Praha 6 – Suchdol, telefon 220 920 621, e-mail: publikace24@powerprint.cz .
Více informací najdete na 
www.publikace24.cz  nebo na www.rehounek-kaplanka.webnode,cz .

(70) Václavský koncert a křest CD v Mýtě

V sobotu 2.10.2010 se uskutečnil v Mýtě v kostele sv. Štěpána, který patří městu, již tradiční Václavský koncert, což v úvodu připomenul místostarosta pan Auinger. Tentokrát v podání mýtského rodáka Jana Bauma a jeho žáka Františka Svejkovského, nyní přítele, prvního trubače Hudby Hradní stráže, kteří zahráli skladby ze svého společného nového CD Nádherný svět kouzelných melodií. V průběhu večera bylo CD pokřtěno starostou Mýta panem Františkem Končelem, který býval žákem učitele p. Bauma ve strašické škole, stejně jako Fr. Svejkovský.
Protože se křtilo v kostele, křtilo se stylově vodou ze studánky z kapličky sv. Anny. Posluchači z Mýta i okolí, kteří zaplnili kostel, sledovali jeho průběh se zájmem a odměňovali interprety uznalým potleskem, kterým na závěr vydařeného večera byla odměnou též pochvalná a děkovná slova místostarosty Mýta.

 
 

O úspěchu svědčí též článek v regionálním Rokycanském deníku ze dne 4.10.2010: Baum a Svejkovský vyprodali Mýto

BOŽENA ŠOPEJSTALOVÁ
Mýto – Václavský koncert v sobotní podvečer zcela zaplnil kostel svatého Štěpána, patřící Mýtu. Nechyběli představitelé města a spousta dalších, a nejen místních.
O krásný zážitek se všem postarali muzikanti Jan Baum a František Svejkovský. Protože Jan je mýtským rodákem, oba navíc při této příležitosti pokřtili nový hudební nosič. „Vybíral jsem melodie, které se líbí a jsou také známé v trumpetovém provedení,“ sdělil Baum. Základ nahrál na keyboard a Svejkovský přidal sólové trumpetové party. O jejich společné dílo byl skoro takový zájem jako o koncert. Když hrají dva rodáci z okresu (František pochází z nedalekých Těň) a navíc fachmani typu prvního trubače Hudby Hradní stráže či ve druhém případě hráče na klávesy ve své době slavného plzeňského Alfabetu a dalších skupin, není divu.
„Neměl jsem trému, na hraní v Mýtě jsem zvyklý a stejně tak na muzicírování v kostele,“ svěřil se Baum. František zase pochází ze známé muzikantské rodiny Svejkovských, z níž proslul jeho otec jako kapelník a strýc Josef, profesor Pražské konzervatoře a koncertní mistr na trubku, dokonce světově. Generálka na křest společné desky se uskutečnila ve Strašicích, ale pro finále si vybrali kostel sv. Štěpána. Z už uvedeného důvodu a potom také, že: „Křtít se má přece v kostele,“ shodli se.

 

 Foto Marta Skálová

  

(69)  Vydavatelství Akcent vydalo knihu Miroslava Sígla



UDÁLOSTI TOTALITY, SVOBODY A DEMOKRACIE
(496 stran a 460 ilustrací) 



Kniha volně navazuje volně na předchozí úspěšnou knihu 
Události pravdy, zrady a nadějí  (2009)

(68)  Nežili jsme v nesváru
Milan Turek

Masový úprk Němců na velvyslanectví Spolkové republiky, odložené trabanty, horečná politická jednání, mlčenlivost Čechů a podpora Němců v jejich snaze o jednotu národa. To byla nálada před dvaadvaceti léty v tehdejším komunistickém Československu. Tolik vytoužené sjednocení ruské a západní zóny nevyvolalo souhlasné názory ani v naší republice, zvláště po listopadu. Možná, že někdy by se raději část občanů vrátila zpět. Určité snahy vedly až k nevraživosti. Byli jsme přesvědčeni, že jsme nepřátelské národy po staletí, žijeme vlastně teď v ovzduší přátelství? Žili jsme po staletí v nesváru? Historie posledního století živí v lidech stále myšlenku nepřátelství, i když lokálně nejsou názory zas až tak jednotné stejně jako generační.

Denně na Liberecko přijíždějí němečtí občané, často hodně vysokého věku. Tehdy jim bylo pět, osm, či deset, když museli opustit Sudety. Navštěvovali české školy, měli tady kamarády a zvláště ženy vzpomínají na dojemná přátelství, na Čechy, s kterými sdíleli mnoho radostí a nakonec i smutek. Dnes už tady hledají hroby svých předků a jdou se před koncem života podívat na místa, kde se narodili a kde prožívali své dětství. Navštěvují ulice, místa dětských her, les, kam chodili s rodiči na procházky, domy, ve kterých žili.
Snad nikde jinde to není tak živé jako na Liberecku. Možná jejich potomci by chtěli vrátit majetek, ale to jsou jen určité spekulace, protože ti, co přijíždějí, o majetku už nemluví.
Svět se za pětašedesát let výrazně změnil, nepoznávají původní ulice, místa jsou zastavěná, budovy změnily své podoby. Přijíždějí a nevyhlížejí žádné rozmíšky, nevyvolávají žádné nesváry. Konstatují, že se to stalo, že už je vše dávno pryč a nebudou se sem vracet. Možná že existují skupinky lidí, v jejichž zájmu je restituce, ale možná, že ve skutečnosti jsou to politické zájmy v jejich spolkové zemi. Útočí na dohody a zviditelňují především své osobnosti, ani ne tak skutečné zájmy. Interní politické zájmy tak přelévají do prezentace mezinárodních vztahů.
Žili jsme skutečně po celá staletí se svými západními sousedy ve sváru? Zdálo by se, že tomu tak bylo, zvláště pod dojmem událostí dvou desetiletí a umělého vyvolávání nepřátelství vlivem marxistické ideologie o třídním boji. Filosofie marxismu totiž neustále vyvolává řešení rozporů střetem, který není řekněme sametový, ale bojovný i za použití prostředků násilí. Vládu buržoasie nelze odstranit demokratickou cestou je potřeba vyvolat revoluci a masy národa musí povstat proti vládnoucí mašinérii. Západní demokracie jsou vydávány za buržoasní státy, kde je dělnická třída vykořisťována a tam je potřeba přeměnit stát revolucí.
Vývoz revoluce se uskutečňoval v Evropě bez velkých úspěchů. Dělnická
třída na západě nejevila o revoluci velký zájem, východ se naopak snažil dokázat, že střet ideologií po druhé světové válce je střetem historicky trvalým, což do určité míry stále v myslích mnoha lidí přežívá. Začneme-li se probírat historií a hledat střety mezi kmeny a královstvími německými a českými, pak zjistíme, že nešlo jen tak o nějaké trvalé rozpory a soustavné třenice. Stejně jako dnes byly i v minulosti vyvolávány domácími knížaty často dojmy nepřátelství, sledující spíš osobní zájmy.
Vazalství českých králů nebylo závislé jen na germánských vládcích. Pokřtění českých knížat v Řezně mohlo být vyvoláno snahou o sblížení národů a zachování míru. Stejně jako příchod věrozvěstů z východu. Vlastně nešlo ani o národ český a německý, ale spíše o střet východu a západu. Podobně jako v posledním století. Místo katolicismu nastoupil marxismus. Snahy svatého Václava byly mírumilovnými snahami o sblížení národů. Hledání vlastního státu se z pohledu historiků jeví jako řešení nesvárů uprostřed rodiny Přemyslovců, nejvýše pak odstraněním kmenových náčelníků, usilujících o změnu dynastií. Nikoliv tedy proti germánským kmenům.
Následující tisíciletí hledá spříznění ve společném tažení do svaté země, proti arabům a národům, které žily v Přední Asii. V armádách křižáků postupují na východ společně vojáci čeští i germánští. Náročná tažení nemohla být nijak úspěšná, ale ani nevedla ke vzniku rozporů mezi národy Čechů a Germánů. Pozitivně lze hodnotit jako přátelské i budování českého království za Václava II. nebo za Přemysla Otakara II. Válka proti nájezdným kmenům, které drancovaly celá území Slovanů, byla společným dílem obou národů. Úsilí Jiříka z Poděbrad směřovalo k mírovému soužití evropských národů.
V třicetileté válce šli Češi se saskými vojsky proti Čechům ve vojskách valdštejnských. V té době odchází tisíce Čechů na německé území, dokonce zde zakládají nové osady, často výrazně ovlivňují i život tamějších obyvatel. Tři sta let nebyla v habsburském císařství jen poroba, lidé pracovali společně a byli nuceni ke spolupráci v mnohonárodnostním státoprávním uspořádání. Ani po roce 1918, kdy došlo k rozbití Rakousko-Uherska, nevznikají žádné důvody k zásadním národnostním nesvárům.
K těm dochází po nástupu fašismu a pokračují po nástupu komunistických vlád. Současná politika, ovlivněná vysokou mobilitou mezi národnostmi, opět nastoluje smírné soužití národů. Názor, že Německo je národ, který je nepřátelský vůči českému národu, byl uměle podporován, přestože došlo k rozdělení Německa v důsledku Postupimských dohod a nakonec i vzniku Německé demokratické republiky v roce 1952. Přátelství se propagovalo jen s demokratickým Německem a proti západní zóně byly vytvářeny po celou dobu názory vysloveně nepřátelské.
Češi nakonec umožnili Němcům i účast při sjednocení 3.10.1989, kdy se nepostavili proti sjednocení a tím je podpořili k vytvoření jednotného státu. Od té doby nastala doba spolupráce podstatně širší než kdy v době po druhé světové válce. Byly zbourány všechny možné hranice, které nás oddělovaly. Umělé vytváření historie nesváru s Germány pomalu se vytrácí z myslí lidí a opět se vytváří prostředí spolupráce, přátelského a mírového soužití. Denně jezdíme do Německa a oni denně jezdí k nám. Nesvár byl vyvoláván krátkodobě v určitých sociálních skupinách, jejichž cíle byly úzce omezené, ale končily a život se vracel do mírových vztahů.
Nazírání na vztahy mezi národy nesdílí lidé na celém území stejně a lišilo se i v minulosti, zvláště pokud jsme byli státem Čechů a Slováků. Dnes už většina národa vytváří politiku přátelských vztahů mezi národy a to nejen vůči německému národu, ale i vůči Rusům. V zásadě jsme ani v historii nežili v nesváru a nežijeme v nesváru už vůbec ne dnes.
Milan Turek

(67)
Mezinárodní den pozitivního myšlení

Dobrý deň milí priatelia, dnes je Medzinárodný deň pozitívneho myslenia. Všetci naši členovia i sympatizanti majú "sviatok" Spravte niečo, čo pozitívne ovplyvní váš dnešný deň, alebo deň niekoho iného. Nemusia to byť zložité aktivity, len niečo úplne jednoduché, ak vám nič nenapadne, možno stačí pripnúť si pestrofarebného motýľa - symbol nášho združenia - na klopu saka, či svetra.
Môžete napríklad zviditeľniť neviditeľné. Čo to znamená? Každý z nás má svoje sny a ciele. Nie sú však dostatočne známe. Mnohokrát ani nám samotným. Preto je dnes čas a priestor na to, aby ste svoje sny jasne definovali. Jediným obmedzením v tom, čo môžete dosiahnuť, je miera vašich schopností presne vymedziť predmet svojej túžby. Začnite si špecifikovať svoje ciele a v priebehu niekoľkých budúcich dní si pripravte plán, ktorý vás povedie k ich naplneniu.
V ďalších pozitívnych kvapkách vám v tom budem pomáhať.

Váš
Jozef Čuha
predseda OZ ICOPT
www.pozitivnemyslenie.sk
13.9.2010

Milan Turek 

(38)
Karamela
Lydie Lukšíková

Tak dá mi karamelu a nebo mi nedá karamelu?
Zase se ta paní s maminkou tak dlouho baví a něco si spolu šeptají. Beztak se jí zase ptá :“Nevíte o tom vašem nic?“ a maminka jí odpoví :“Ne, nevím nic.“
Už je to hodně dlouho co tatínka odvedli četníci na gestapo a my děti o tom nesmíme mluvit. Možná mi dá ta paní karamelu, možná nedá? Ale vždycky mi karamelu dala a pokaždé mi řekla, abych si umyla oči, když je mám tak černé.
Všude musím chodit s maminkou. Na pole, na trávu i když dojí kozu, tak s ní musím do chléva, aby se mi něco nestalo, když nemám ještě ani pět roků. Lepší bylo chodit do školky se starším bratrem. Je jenom o rok starší a už do školky nechodí. Maminka jej dala do školy, když neměl ještě ani šest. Do školy chodí ještě dvě starší sestry a jeden starší bratr. Musí chodit všichni spolu.
Maminka rozhodla, že sama do školky chodit nemůžu a ona mě vodit nemá čas, když musí pořád pracovat.
Nikdy jsem na bratra nežalovala. Řekl mi, že když budu žalovat, tak mě zbije. Paní školnice ho ale i jiné děti, když zdravili :“Hajl Hitla do pytla“ pohlavkovat mohla? Děti si šeptaly, že paní školnice je udavačka.
Jednou si zašla za maminkou a žalovala, že bratr házel po autě s gestapem kameny a jeden gestapák ho honil, ale nechytil ho. Gestapo to vyšetřovalo a paní školnice jim neřekla, že to házel můj bratr, ale mamince to žalovat šla. Maminka jí ještě děkovala a bratra ani nezbila, jenom plakala a ptala se: “Proč jsi házel kameny po gestapáckém autě ?“ Chceš aby nás všechny zavřeli? Nad hlavou nám létá smrt o tatínkovi tak dlouhou dobu nevíme nic a ty se tak nehezky chováš! Proč jsi házel ty kameny?
Když já je nenávidím za to, že nám odvedli tatínka, odpověděl bratr, a chci aby se tatínek vrátil a paní školnice je udavačka!
Maminka ho objala a řekla nám: “Děti, válka už brzy skončí, tatínek se vrátí domů, musíme být všichni stateční ! A paní školnice není udavačka, ona se o vás bojí a bojí se taky učitelek, pana ředitele i pana starosty. Oni jsou Němci, ona je Češka a vy jí tak trápíte!
Tak dá mi ta paní tu karamelu a nebo nedá?
S maminkou si pořád ještě šeptají, a tak ani nevím, jestli mi tu karamelu dá a nebo nedá?
Konečně! Paní vytahuje z tašky balíček a dává jej mamince.
Tak mi dnes karamelu nedá. Ale asi ano...!
Paní dává ruce do hluboké kapsy, vytahuje dvě karamely a podává mi je a říká, sněz si je, dala jsem pro vás mamince taky domů, maminka přikývla, že si můžu karamely sníst.
Nikdy už jsem nic tak dobrého nejedla!

Skončila válka, tatínek se několik měsíců po válce vrátil domů. Já jediná z pěti dětí jsem začala chodit do první třídy české školy.
Paní s karamelami jsem už nikdy v životě neviděla. V jejich domě bydlili úplně cizí lidé.
Za dlouhá desetiletí jsem se úplnou náhodou - a to na hřbitově od její vnučky  - dověděla, že paní byl dům vyvlastněn, protože měla za manžela Němce a pochována je na zdejším hřbitově.
Když v tichém rozjímání, čas od času stávám nad jejím hrobem, vzpomínám na ni s pokorou a také s otazníkem?

Lydie Lukšíková
luksikova/a/seznam.cz

(36)
Postpovodňové řádky a zarostlá parcela
Miroslav Sígl

Při každé zprávě o zátopách, které postihují naši zemi od nepaměti, se mi znovu vynořují myšlenky a vzpomínky spojené s povodní v srpnu 2002, která postihla můj rodný kraj, moji rodnou obec a posléze i můj rodinný dům. Možná, že mé svědectví, mé poznatky mohou přispět k všeobecnému povědomí a posílit v odhodlání ty, kteří podobné události prožívají v současnosti.

„Čas mnohé zhojí“ – ano, konečně dozrál čas, že jsem se odhodlal k sepsání svých pocitů, dojmů, podat svědectví a s nadhledem se ohlédnout za vším, co potkalo mne, moji manželku, mé sousedy. Konečně dozrál čas, že se postupně smiřuji s onou drsnou skutečností, kdy přijdete o rodný dům, léty opečovávaný, o svoji zahrádku okrasnou i užitkovou, kdy se utěšujete tím, že už jste staří a síly ubývá, že bych stejně na to vše nestačil. Finančně i fyzicky.

Obec Obříství na okrese Mělník leží dva kilometry od soutoku Vltavy s Labem. Na cestě k soutoku leží rozlehlá kdysi selská usedlost Oupor (také Úpor a chráněný lužní les se sněženkovou rezervací nebo také s ptačími hnízdišti, o němž kdysi sepsal Cestopis na Oupor básník Vítězslav Hálek). V její spodní části v osadě Dušníky (ještě zde jsou Semilkovice) byl náš rodný domek postaven z nepálených cihel na přelomu předminulého století. Moji rodiče domek koupili na splátky v roce 1919, kdy se tatínek vrátil z války. Prožil jsem zde celé dětství se svými dvěma staršími sestrami, část mého mládí, zvláště pak celé období války a nacistické okupace. Pomáhal jsem léta domek udržovat, než jsem se usadil v Praze po studiích a s novým zaměstnáním.Také po smrti mého otce v roce 1968 jsem se o domek staral a měl na paměti jeho odkaz a se svou druhou ženou - od roku 1982 jsme domek se zahrádkou zmodernizovali, nechali rozvést plynové topení, postavili rozlehlou verandu s dřevěným schodištěm na půdu.

Z období těch doslova žalostných dnů jsme se snažili před postupujícím přívalem špinavých vod, které přinášela Vltava zejména po spuštění přehrad Vltavské kaskády (čistička v Tróji, septiky, komposty a vše, co jí stalo v cestě smetla), zachránit alespoň některé věci, leč voda stoupla dokonce na neuvěřitelných 1,75 metru. Odjížděli jsem odtud narychlo do svého pražského bytu s promáčenými nohama po kotníky, jak jsme se v té smrduté vodě ještě brodili.

 

To mělo své první následky: byl jsem postižen kožní vyrážkou obou dolních končetin až do výše břicha, léčili mne na kožním oddělení Fakultní nemocnice v Praze na Královských Vinohradech. Mnohem děsivější následky nás teprve čekaly. Vývoj několikastaleté povodně v celé zemi jsme sledovali z rozhlasu a televize, stačil jsem si ještě činit zápisy do svého deníku a už jsme tušili, co nás čeká, ale nikdy jsme se nenadáli toho nejhoršího.

Sotvaže voda částečně po několika dnech opadla, rozjeli jsme se do mé rodné obce, kde jsem mj. působil jako obecní kronikář, a zjišťovali první rozsáhlé škody. Náš dům stál ve spodní části obce – asi tak na úrovni více v té době medializovaných Zálezlic, které byly smeteny téměř celé. V naší „zlaté uličce“ a jejím okolí - jak jsme ji nazývali - bylo zasaženo celkem sedm rodinných domů včetně našeho. Stovky pytlů, naplněných obětavými hasiči pískem, nemohlo pomoci proti těm přívalům vod. V ostatních částech obce muselo být zbouráno dalších 34 rodinných domů. Celkem v Obříství zmizelo z povrchu země během několika dnů 41 rodinných domků.

Po několika statických prohlídkách odborné komise rozhodly: Demolice nutná. Vstup zakázán. Před našimi zraky se odehrávalo drama: vojenský těžký Caterpillar boural podemletý objekt, který hrozil sesutím, a vše nakládal na přistavené nákladní automobily. Přišli jsme téměř o všechno, podařilo se nám zachránit nějaké lůžkoviny, některé mé písemnosti, z velké knihovny jsem na 600 knížek zachránil a daroval místní lidové knihovně. O ty nejcennější jsem však přišel, velké encyklopedie, výtvarné publikace, všechny díly cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, svázané ročníky časopisů a především knihy na křídovém papíru vytištěné (všechny listy se slepily, zkroutily, zachránit je nešlo). Dřevěný nábytek (například knihovny z dřevotřískových desek) se doslova rozklížil. Všechen skončil na skládce odpadů ze zátop. Sedací souprava, křesla – vše nasáté tou „močůvkovitou“ vodou, kuchyně se všemi zásobami, z nichž se stalo páchnoucí těsto, částečně vonící jen rozpuštěním všech druhů koření, moderní zařízení koupelny s plynovodním sušákem prádla… Opravdu - nelze vše spočítat a vypsat.

Na zahrádce další spoušť – všechna úroda zničená, nebylo možné ani otrhat rajčata či sklidit další plodiny – česnek, cibuli. Květinové záhony, rhododendrony, muškáty na oknech tolik ošetřované, zmizely v bahně. Z ovocných stromů přežily dvě jabloně, které začaly po několikaleté přestávce znovu rodit. Ale meruňky, broskve, keře rybízu a angreštu, nádherná švestka podlehly té zkáze, už se nevzpamatovaly, seschly a bylo nutné je odstranit.

Bohužel – neměli jsme v obci trvalé bydliště, nevztahovaly se na nás charitativní podpory, dokonce hrozilo, že si demolici budeme muset zaplatit. Jedině v tomto případě nám obec pomohla od našich starostí. Zakoupili jsme 30 metrických centů zeminy na tu „měsíční krajinu“, která po demolici zbyla, celý objekt oplotili zakoupeným drátěným pletivem a opustili.

V našem neštěstí byli solidární všichni příslušníci našich rodin, ale také mí přátelé a známí z celé republiky. Přišly i nějaké peněžité dary, o něž jsme však nikoho nežádali. Neodpustitelnou naší chybou bylo, že jsme nedokázali zvýšit hodnotu naší pojistky, takže z odškodného jsme si mohli zvelebit jedině náš pražský dvoupokojový byt a zaplatit si dvakrát pobyt v lázních.

Koncem roku 2002 na mne dolehly deprese, když jsem zvažoval jak dále? Dostal jsem se do psychiatrické péče, poté jsem byl postižen mozkovou cévní příhodou a díky rychlému zákroku a díky mé manželce, která okamžitě zavolala Rychlou záchrannou službu, jsem se jakoby znovu narodil. Lékaři mi kladli na srdce: „Ne každá žena dokáže tak rychle zareagovat jako Vaše paní, poděkujte více jí, než nám…“ V rekonvalescenci jsem postupně dal dohromady encyklopedii Co víme o smrti (tou jsem se zabýval stále po všem, co jsem až dosud prožil), kniha vyšla v roce 2006 v nakladatelství Epocha. Uvědomil jsem si cenu zachráněného života mého i mé manželky, postupně čas rány hojil, ale nevyléčil zcela.

Vždy si uvědomuji, že existují lidé, kteří jsou na tom mnohem hůře. Avšak ani u mne nešlo o první velké neštěstí. V době mého dětství jsme vyhořeli, tatínek potom přistavěl k ohořelé části nový objekt, pak utrpěl těžký úraz, stal se doživotním invalidou, dvakrát jsem byl z politických důvodů propuštěn ze zaměstnání bez ohledu na to, že jsem byl živitelem rodiny se třemi dětmi (v padesátých letech a po roce 1968), prodělal jsem několik operací, atd.

Žiji – nepřežívám, jen občas upadám do depresí, přece jen v mém věku už nevydržím to, co dříve. Mám vynikající rodinné zázemí, a toho si nesmírně považuji. Také mám mnoho přátel nejen v rodném kraji (o 1750 osobnostech dohromady píši v encyklopedii Kdo byl a je kdo: Mělnicko - Kralupsko – Neratovicko (nakladatelství Libri 2007), ale i mezi kolegy, vydal jsem Almanach českých novinářů (vyšel též v nakladatelství Libri, 2008) a ještě tu a tam píšu do internetových Pozitivních novin a na serveru Totalita.cz otiskovali při 40. výročí Pražského jara mých 24 pokračování o událostech kolem srpna 1968. Příspěvky mi tisknou též regionální noviny. Se svými vzpomínkami jsem vystoupil i na několika konferencích, kam jsem byl pozván.

Se životem jsem vyrovnán a připraven na cestu poslední. Největší hodnotou je pro mne rodinné zázemí. Udržujeme léta tradičné rodinné zvyklosti, podporujeme se navzájem, nedopustíme, aby někdo z nás byl nešťastný anebo se trápil či rmoutil. Těší nás, že v tom pokračují i naši vnuci a vnučka. Jednomu z nich napadlo nenechat úplně zpustnout onu „měsíční krajinu“, co zbyla po té povodni. Zkultivoval ji se svou ženou, pro svou dcerku, moji pravnučku, zhotovil malé pískoviště, prořezal zbylé dvě jabloně, darovaný přívěs od manželčiných rodičů jim slouží k přechodnému pobytu.

Kdyby tu chtěl jednou postavit znovu dům, podle stavebního úřadu musel by být nejméně metr na zemí, nesměl by být podsklepen, muselo by se počítat s vysokou pojistkou, stále jde o zátopovou oblast. Přivést sem znovu sítě elektřiny, plynu, napojit se na obecní kanalizaci, kterou zde mezitím vybudovali včetně čističky odpadních vod. O všem vážně ti mladí lidé přemýšlejí.

Nezachránil jsem rodný dům pro naše potomky, zůstává po mne nejen parcela…

Miroslav Sígl

(35)
Šprýmař Karel už nenapíše…
Miroslav Sígl

Přátelé moji milí, musel bych opakovat vše, co jsem o Karlu Helmichovi psal ve svých několika článcích o něm (Pozitivní noviny: Přítel, s nímž o zábavu není nouze, Bezzubá kuchařka a Jedno péefko). Snad jen pro upamatování si dovoluji poslední slova rozloučení:

Letecký novinář, kterého znali letci a novináři u nás doma, ale i v mnoha zemích světa, protože dosáhl nejvyššího ocenění Mezinárodní letecké federace FAI – a sice Řád Paula Gastona Tissadiera. Ten žil v létech 1843 – 1899, proslavil se jako vzduchoplavec, když se svým balónem vystoupal do výšky 8600 metrů, když jako první konal pokusy se vzducholodí poháněnou elektrickými motory.



Karle, odpusť mi tam kdesi nahoře, že jsem na rozloučenou zneužil někdejší Tvá vyprávění a „mejlových“ dopisů, ale to jen proto, že vím jakýs´ měl smysl pro humor, že se od tebe brzy dozvím, jak se znovu držíš volantu nebo kniplu, neboť jak jsem u tebe mockrát slyšel, už ve třista metrech nad zemí je přece jen méně blbců. Ano přátelé – mluvím v minulém čísle – JUDr. Karel Helmich zemřel 24. května 2010 ve věku nedožitých 84 let. Nezaslouží si, aby byl smutek spojován s jeho jménem, ale mé srdce se zachvělo. Karel byl o dva měsíce starší, moc jsme si rozuměli a bývalo s ním vždycky dobře.

Miroslav Sígl

(34)
Aktuálně u nás doma
Egon Wiener

Taky nevíte, co na sebe? Ani jaro, ani teplo. Pokud by doma netopili, byla by nám zima i pod peřinou. Nevěšme hlavy, počasí se umoudří a sluníčko nás opět ohřeje. Všeho do času. Však ještě přijde čas a budeme se ptát, co na sebe si navlíknout, abychom byli „in“. No, prostě, slušně a moderně se oblíknout. A pokud je mi známo, s tím byla a bude vždycky potíž. Nedávno jsem „přistihl“ jednoho starého kronikáře, jak si zoufá, protože nenašel „nit suchou“ na současné módě (před více jak sto lety).
S módou to bylo v Čechách vždycky tak nějak všelijak. Nemaje v dějinách takového reformátora, jako svého času Rusové cara Petra I., zápasili Češi s módou už od 13. století statečně a marně. Car to tehdy udělal jednoduše. Vydal manifest a zakázal dlouhé vousy a kdo neposlechl, ten už si záhy neměl co osahávat. Naši, do 13. století, aspoň v to doufám, chodili v halenách, zástěrách a přehozech volných. Dá se říci i zdravých a pohodlných. Při kolonizaci Čech přicházeli na náš český dvorek, do měst i vsí lidé cizí, z daleka a jinak oblečení. Panáček má nohavice tak úzké, že lehce uvěřím kronikáři, že „někdy i dva sluhové nemohli pána do nich nasaditi“. A střevíce? Jak může v nich panáček chodit? Bývaly špice bot zvednuty i přes loket, a pokud byl dotyčný rytířem, i benátské rukavice navlík.
A ženy? Ach, ženy! Už Chelčický se nechtěl smířit s otevírající se halenou skromnou, halící „krev a mléko“ našich zemí. Za „chomúty“ a množství sukna, jež zapříčinilo, že „sotva vlekou se v něm“. Co prý všelijakých šmuků mají, šaty cedulemi krumplované, lemované, doplněné obojky, šňůrkami – no, fuj! Řekněte sami, nebylo to moc rychlé. A k tomu drahocenný závoj – šlojíř a „kasanka hedvábná“ (to nevím, o čem mluví, snad suknice). Ani pak, ji lituje Helča, nemůže toho unést a pachole (nebohé) ji musí posluhovati i na ulici. Suma sumárum je prý děvče, dáma, ustrojena jako nějaký kejklíř.
Kronikáři to odsuzují a tvrdí, že se to dotklo obyčejných lidí ze vsí, dvorů a vesnických chalup. Tam prý ti, co ostali u staré módy lomili ručkama a hořce litovali, do jakých pekel lidé až došli. Nevšimli si, že i obličejíček si děvčata upravovala různými přírodními šminkami. Což už ani kronikáři neřešili. Píše se tehdy:“všichni upřímní, poctiví, věrní a vynikající Čechové zuby, nechty (!)právem nechtěli novému kroji, jenž jim byl solí v očích“. Byl to především náš známý ze školy, pan Štítný, jenž horlil na ta nová roucha, na „zápony, prsteny, facúny, pentle, lilíky ve vlasech a jiné lepoty“.
Co mi to jen připomíná z mého mládí před padesáti lety? Jako by i slovník a reálie vůbec nebyly cizí rodičovským kázáním. A nemyslete si, vážení, že v tom byl Chelčický, Štítný a moji rodiče sami. On se k nim řadil i Jan Hus. Fakt, ani on neměl rád „nešvarné novotiny, které kazí nejen tělo, ale zvláště ducha českého“. Ve stejné tónině si s předcházejícími notoval biskup Rokycana, Smil Flaška a další. A, jak to bylo tehdy v módě, jejich slova zněla ano-ano, ne-ne. Slovy navýsost hanlivými (sprostými), ostrými, trpkými, někdy až obhroublými bičovali odění cizozemská na tělech Čechů. Dosáhli i toho, že bylo vydáno církevní nařízení, že ti, kteří „pyšně se šňoří“ nemají být připuštěni ke svatému přijímání, což byl ve středověku opravdu problém.
Strojit se po cizácku bylo vázáno dalšími sankcemi (napříč politickým spektrem) jako až jak moc budou trpět na onom světě, pokud se budou přidržovati těchto novot. Tak tomu bylo až do století 16., kdy do Čech zas přišla jiná móda.
Aby se móda nezměnila tři sta let, toho se zřejmě nedočkáme. Současný trend odívání mladé generace je již povznesen nad dobrozdání či schvalování rodiči či kohokoli staršího. Dnešní móda a pohled na ni je dán nadnárodními řetězci a prodej uniformované módy od Londýna po Moskvu. Móda už dávno ztratila punc výjimečnosti a stala se součástí běžného prodeje oblečení a je jedno, zda nakupujete v Liberci nebo v Jablonci.
Vstupem Česka do EU, zrušením hranic mezi zeměmi padly i poslední zábrany oblékat se podle evropské módy. O by tomu asi řekl Chelčický popřípadě Smil Flaška?

Egon Wiener

(33)
Strom
Egon Wiener

Na stráni pod lesem stojí strom. Dub. Mohutný, silný a tak veliký, jako by tu stál odjakživa. Obešel jsem jej, neobjal. Jinak to ani nešlo. Kůra mi připomíná kůži starého zvířete. Je hrubá a reliéfní. Vrásní strom po celém obvodu kmene. Připomíná mi popraskané betonové pražce. Skálu pod Hamrštejnem. Vrásčitou tvář mé babičky.
Od poloviny kmene se rozprostřely větve, obrovské jako stehna a ruce cirkusové zápasnice. Rozepjaly se a vlají ve větru jako chapadla chobotnice. Místo přísavek je na nich velké listí. Nic na tom dubu není malé. Je silný a veliký jako hora. Je velký, převeliký. Stojí osamocen jako válečná loď v přístavu, rozsvícený maják na skále. Jako zdvižený prst hrozící do krajiny, či zdvižená pěst hrozící uhodit.
Má v sobě něco posvátného, tajemného, z čeho jde na mne strach. Kdyby upadla jen jedna větev z toho dubu a já pod ním stál… Raději nemyslet. Dub je už jen hrozba, přestal být stromem. Vypověděl nájemní smlouvu všem, malým i velkým ptákům, včelám i mravencům, hlodavcům i hadům. Odešly veverky, odletěly sovy. Slunce si netroufá skrz hradbu z neproniknutelných větví a hustého listí. Dub si žije vlastním životem ne nepodobný staré pevnosti z kamene a lidských kostí. Pod ním už zůstalo jen místo, kde soumrak je střídán černou nocí. Kde jinde ševel větru uspává znaveného chodce, tam on se ozývá hlasitou bouří. Tady dřevorubec jen krčí rameny a pilu raději opře o zem, než by ji zničil zakousnutím do ocele.
Takový je opravdu ten starý strom. Nic lidského v něm nezůstalo. Rostl vždy sám, ztratil pojem o čase. Věk si měří jen silou a burácením větru. Je nesmrtelný. Pravdou ale je, že žádný strom neroste do nebe. Může to být i z čistého nebe, jednou zahřmí a oblohu rozčísne blesk. Je možné, že stromu srazí korunu a rozetne jej v půli. Pak bude po dubu. Po strachu z něj. Po strachu usednout v jeho stínu. Usnout a snít a slyšet zpívat ptáky, šumění deště, vidět opět mravence a pilné včely v práci. Cítit tu omamnou a těžkou vůni poledního lesa, uvadlé trávy, slunce co hřeje a do tváří pálí…

Egon Wiener

(32)
Za grafikou a bibliofiliemi do Nové Paky
Jan Řehounek

V sobotu 15. května byla u příležitosti konání valné hromady Spolku českých bibliofilů zahájena v Suchardově domě v Nové Pace výstava Bibliofilie a grafika.
Autorem výstavy je umělecký tiskař a bibliofil Petr Kábrt, který pro ni vybral opravdové poklady ze své sbírky – grafiky Josefa Jíry, Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápštěho, Ludmily Jiřincové, Cyrila Boudy, Oty Janečka a dalších autorů a celou řadu krásných bibliofilských tisků. Na přípravě nádherné expozice se podílela novopacká sekce Spolku českých bibliofilů v čele s Lenkou Šulcovou a pracovníci Městského muzea Nová Paka.
V úvodu výstavy zavzpomínal na některé z vystavených autorů, z nichž většina měla k Nové Pace osobní vztah, někdejší ředitel muzea Miloslav Bařina.

 

„Cílem výstavy je přiblížit širší veřejnosti Spolek českých bibliofilů, který má víc než stoletou tradici. Je to dobrovolná organizace sběratelů a tvůrců krásných knih a tisků se zvláštním zřetelem k umělecké grafice. Na této výstavě mohou zájemci vidět skutečně reprezentativní výběr grafiky autorů, kteří s námi po dlouhá léta spolupracovali,“ řekl předseda SČB Martin Dyrynk.
Při vernisáži výstavy proběhl rovněž křest knihy z produkce Spolku českých bibliofilů „Marginálie 2010“. „Slovo Marginálie znamená „poznámky na okraji listu“. Tato kniha ale není vůbec okrajová, naopak, má svým čtenářům co říci,“ poznamenal v úvodním slovu Jan Řehounek.

 

Josef Čejka, jeden z koordinátorů projektu, uvedl v doslovu: „Marginálie vydával Spolek tradičně po čtyřech letech, a to i v době zatížené bdělým okem cenzury komunistické totality. Tehdy patřily k jedněm z mála svobodných periodik, které si tehdy, jako neprodejná tiskovina, občas dovolily překročit rámec povoleného a oficiálně uznaného. Nyní vycházející Marginálie připomínají některé, kdysi zakázané a dnes již zesnulé, v nezasloužené zapomnění pomalu upadající literáty.
Výstava Bibliofilie a grafika v důstojném prostředí Suchardova domu v Nové Pace potrvá až do 13. června, otevřena je denně mimo pondělí od 8 do 12 a od 13 do 16.30 hodin.

 

(31)
Pozvánka na veřejné cyklojízdy

"Po několika úspěšných projektech chci tentokrát pomoci těm, kteří nemají to štěstí co my a dotáhnout tento projekt do úspěšného konce. Pojďte se i vy zapojit do pelotonu a podpořit boj se zákeřnou nemocí."
Josef Zimovčák



Walmark NA KOLE DĚTEM 2010 – Mezinárodní série cyklotour

Pozvánka na veřejné cyklojízdy na podporu projektu Walmark NA KOLE DĚTEM 2010. Tyto jízdy podpoří hlavní peloton mezinárodní cyklotour, v jehož čele stojí světoznámý jezdec na vysokém kole Josef Zimovčák. Hlavní peloton urazí během dvanácti dnů 1490 km. Trasa vede symbolicky z východních hranic Slovenska do města Aše na západních hranicích České Republiky.

 
 
Cílem projektu je oslovit veřejnost v bývalém Československu, spojit všechny, kteří chtějí pomoci na Slovensku i v ČR. Peloton se skládá z lidí, které spojuje myšlenka pomoci onkologicky nemocným pacientům a jejich rodinám. Tým projektu navštíví v rámci trasy tour Walmark NA KOLE DĚTEM 2010 6 největších nemocnic, kde se léčí onkologicky nemocné děti a předá jim finanční podporu.

Cyklojízdy se uskuteční v jednotlivých termínech v následujících lokalitách. Více informací o průběhu naleznete na www.higbic.cz .

8. června: Košice
10. června: Banská Bystrica
12. června: Bratislava
13. června: Veselí nad Moravou
14. června: Brno
15. června: Olomouc
16. června: Heřmanův Městec
17. června: Praha
18. června: Karlovy Vary
19. června: Aš

Součástí projektu jsou i charitativní Schwinn Cycling jízdy v partnerských centrech Fitness Solutions, s.r.o. V následujících městech tak máte jedinečnou příležitost zapojit se osobně a navštívit lekci v 17:10h se Schwinn Cycling master instruktorkou Evou Kupkovou. Výtěžek z jízdy bude celý věnován na podporu onkologicky nemocným dětem ve výše zmíněných nemocnicích.


Popis projektu:
Start: Nová Sedlica, Slovensko
Cíl: Aš, Česká Republika
Termín: 8. června 2010 - 19. června 2010
Délka trati: 1490 km
Lokality: Nová Sedlica, Košice, Revúca, Banská Bystrica, Nitra, Bratislava, Veselí nad Moravou, Brno, Olomouc, Heřmanův Městec, Praha, Karlovy Vary, Aš
Podpoříme: Detská fakultná nemocnica Košice, Detská fakultná nemocnica Banská Bystrica, Detská onkologická klinika LF UK a DFNsP Bratislava, Onkologické centrum FN Olomouc, Klinika dětské onkologie FN Brno, Klinika dětské hematologie a onkologie FN Motol Praha

(30)
Černožluté barvy
Egon Wiener

Severní Čechy. Jablonecko, Liberecko, Českolipsko. Všichni odtud i z blízkého okolí od onoho odpoledne 26. června 1914, kdy se objevily černožluté vyhlášky, spěchali do Turnova. Oba české armádní sbory, pražský i litoměřický, mobilizovaly do 24 hodin pod své prapory. První svěrtová válka se stala skutečností. „Štráfexpedice“ proti Srbskému království se rozvinula v zápas 31 států a státečků s nedozírnými následky.
Líbezný Turnov ( 6911 obyvatel, 672 domů)se stal v několika dnech středobodem vesmíru pro všechny naše dědečky a pradědečky – doplňovacím okresem pěšího pluku č. 94 i druhého praporu zeměbraneckého pluku č. 10. Většina mužů Jablonecka, Frýdlantska, Chrastavska, Liberecka, Českolipska, Turnovska, okolí Dubu i Hodkovic. Tisíce a tisíce záložáků mířilo do centra Turnova.
Ve městě byl takový hluk, že nebylo slyšet vlastní hlas. Nádvoří obou kasáren se černala davy mužů s kufříky, balíkya krabicemi v rukou. Délesloužící šarže pobíhaly zmateně kolem a svou bezradnost maskovaly bohapustými nadávkami a řvaním. Kolem plotů a zdí se tísnily plačící ženy aděti, tísnící se u černožlutých vrat se dovídaly, že na jejich tatínky se zde nevolá:“Tatínku,!“ ale elender hund, trottel popřípadě „čechiše pakáž“.
Mezitím přijížděly do Turnova v dalších hodinách nové a nové vlaky ze všech stran a chrlily další tisíce záložníků do přeplněného města. Jediný proud, obrovská řeka se stále valila od nádraží do města, plná ponejvíce Němců z Jablonecka, Lípy a Liberecka. Němci, střízliví i opilí zpívali a hulákali hesla provokující kdekoho a spílali slovanským Srbům.
Kasárna už nestačila. Byly obsazeny školy, pivovary, hospodské sály, stodoly a dvory, všechny volné místnosti ve městě i širokém okolí. V ty noci se Turnov přeměnil na Las Vegas, Monte Carlo – město nespalo. Hektické dny pokračřovaly hektickými nocemi. V kouři cigaret a ve výparech alkoholu chtěli Češi i Nemci, každý zvlášť, zapomenout nebo nemyslet na to, co je čeká za hrůznou budoucnost. Těžko se usínalo domácím za zpěvu „Lieb Vaterland magst ruhig sein“. Svátek svaté Anny se rozplynul v očekávané mase rezervistů, která proudila do města. To si pomalu zvykalo na to, že se stalo mamutím terminálem, skladem a překladištěm vojenského materiálu a vystrojovacím místem odcházejících na frontu. Skladiště se rychle vyprazdňovala, celé stohy, obrovské hromady výstroje hodinu, co hodinu měnily své majitele. Řemeny, bajonaty, manlicherovky, šálky, boty, prádlo.
Před sirotčincem i na poli proti hostinci „U Karla IV.“ se vařilo a kolem železných kotlů se hromadily davy vojáků. Štiplavý kouř páleného dřeva se táhl ulicemi pod „Zelenou cestou“, nad poli nad kasárnami stály v dlouhých řadách nové muniční vozy. Čekalo se jen, kdy dojde k neštěstí. Městem procházela policejní stráž a turnovští byli za stálého bubnování seznamováni se situací, kterou radnice zvládala jen s obrovskými problémy.
Velká pozornost všech byla upřena na odvod koní. Od páté hodiny ráno až do pozdní noci, hulánský major po celý den, za početné asistence četnictva, úřednictva, vojska a zvěrolékařů vykupoval koně pro potřeby armády. Ceny se pohybovaly od 450 do 800 korun. Byl-li majitel koně s cenou srozuměn, byla mu vystavena kvitance, kterou si po šesti nedělích mohl směnit za hotovost na berním úřadu. Pokud majitel koně nesouhlasil s navrhovanou cenou, hulánský major zvolal: „Odhad!“ a odhadní cenu stanovili na místě civilní odhadci. Vůči takovému výroku nebylo odvolání. Odvedeným koním byla do hřívy dána plomba nebo jim rovnou bylo vypáleno na stehna žhavým železem znamení. V prvních dnech mobilizace činila cena za odvedené koně hodně přes čtvrt milionu. V té době stála vykrmená husa jednu korunu a padesát krejcarů. Při takové koncentraci lidí je pochopitelné, že Turnov byl záhy „vyjeden i vypasen“. Ceny začaly závratně stoupat.
Velkou podívanou byla velká vojenská mše na cvičišti za Daliměřicemi 31. července 1914. Dostavilo se na ni více jak 6000 věřících vojáků a tisíce diváků se přišlo podívat. Vojáci i koně byli ozdobeny kvítím a vše dohromady tvořilo obrovskou mírovou iluzi. Ta však pro naše dědečky skončila velmi brzy. Ještě téhož dne, ve Skálově ulici večer, do počínajícího soumraku letního dne zazněly vřeštivé zvuky polnice, které přehlušila vojenská hudba. Při ní pochodoval z kasáren první prapor pěšího pluku č. 94, vedený podplukovníékem Hinkelmanem na turnovské nádraží.
Celé město bylo v mžiku na nohou. Obrovský dav mužů, žen a dětí vyprovodil celou jednotku až k přistavené vlakové soupravě. Reservisté tam naplnili pověstné nákladní vagóny (40 mužů nebo 6 koní). Terčem posměchu německých vojáků byl ruský car a srbský král Petr I., kteří tu byli zobrazeni v různých pózách s doplněnými přisprostlými veršíky. Čeští hoši odjížděli s nápisy „Sbohem, česká země! Sbohem, české děvy!“.
Po deváté hodině večerní odjela první souprava za českého zpěvu „Kde domov můj“ a německého „Wacht am Rhein“, k ránu pak odjeli další a během následujícíhi dne i zbývající. Do vyprázdněných kasáren, změněných v c. k. reservní nemocnici již 31. srpna přijel první transport raněných ze srbských bojišť, v září ranění z Haliče, ale to už je jiná kapitola z dějin našeho kraje. Téměř pet let trvala První světová válka než bylo Versailským mírem umožněno realizovat přání většiny – samostatný stát, Československou republiku.

Egon Wiener

(29)
Berlínská vláda zasedala v Liberci
Egon Wiener

Před 144 lety, 24. června roku 1866 pruská armáda obsadila Liberec a Liberecký zámek se stal na jistou dobu sídlem pruského krále, sídlem pruské vlády a generálního štábu pruské armády. Všechny uvedené instituce usazené v Liberci pracovaly stejně jako v Berlíně.
Na jednání pruské vlády v Liberci docházelo často ke sporům mezi předsedou vládyOtto Bismarckem a ministrem války, generálem Rohnem. Na jednom z jednání libereckého kabinetu ve městě pod Ještědem upozornil Bismarck generála Rohna na skutečnost, že by měl lépe zajistit bezpečnost berlínského monarchy, vlády i generálního štábu, neboť jeho výzvědná služba zjistila, že nedaleko Liberce operuje silný oddíl saské jízdy – spojence Rakouska. Oddíl by mohl na Liberec zaútočit a celé vedení pruského státu i armády lehce zajmout, čímž by Prusko válku v roce 1866 prohrálo.
Ministra Rohna se kritika dotkla, ale faktem zůstalo, že v Liberci byli pouze vojáci týlových jednotek. Aby Bismarckovu kritiku otupil, prohlásil, že předseda vlády se především bojí o svou bezpečnost. Ten, aby dokázal svou statečnost, našel si ubytování mimo zámek a to v dnešní ulici 8. března č.p. 13, naproti bývalé tiskárně Severografia. Nebylo to tedy daleko od zámku, takže zůstal nablízku, kdykoli k dispozici pruskému králi.
K Bismarckovu ubytování v libereckém civilním domě se pojí zajímavá historka. Když prý přicházel ve vojenské uniformě se svým pobočníkem do nového bytu, přišel se na hosty také podívat v doprovodu služky i malý synek majitele domu. Měl na hlavě papírovou čepici, na rameni dřevěnou pušku a za pasem malou šavličku. Bismarck se dal s chlapečkem do řeči a pochopitelně se ho zeptal, zda bude také vojákem. Dočkal se však odpovědi, kterou nečekal: „Budu vojákem, abych mohl všechny nenáviděné Prusy postřílet!“ Služka, to se ví, zbledla jako křída, popadla chlapce a odvedla jej rychle z dohledu zkoprnělého Bismarcka.
Když se po pár dnech pruská vláda, král a generální štáb stěhovali na opuštěný Sychrov ( celá Rohanova rodina odjela do Vídně), poslal Bismarck služce několik stříbrných tolarů s poznámkou, že je to odměna za úklid pokoje, ve kterém bydlel a také náhrada za ten úlek při jeho příchodu...
Pruský král ze Sychrova poslal knížeti Rohanovi telegram, ve kterém mu poděkoval za ubytování. V té době se už naplno rozhořely boje Prusko-Rakouské války, kterou Rakousko fatálně prohrálo. Telegram, tehdy vypravený ze Sychrova, musel „obejít“ válečnou oblast přes neutrální státy a svým putováním se pruskému panopvníkovi notně prodražil.
Tato válka ovšem nebyla jen válkou galantních telegramů a darovaných tolarů. Je třeba vzpomenout i mnoha jejích obětí, které v okolí Liberce odpočívají už 144 let po střetnutí u Chrastavy, nad Machníněm, v Ostašově a především z velké bitvy mezi Vescem a Dlouhými Mosty. Pomníčky a hroby padlých vojáků obou válčících stran připomínají padlé ve válce převážně Němců proti Němcům na našem území.
Egon Wiener

(27)
Ayahuasca - setkání s Bohyní - Bohyně Matka Rostlin
zaslala: Petra Tocháčková, Prostor 42

Přirovnání jsou jak učitelé ve zvláštní škole. Jasně, zdá se že zplošťují a zjednodušují, aby věci složité a těžko uchopitelné činily srozumitelnými, ale jejich funkce je mnohem barevnější, slyšitelnější a šťavnatější. Obalí otazníky polštářky známého, utiší dotazy vyprávěním příběhu a váhavým jazýčkům objevující mysli zabarví chuť exotické informace - vůní maminčiných buchet. Jaké by bylo jedno takové ochutnat?

Několikapatrový dům
Představit si, že celý svět, a s ním všechno co se dá nahmatat, ochutnat, očichat, slyšet a vidět, je několikapatrový dům, ve kterém v různě velkých bytech bydlí různé národy.
V patře pod střechou, které bychom mohli nazvat Severní Amerika, v jednom ze dvou velkých bytů bydlí Spojené Státy. Vlastně se tam nastěhovaly nedávno. No, nastěhovaly. Ona ten byt, předchozím skromným indiánským nájemníkům, zabrala parta drsných dobrodruhů, kteří se tam kdysi seběhli z nižších pater.
Zahnali Indiány do koutů, narvali spižírnu hamburgry, skříně věcmi a doprostřed postavili velikánskou televizi, kterou pustili na plný koule.
Jsou mladí, svalnatí a občas je slyšet, jak dupou po schodech, když běží dělat v domě "pořádek". Někdy zmlátí lumpy, ale většinou nevinné. No jo, ale který výrostek si nemyslí, že má patent na pravdu.

Celý článek si můžete přečíst zde

(26)
KLASICISMUS a BIEDERMEIER z knížecích lichtenštejnských sbírek
Olga Szymanská

V roce 2004 bylo znovuotevřeno Liechtenstein Museum ve Vídni a se zpřístupněním hraběcí sbírky pro veřejnost byla zahájena i výstava umění klasicismu a biedermeieru. Malby, sochy a nábytek tohoto období představují jádro sbírek hraběte Hanse Adama II. von Liechtenstein. Je zde mnoho skvostů rozsáhlé hraběcí sbírky, budované od přelomu 16. a 17. století knížecím rodem, které doplňují malby významných portrétistů vídeňské školy. Ferdinand Georg Waldmüller je zastoupen například malbou Portrét dvouletého císaře Františka Josefa, Freidrich von Amerlling plátnem Pohroužena ve snění (asi 1835). Mistr italské malířské školy první poloviny 19. století Francesco Hayz velkoformátovým obrazem Il Consiglio alla Vendeta (1851).
K vrcholným dílům patří dvě veduty Bernarda Bellosta (1759 – 1760), které vznikly na žádost hraběcí rodiny: zachycující vídeňský lichtenštejnský palác se zahradou. Zajímavý aspekt osvětluje i sbírka vybraného vídeňského klasicistního porcelánu, nabytá v letech 2003 – 2004. Sedící figura Leopoldine Esterhazy, která doplňuje další skvělé busty Antonia Canovy, je výrazem úzkých příbuzenských vztahů mezi Liechtensteiny a rakousko-maďarskou šlechtickou rodinou Esterházyů.
Početná sbírka obrazů a grafik biedermeieru zahrnuje také portréty šlechticů a měšťanů i žánrovou krajinnou malbu. Kromě mnoha děl Waldmüllera, Amerllinga, Eybla vynikají v kolekci „Svět biedermeieru“ portréty mnichovského Franze Lenbacha: architekta Gottfrieda Sempera (1879) a prince Rudolfa von Liechtenstein (1886). Přírůstkem hraběcích sbírek se stala malba Waldmüllerova pod názvem Růže (1843): zátiší s květinami z doby, kdy umělec jako autor zátiší dospěl na vrchol své tvorby.

Výstava, připravená Liechtenstein Museem ve Vídni a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze představuje uměleckou tvorbu klasicismu a biedermeieru z bohaté sbírky Hanse-Adama II., vládnoucího knížete z Liechtensteinu. Kromě mnohých zmíněných děl je doplňují zápůjčky z moravských státních zámků. Vynikající portrétní, krajinářská a žánrová díla předních vídeňských autorů dokládají roli předního knížecího rodu jako významného objednavatele a sběratele i jako mecenáše umění. Vystaveno je přes 300 děl: malba, plastika, unikátní soubory malovaného vídeňského porcelánu, architektonické kresby a nábytek. Pražská výstava se navíc zaměřuje i na moravská panství Lichtensteinů: na podkladě vedut, akvarelů interiérů a nábytkových kusů, především z mobiliáře Lednicko-Valtického areálu, ukazuje ucelený plastický obraz kultury bydlení aristokratického rodu.
Výstava ve Valdštejnské jízdárně (6. 5. – 17. 10. 2010) se koná u příležitosti obnovení diplomatických kontaktů mezi Lichtenštejnským knížectvím a Českou republikou.

Olga Szymanská

(25)
Česká rada dětí a mládeže se stala členem Evropského fóra mládeže
Mgr. Lucie Celbová

Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) byla v sobotu 24. dubna 2010 přijata za člena-kandidáta Evropského fóra mládeže (YFJ). ČRDM tak získala nezprostředkované členství v reprezentativní panevropské platformě národních rad mládeže a mezinárodních organizací mládeže. Přijetí mezi členy YFJ předcházela léta diplomacie, představování bohaté činnosti ČRDM a jejího přínosu, který má již i přeshraniční rozměr. České národní radě mládeže se přijetím do YFJ podařilo to, co si již její zakladatelé před 12 lety, tedy v roce 1998 při založení této organizace, předsevzali.
O plné členství v Evropském fóru mládeže se bude ČRDM dle stanov YFJ ucházet za dva roky. "Přijetím do Evropského fóra mládeže získávají nejen členská sdružení dětí a mládeže řadu nových příležitostí k zapojení do mezinárodních projektů, ale i možnost ovlivňovat účinněji evropskou politiku vůči mládeži nebo kandidovat naše schopné lidi na důležité pozice v EU a Radě Evropy. Zároveň můžeme Evropě představit úspěšné české projekty, jako je například Bambiriáda, a zapojit do nich další státy,“ říká Aleš Sedláček, předseda ČRDM.
ČRDM se podařilo za dobu svého fungování získat respekt u zahraničních kolegů. Své vztahy Rada rozvíjí zejména se zeměmi sousedícími s Českou republikou, ale také například se státy Beneluxu, Velkou Británií nebo s oblastí Balkánu. Kromě evropských zemí se ČRDM již před lety podařilo navázat spolupráci také třeba s Jižní Koreou a s Izraelem, v současnosti probíhají jednání rovněž s Tunisem či Taiwanem. Jako reprezentativní orgán sdružení dětí a mládeže nyní ČRDM také vybírá kandidáty na Světovou konferenci mládeže v Mexiku.

Evropské fórum mládeže (YFJ) je mezinárodní organizací, která sdružuje 89 národních rad mládeže a mezinárodních nevládních organizací mládeže. Do tohoto společenství tak spadá přibližně 10 miliónů mladých lidí z více než 40 evropských států. Mezi členy YFJ se nacházejí organizace zaměřené na nejrůznější zájmové oblasti. Jsou mezi nimi například organizace zaměřené na ochranu životního prostředí, organizace mládeže s politickou orientací, výchovné organizace či organizace zastupující menšiny. YFJ zastupuje zájmy mladých lidí vůči mezinárodním institucím, především vůči EU, Radě Evropy a OSN. Prostřednictvím této mezinárodní organizace se tak mladí lidé stávají partnery politikům, vládám a úřadům. YFJ se tedy snaží zastávat zájmy mladých lidí v celé Evropě a podporovat jejich aktivní zapojení do vytváření společné Evropy, založené na hodnotách lidských práv, demokracie a vzájemného porozumění. Více na www.youthforum.org.

Česká rada dětí a mládeže (ČRDM) je střešní organizací, která v současné době zaštiťuje již 99 sdružení dětí a mládeže, což představuje celkem přibližně 200 000 individuálních členů. Zájmy mladých lidí, především členů sdružení dětí a mládeže, zastupuje ČRDM vůči orgánům státní správy a samosprávy a politické reprezentaci. Posláním této Rady je podporovat podmínky pro kvalitní život a všestranný rozvoj dětí a mládeže. ČRDM podporuje mimoškolní výchovu a volnočasové aktivity uvedené věkové kategorie.

Více na www.crdm.cz .

Mgr. Lucie Celbová, manažerka komunikace a PR, Česká rada dětí a mládeže,
mobil: +420 774 885 787, tel.: +420 234 210, e-mail: lucie.celbova@crdm.cz , www.crdm.cz  

(23)
Recept na zbohatnutí
Egon Wiener

Za panování Rudolfa II. se děly prapodivné věci. Císař a král český, který své země spravoval z Pražského hradu, měl prapodivné choutky. Zajímalo ho vše, co se vymykalo běžnému životu. A tak, když mu rovenský farář z kraje od Turnova nabídl pamětní spis o Kozákovu a jeho pokladech, ustanovil jej Rudolf II císařským vyhledávačem přírodnin a privilegium ještě dál rozšířil o vyhledávání a pátrání po vzácném kamení a jiných věcech, které by mohly obohatit císařskou pokladnu i kabinet zvláštností, v němž už císař leccos zajímavého nashromáždil. Kameny broušené do pohárů, poháry z kokosových ořechů, kořeny mandragory v podobě lidských těl...
Rovenský farář, Šimon Tadeáš Budek, vyzdvižený císařem do významného postavení, dostal, jako odznak své hodnosti, červenou korouhev a v ní černou orlici vyšívanou a k ochraně pět císařských vojáků. Jeden z nich korouhev nosil, druhý byl trubačem a zbývající tři chránili císařského hledače.
Dnes, po více jak 400 letech si můžeme už jen představovat, jak na úbočí Ještědu, v Jizerkách, na Kozákově i jinde vlaje ve svěžím větru rudá korouhev s černým orlem, poblíž, v potu tváře kope a kutá rovenský páter Šimon Tadeáš Budek, který hledá polodrahé i drahé kamení a vedle, kousek od něho sedí císařští vojáci. Pokud jeden z nich zrovna netroubí a ostatní nemastí karty, popíjejí pivo nebo víno...
Jak dopadla tato expedice s geologickým kladívkem, rýčem a lopatou v našem okolí a jak dopadl podnikatelský záměr dvojctihodného faráře Budka, to nám kronikář, Bohuslav Balbín, zapomněl sdělit.
Egon Wiener

(22)
Českodubský grošový nález
Egon Wiener

Je tomu právě 55 let, co ředitel školy v Modlibohově, Bedřich Eisenbarth, našel v Hořením Starém Dubu skutečný stříbrný poklad. Později se ukázalo, že původní místo uložení nálezu byl prostor bývalé cihelny v Českém Dubu. Pokud budeme vycházet z odborného posudku, pak dejme slovo Dr. Lubomíru Nemeškalovi, pracovníkovi Národního muzea v Praze, který již v roce 1981 nález zařadil do dějinných souvislostí a upozornil na značnou historickou hodnotu.
Muzeum v Českém Dubu se významně spolupodílelo na odborném určení a zpracování a bylo i iniciátorem odborné přednášky, která nález zařadila do neopominutelných znalostí o středověku v severních Čechách. Samotné období let od roku 1300 až do konce první poloviny 16. století tvoří v dějinách českého peněžnictví tzv. druhou epochu, navazující na předchozí ražbu denáro-brakteátů. Tolik učebnice.
Objev velkých stříbrných ložisek v Kutné Hoře na konci 13. století a snaha ozdravit českou, tehdy feudální ekonomiku (neplést se současnou kapitalistickou), zavedením nejen politického, ale i mezinárodního platidla, byla realizována respektovanou mezinárodní mincí, českým grošem. Ten byl v polovině 16. století nahrazen novým platidlem, jáchymovským tolarem.
Poklad z Českého Dubu pochází právě z let, kdy kvalita české měny rostla a nabývala na významu v celoevropském prostoru. Nalezené množství (více než 3 kopy) pražských grošů mělo již tehdy značnou hodnotu. Kolem roku 1424 stála kráva 24 grošů, 1 kopa se rovnala 60 grošům. Nález českodubských mincí při bližším zkoumání potvrdil oblíbenost těchto mincí i v řadě okolních zemích. Ty českou ražbu pražského groše kontrasignovaly a tak nalezené mince nesou dodatečné značení – přezkoumání pravosti jihoněmeckými městy Chur, Augsburg, Nürberg a Hornošvábského svazu měst. Tím se hranice nálezů pražských grošů s dodatečným certifikátem pravosti a kvality české práce posunula dál k severu nad území Labe..
Českodubský nález před 55 lety se stal důkazem svébytnosti a ekonomické nezávislosti i následné prosperity české ekonomiky vyjádřené mimo jiné i dobrou mincí, platidlem převyšujícím jiné. Na Jablonecku a Liberecku památek z raného až vrcholného středověku až zas tolik nemáme, abychom si mohli dovolit opomenout poděkovat za práci jak odborných muzejních pracovníků v regionálních muzeích, tak nadšencům, kteří pro dějiny regionu žijí. Všem těmto lidem patří zadostiučinění a poděkování za práci. Neměli bychom zapomínat předchůdců ani těch, co obětavě pracují v menších městských muzeích například v Chrastavě, Lomnici nad Popelkou, Smržovce, Železném Brodu. K těm současným již brzy přibude i nové muzeum v Hrádku nad Nisou.
S nalezenými mincemi z objevu před 55 lety se můžeme potěšit v muzeu Karolíny Světlé v Českém Dubu.
Egon Wiener

(21)
KULIČKY BYLY HROU FANATIKŮ
Milan Turek

Jaro bývalo časem, kdy klukovské zájmy ovládaly nesčetné druhy her. Ten čas začínal na Moravě už někdy v polovině března a končil v květnu. Mělo to svá pravidla podle polních prací a povinností dětí v hospodářství. Na vesnici nebyla dětská hřiště a tak se pro hry využíval každý plácek, cesty, ale třeba i střecha. Vybíjená se hrávala v sebemenší uličce do úplného vyčerpání, stejně jako malé fotbálky. A házet míč na střechu a hrát na vyvolávanou, maso, to si už asi nikdo nemá potuchy, o co jde. Sedlová střecha stodoly nebo návratí bývala nejlepší a hospodáři nic proti tomu neměli. Hrát muchu, to je hra snad z dob šlechtických synků. Slimák nebo letadlo jsou modernějšími hrami, protože dřívější glcka měla stejná pravidla, školky s nožem nebo míčem, to jsou hry středověku. Zdá se že tady byl ještě nedávno.
Honit obruč mezi domy, hrát vybíjenou, mrskat káču nebo hrát kuličky nejsou mezi dětmi dnes oblíbené hry. Neumí to ani jejich rodiče, a kdyby si na to vzpomněli, raději koupí dětem počítač. Perfektně řídit obruč klacíkem a běžet s ní chvilku, aby nespadla, byl kus dovednosti a mrštnosti. Stejně jako mrskat bičem káču, mnozí rodiče si ten malý kuželovitý předmět už ani nedovedou představit. Jednou z moderních her tehdy byl šprtec. Hrál se všude, ve škole na lavicích, doma na stole, občas někdo měl překližku, kde byly mantinely a branky ze zavařovacích plechů na flašky
Nejkrásnější klukovská hra se vlastně ani dnes nedá hrát, protože kuličky vyrobit ze slínu taky už nikdo neumí a nakoupit není kde. Hračkárny jsou plné pistolí, aut a tanků, všelijakých mechanických hraček, ale kuličky? Prodávaly se v pytlíku po padesáti kusech, měly v průměru asi jeden centimetr, byly pěkně barevné, vyrobené z pálené hlíny. Nikdy jsem nepřemýšlel, jak se vyrábějí, když jsou tak dokonale kulovité a všechny stejné. Většinou se hrálo na důlek, ale i ten může mít celou řadu variant. Může se cvrnkat z místa nebo házet z čáry, jednou nebo více kuličkami najednou, jiná varianta by byla na mutěnku, kdy se kuličky místo do důlku cvrnkají na čáru nebo třeba i ke zdi.
Naprosto neznámými variantami kuliček je hra na krále, kdy se protihráči trefují do kuliček stavěných mezi chodidla a hrají určenými barvami. Kuličky se staví do řady a každá trefa je výhra. Každý hod může být proveden s exklu-zívním pádem a to se pak zablácená kolena i ruce při návratu domů neobešly bez komentářů rodičů. Nejlepším herním místem totiž byl nedlážděný hliněný chodník (takové bývaly téměř všecky), mírně vlhký. Cesty ze školy se díky hře v kuličky značně prodlužovaly, což mělo za důsledek nemálo všelijakých důmyslných trestů, nejen zákazu hry, ale třeba i klečení na polínku.
Neobvyklou hrou byl pocestný, byla-li povinnost doma pracovat nebo dojít nakoupit, pak kuličky by způsobily zpoždění nebo nesplnění úkolu, proto se hrával pocestný, kdy se kuličky házely cestou ze školy a při trefě se sbíraly až k domovu. Nejsložitější hrou byla čára, hazardní hra, kdy se dalo vyhrávat velké množství kuliček najednou. Bývala to perfektní zábava plná halasu a bojového ducha, hrát kuličky však už dnes asi neumí vůbec nikdo.
Dnes vyrobit třeba vnoučatům luk z lískového prutu působí jako návrat do pravěku. Je to exkluzívní zážitek, střílet v přírodě vlastnoručně vyrobenými šípy. Na hry s kuličkami a na ty všecky ostatní už zůstávají jen vzpomínky. Byla to doba, kdy socialistický trh nenabízel absolutně žádné hry, Edisoni a další hry přicházely až v druhé polovině padesátých let. Stavba draků, různých papírových letadel, pistolek, nebo stavění bunkrů a miniaturních domků z přírodního materiálu přinášela potěšení. Byly to úspěchy, z nichž jsme měli radost a někdy nás celé nasály do sebe, že jsme se od nich nemohli odtrhnout. S dospíváním pak přišly hry i poněkud erotické, ale v těch deseti jsme byli kluci, byli jsme rytíři, partyzáni, stavitelé, konstruktéři, hazardní hráči. Měly jsme své sny.
Milan Turek

(20)
KRÁL JE MRTEV, ALE KRÁĆÍ MĚSÍČNÍM KROKEM PO HVĚZDÁCH
Marta Pospíchalová

Viděla jsem ho ve filmu Čaroděj ze země OZ. S údivem jsem se ptala, KDO hraje a tančí toho strašáka?
"Ty neznáš Michaela Jacksona?" ptal se mne kamarád? Zastyděla jsem se, ale od té doby jsem byla jeho oddaná obdivovatelka. Připadalo mi, že se pohybuje jako mimozemšťan, pro něj jakoby neexistovaly žádné fyzikální zákony.
Musela jsem mít každou jeho novou nahrávku, jeho klipy jsou nedostižné, dokáží vyjádřit v pár minutách všechny lidské pocity a emoce. Jsou o radosti, o lásce, jsou protiválečné, protirasistické, jsou o záchraně planety a všeho živého i neživého. Jsem ročník 1938, o dvacet let starší, než on, a přece, když ho vidím a slyším, chovám se jako puberťák a moje emoce hraničí s takovou euforií, až se mi tají dech.
Před jeho jediným pražským koncertem jsem byla v kostele sv. Antonína na mši a tam páter Malý /tehdy velmi populární/ varoval věřící před příchodem ANTIKRISTA a myslel tím M. Jacksona. Vstala jsem s hlasitým „TAK TADY NEBUDU!" a odešla jsem středem kostela za udivených i pohoršených pohledů.
Doma jsem napsala nesouhlasný dopis panu páterovi, protože jsem nemohla pochopit, že pomlouvá člověka, kterému se nikdy nepodíval do očí, nepodal mu ruku, prostě ho nezná. Navíc v kostele.
Jsem šťastná, že jsem mohla být na jeho koncertě na Letné i se svou vnučkou Kristýnkou, a pak nějakou šťastnou náhodou jela jeho limuzína kolem nás a já jsem před ní skočila jako mladá holka a mávala a posílala vzdušné polibky. I když mělo auto tmavá skla a já ho neviděla, hřálo mě pomyšlení, že ON vidí mne a ví, že jej obdivuji a že jsou nás v Praze tisíce. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Jeho kariéra stoupala opravdu až ke hvězdám, jeho megakoncerty jsou pověstné, stejně jako jeho láska k dětem na celém světě. Naléhal na každou společnost, či jednotlivce, kterým leží osud této planety a budoucnosti dětí na srdci, aby pomohli sehnat peníze pro charitativní organizace, protože by mu to umožnilo šířit poselství globální lásky v naději, že to pohne druhými, aby se taktéž podíleli na nápravě tohoto světa!
Jeho život byl stále pod větším tlakem a přibývalo také mnohem víc žárlivosti. Jak jistě víte. Začali rozpitvávat jeho každý krok, jeho osobnost, snažili se najít nějaký důvod sesadit ho z trůnu, místo aby se jen těšili z toho, co vidí a slyší.
Michaelova smůla spočívá v tom, že když dosáhnete úrovně jeho hvězdného postavení, nezbude vám už mnoho, co můžete ještě nabídnout. Cítíte se v té závratné výšce osamoceni, představujete vzor a tvoříte dějiny - živou legendu. Mnozí lidé nesnášejí, když se musí dívat vzhůru, a tak jim to nedá, aby vás neshodili. Vine se to celou naší historií od Mozarta až po Lennona.
Ale jeho písně, jichž je většinou autorem, přes všechnu zlobu a pomluvy se dokáží dotýkat nějaké skryté struny v duších posluchačů a svou posedlost tancem, vyjadřuje slovy:
„Tento svět, ve kterém žijeme, je ve skutečnosti tancem Stvořitele. Tanečníci se mění mžikem oka, avšak tanec žije dál svým životem. Když tancuju, tak mnohokrát pociťuju na sobě dotek čehosi posvátného. V těch chvílích cítím, jak se má duše vznáší a stává se součástí hvězd a měsíce. Stávám se milencem a zároveň milovaným. Stávám se vítězem a zároveň poraženým. Stávám se pánem i otrokem. Jsem zpěvákem i písničkou. Jsem znalcem i obeznámeným. Pokračujícím tancováním mi z toho pak vzniká věčný tanec stvoření. Stvořitel a tvorba splynou v jednolitou radost. Tančím stále dál a dál a tančím až do té doby, dokud neexistuje nic jiného než tanec.“

Přál si natočit album, které by bylo jako Čajkovského suita Louskáček. Přál si, aby lidé za tisíc let ještě stále naslouchali jeho hudbě. Chtěl složit něco, co by přežilo na věky. Říkal:
„Rád bych viděl děti, mládež, rodiče a všechny rasy na celém světě po mnoha staletích, jak stále ještě oprašují písničky z mých alb a rozebírají je. Chci, aby žily svým životem.“

Milují ho miliony lidí na celém světě, sám rozdal miliony dolarů potřebným dětem a volal na všechny strany:
„Prosím vás přidejte se ke mně a dětem, abychom pomohli napravovat tento svět. Společným úsilím rodičů, obcí, vlád, zkrátka všech lidí na světě, musíme klást naše děti na první místo. Na světě stále umírá každou minutu přinejmenším 28 dětí, hrozí jim, že podlehnou nemocem, stanou se oběťmi války, týrání a zanedbání. Děti mají málo práv a nemají svého mluvčího. Nemají žádný hlas v našem světě, prosím vás, přidejte se ke mně!
Nejdůležitější, co chci ale říci dětem na celém světě: Všechny jste naše děti, každé z vás je také mým dítětem a všechny vás miluju."

Stydím se, že někdo dokázal obrátit proti němu jeho bezelstnou lásku k dětem. Jeho laskavé a křehké srdce nevydrželo lživé a nepodložené útoky na jeho čest a dobré úmysly. Ani na vteřinu jsem tomu neuvěřila a se mnou miliony lidí. Vesmír nedovolil, aby ho pár jedinců dále uráželo a vláčelo po ponižujících soudech a povolal ho tam, kde bude navždy zářit - mezi nebeské hvězdy. Tentokrát bohužel zvítězila lidská zloba a závist a zlomila mu srdce, ale my, kteří jsme ho milovali, nikdy nezapomeneme, že přišel z jiného lepšího světa, kam se vrátil.

S úctou a obdivem
Marta Pospíchalová

(19)
NE – MOŽNÉ JE VŠE
Olga Szymanská

JAN MERTA (1952) po studiu výtvarné školy prošel kvůli rodinnému původ více zaměstnáními. Na Akademii výtvarných umění se dostal v osmadvaceti letech, kde na něj nejvíce zapůsobil kontakt s lidmi, soustavná tvorba a také vybavená knihovna. Na začátku devadesátých let se stal kmenovým autorem Galerie MXM, která po povodni 2002 zanikla. Nejdříve v sérii schránek a obalů a později v obrazech, inspirovaných částmi oděvů i nákupů, řešil vztah vnitřního a vnějšího prostoru, člověka a předmětů jej obklopujících. K některým motivům se stále vracel i vrací a přepracovává je v různých variantách – jednotlivé obrazy vznikají i několik let. Zároveň jako by znovu nalézal a nalézá osobitý vztah k malbě a obrazu. Východiskem pro autora bylo a je cokoliv z vizuální zkušenosti, formu pak podřizuje zvolenému tématu.
Velkou retrospektivu tvorby měl Jan Merta roku 2005 v Moravské galerii v Brně, nové obrazy vystavoval ve Wannieck Gallery na podzim 2009. Dva roky před retrospektivou si na výstavě Survey 03 v pražské galerii Futura Mertových děl všiml berlínský galerista a nabídl mu spolupráci, současně jej začala zastupovat partnerská galerie v Mnichově a přidal se i galerista z Vídně. Za pozitivum této spolupráce považuje autor korektnost vzájemných vztahů, ale negativní je snaha překupníků přiživit se na nedostupnosti děl.
Poslední výstava J. Merty na našem území byla v Kuřimi v podobě komorní kolekce pláten ze soukromých sbírek. „…některé věci namaluji, ani nevím jak. A…mívám pocit, že ty obrazy mají pod kontrolu mě, než já je,“ odpověděl na výtku recenzenta, že má své obrazy příliš pod kontrolou. Nežli Merta předstoupí před plátno, maluje často obraz v mysli několik let. Nemůže na něm pak pracovat ani v rychlejším tempu. Potřebuje zpětnou vazbu, aby ho samo dílo dotlačilo ještě dál, nežli si myslel, že je možné, a zároveň do něj vkládá energii, kterou nelze stlačit, ani umenšit. Nechává na divácích i kupcích, jak na ně zapůsobí a zda vloženou energii dílo bude vyzařovat zpětně.
Mertova díla na hranici abstrakce připomíná díla Václava Boštíka či Adriany Šimotové: jsou ale ironičtější, ale nesou v sobě podobný smysl pro křehkost, krásu a duchovnost. V nich nemá autor konkurenci, byť jde „pouze“ o jednu z mnoha poloh jeho tvorby. Samozřejmost a lehkost, s níž střídá vážnost a vtip, může být občas i nepříjemná, je však velkým klíčem k jeho tvorbě, kterou divák neodmítá. Merta – malíř si je vědom, že malba není jediným uměleckým vyjádřením a zároveň volí právě jeho jazyk, kterým reflektuje svět, v němž žije. Navazuje tak na malířskou tradici, aniž má potřebu se za ni skrývat. Je malířem současnosti v nejlepším slova smyslu.
VÝSTAVA Jana Merty nese název Stockhauserova symfonie – s ústředním obrazem Karlheinz Stockhausen provádí svou symfonii Cyklon B., i přesto, že zmiňovaný německý experimentální skladatel K. Stockhauser napsal přes tři sta děl, ale ani jednu symfonii.
Název bychom od samého Merty těžko čekali: Cyklon B totiž odkazuje k německým vyhlazovacím táborům za 2. světové války. Jsme svědky malířského záměru s přesně vytčeným pozadím: Obraz – s dvojportrétem mimořádné novátorské, zároveň i rozporuplné osobnosti K. H., inspirován skladatelovými nepřijatelnými výroky k událostem 11. září 2002 v New-Yorku, k nimž se tento experimentátor elektronické hudby vyjádřil ve smyslu největšího uměleckého díla. Jan Merta, jeho výrokem šokován, nemohl se Stokhauserem polemizovat: o jeho názoru se dozvěděl, když byl Stockhauzer již mrtev. Cítil nutnost se umělecky i osobně k této události vyjádřit – výsledkem je velmi sugestivní obraz.
Výstava Jana Merty je otevřena v pražské Galerii Zdeňka Sklenáře (o níž jsme již psali) do 1. května 2010.

Olga Szymanská
dle tiskových materiálů

(18)
Taková soutěž tady ještě nebyla!
Jan Řehounek

U příležitosti Polabského knižního veletrhu, který se uskuteční od 9. do 13. září  2010 na výstavišti v Lysé nad Labem, byla vyhlášena soutěž pro děti, v kategoriích pro žáky ZŠ a studenty SŠ s názvem Staň se spisovatelem - vyrob si svoji knihu!

Úkolem soutěžících, jednotlivců i kolektivů (např. tříd) je napsat do sešitu formátu A5 napsat pohádky na jakékoliv téma nebo literární práci o své vesnici či městě (musí jít o autorské práce) a nakreslit k nim ilustrace.

U tématu "pohádka" lze napsat jeden dlouhý pohádkový příběh (na pokračování...) nebo více pohádek.

U tématu "město či vesnice" autor napíše o své obci či městě, případně obci či městě, které má rád. Rovněž může jít o úplnou fikci. Ilustrace mohou být kreslené, ale i fotografické. Lze ztvárnit historii místa, současné dění, popsat budovy, lidské příběhy, místní pověsti… K hotovému rukopisu si autor vymyslí a vytvoří na kladívkovou čtvrtku formátu A5 návrh obálky knihy, podle svého uvážení barevně či černobíle, případně dvoubarevně, i s názvem díla a jménem autora.

Odborná porota všechny došlé rukopisy (i s ilustracemi) zhodnotí, vybere dvacet nejlepších, které odborná firma Powerprint vsadí do pevné knižní vazby s použitím návrhu obálky na desky knihy. Autoři tak dostanou vlastní, vázanou, barevně ilustrovanou knihu. Nejlepších pět autorů v každé kategorii bude odměněno hodnotnými knižními cenami.

Uzávěrka příjmu prací je 25. červen 2010.
Více informací najdete na www.vll.cz  nebo si můžete zavolat na 603 238 523.
Jan Řehounek

(17)
Tak nevím…, říkám si…
Miroslav Sígl

Nevím, jak vy, vážení přátelé, ale mně chodí denně několik „mejlů“, mezi nimi převládají různé klipy, obrázky z celého světa, rady od mých přátel, kteří to myslí se mnou dobře, ale také nejrůznější životní příhody. Posílám dvě na ukázku, opravdu však nevím, zda se do Pozitivních novin hodí. Ostatně, to uvidím, zda budu moci v tomhle dále pokračovat…

INZERÁT NA MÍSTO GYNEKOLOGICKÉHO ASISTENTA

Na pracák v Göteborgu přijde chlapík a upoutá ho inzerát
"Hledá se gynekologický asistent."
Tak se ptá, v čem ta práce spočívá.
Úředník vytáhne složku a říká: No to přijmete příslušnou dámu, připravíte ji na vyšetření, pomůžete ji svléknout spodní prádlo, uložíte na vyšetřovací křeslo, namydlíte rozkrok, oholíte a pak jí vetřete olej na pohlavní orgán. Plat je 34.000 měsíčně,ale jestli máte zájem,musel byste do Helsingborgu, to je odtud 270 km.
Chlápek se podíví : Jo tak, práce je v Helsingborgu?
Úředník : Ne, práce je tady,v Göteborgu. V Helsingborgu momentálně
končí fronta zájemců...

JAK SE DOVOLAT POLICIE?

Můj přítel Jirka Kuřátko, již starší pán ze Zdic, si šel večer lehnout, když mu jeho manželka povídá: Jirko, v kůlně se svítí. Asi´s tam nechal světlo!
Jirka z ložnice vidí, že má pravdu a chce jít zhasnout. Vidí také, že jsou tam vlastně zloději a že mu kradou věci.
Zavolal na policii, kde se zeptali, zda má někoho i v baráku.
Jirka řekl, že ne, že ale někdo vykrádá jeho kůlnu.
Policista na druhé straně řekl: Nemáme teď momentálně nikoho, kdo by k vám mohl přijet. Zamkněte si barák, a někdo přijede, až ho budeme mít.
Jirka řekl dobře. Sedl si a napočítal do třiceti. A pak znovu zavolal na policii:
"Dobrý večer, před chvilkou jsem volal, že mám v kůlně zloděje. Už se o to nestarejte, já jsem je oba zastřelil", a zavěsil.
Během několika minut smykem přijela tři auta plná policistů, v závěsu jela sanitka, nad hlavou kroužila helikoptéra. Zloděje chytli při činu a hned je zatkli!
Náčelník vytýká Jirkovi: "Já jsem myslel, že jste říkal, že jste je zastřelil?!"
Jirka mu odpověděl: "Já jsem zas myslel, že jste říkali, že nikoho nemáte!"

Skutečně se stalo. Závěr? Nevyplácí se nasí..t staré lidi.

Miroslav Sígl

(16)
JE HROZNÁ
Helena Rösslerová

Seděly v restauraci hned u vedlejšího stolu, byly čtyři. Krásné holky, tak kolem šestnáctky, a bylo to vidět. Jedna modře natřená pod očima až skoro na bradu, druhá se zelenými proužky v mastných vlasech – možná to měla být rusalka, ale připomínala spíš vodníka s červenými punčochami. Pak – no samozřejmě, jejich hvězda, značkové džíny a nejnovější nokii ležérně na stole, hubená a třpytivá, říkaly jí Lízo, hihňala se prvních 10 minut, teď už se nudí. No, a hleďme, taky myška, ta nemůže chybět. Zatím odřená a šedivá v saku po bráchovi a tlustých brýlích – tak si říkám, jestli to Líza už dávno netuší, že tahle Popelka jí to brzo natře.

Nevím, co mě to napadlo, obědvat sama v nákupním centru uprostřed Prahy. Ale po pravdě řečeno, ty holky od vedlejšího stolu mě berou, slyším jen útržky rozhovorů, a stojí to za to:
„Moje máma je fakt hrozná… no promiň, Bára má tísícovku na den, a já? Všechno si platim sama, všechno, legitku, telefon, pomalu nemám na oběd, rozumíš, prostě stovka na den…“

Servírka mi přinesla jídlo a přešla k děvčatům s účtem.

„ Ale já mluvim o nenormální matce, chápeš? Ať si to zkouší na někom jinym, už toho mám dost. Ukaž, dej sem ten účet.“
Chvíli se dohadují a pak slyším finále „ Počkej, čtyřistapade? Ukaž… dám jí pět set, drobný jí nechám.“

Děvčata se zvedají. Sbírají šály, rukavice, kabelky, mobily… Líza nahazuje lakovanou koženou bundu. Zastaví se u ocelového schodiště a dohadují se, kam teď vyrazí. Odcházejí pomalým krokem, loudají se kolem výkladů, pohoda. Dívám se za nimi a říkám si, svět je v pořádku. Pak zaplatím a vyrazím k domovu, musím ještě vyžehlit a trochu uklidit, než se vrátí dcery. Šly někam posedět se spolužačkami z gymplu…
Helena Rösslerová

(15)
JAK LÉČILY STAŘENKA BENEŠOVÁ Z BOJANOVIC
Milan Turek

PS: Vyprávění je psáno  ve třetí osobě množného čísla, jak se na jižní Moravě mluvilo ještě v padesátých létech; dodnes to někteří staří lidé používají, proto jsem se rozhodl vyprávění pojmout sice spisovně, ale s onikáním, což je dnes naprosto neznámý styl. MT

Nikdy si nestěžovaly, že by jich bolely nohy a nenaříkaly ani na žádné jiné zdravotní problémy. Měly rádi hodně sladkou kávu, meltu z cigorky a ta jim stačila s krajícem chleba ke snídani i k večeři. Rádi se parádily, uměly šít a za mlada dokázaly sedět u stroje celou noc, jen aby došily rozdělané dílo. Stařenka Růžena Benešová však byly po celém okolí Dolních Bojanovic známa nejen jako dobrá hospodyně, ale především jako mastičkářka, dnes bychom řekli léčitelka.
Stařeček Beneš bývali strojním zámečníkem. Tehdy profese velice vážená a mívali v dílně až 16 učňů a dělníků. Z jejich rukou zůstalo ještě i dnes, po více jak padesáti létech, několik památek. Nejznámější je brána na bojanovickém hřbitově. Stařenka měly ke stravování společně se svými deseti dětmi a sebou dohromady osmadvacet strávníků. Musel pomáhat, kdo měl ruce. K dílně bylo i pořádně kus polí a vinohradu, bylo se co otáčet, i když si na různé práce museli najímat pomocníky.
Stařečka Beneše si z lásky nebraly, byl o šest let starší, ale život s ním podle vyprávění pamětníků, měly hezký. Měli se rádi, byli oba velice společenští, chodili na plesy a stařeček dokázali protancovat se stařenkou celou noc. Když byly dožínky, bývalo u Benešů veselo. Stařenka ve slováckém, stařeček světácky s motýlkem u krku, však jich měl jako nějaký herec, s fajkou v koutku úst a naškrobeným límcem přijímal od nádeníků věnec zlatých klasů.
V dílně u Benešů vznikaly secí mašiny, brány na hrabání pole, pluhy, oborávačky. Našly by se ještě zámky u vinařských bůd, stejně jako nádherné velké klíče. Vyučili za ta léta pětašedesát učňů a byli po celém okolí znám jako dobrý řemeslník i mistr. Se stařenkou si rozuměli a tak mu ani nevadilo, když stařenka provozovala svou „doktorskou praxi“.
Lidé za nima chodili jako za známou mastičkářkou, ve skutečnosti žádné masti nemíchaly, měly recept jen na jednu mast. Pocházela údajně od neznámého židovského lékaře a podle toho receptu jí mast připravovali magistři v hodonínské apatéce u kostela. Tam jí říkali „bojanovská masť“ a údajně ji dělali ještě v sedmdesátých létech
Byla růžová, velice jemná a stařenka nic jiného nepoužívaly, nejen
lidé z Bojanovic, ale i z okolí masti a stařence Benešové věřili. S touto mastí provozovaly svou „doktorskou praxi“ stále stejně i za dob penicilinu, antibiotik a moderních léčebných metod. Recept se údajně ztratil, když ho půjčily tetě do Vídně. Mast používaly stařenka na všechny choroby – do očí, na vředy, exémy, všelijaké nezahojitelné boláky a ledacos jinšího. Samotné použití masti nebylo však jen tak jednoduchou záležitostí.
Známý je případ léčby osleplé „Aničky z Dubňan“. Děvče mělo být odloučeno od rodičů z důvodu nevidomosti a dáno do slepeckého ústavu. Žádný lékař proti postupující slepotě nedokázal v té době najít vhodný lék a tak vrátit mladé dívčině zrak i uplatnění v normálním životě. Její maminka slyšela o zázračné masti stařenky Benešové v Bojanovicích. A stařenka pomoc neodmítly.
Stařenka měly připraveny malé čtverečky plátna, od kterých odstřihly konečky nehtů nemocné, přidaly trochu dívčiných vlasů, pak nechaly nemocnou do hadříku plivnout. Do předem vyvrtané dírky ve stromě, který stál u ní v humně a nerodil, obyčejně to byl nějaký pajasón nebo starý akát, zabalené věci zatloukly. Součástí léčby bylo pravidelné modlení, odříkání se ostré stravy, alkoholu a dodržování přísné diety. Dotyčná musela mazání používat třikrát denně a to vše musela vydržet po šest neděl. „Anička z Dubňan“ se vyléčila a s ní to byla celá řada lidí, všichni se na léčitelku s důvěrou obraceli. Stařenka Benešová bývaly poslední instancí, když už doktoři v Kyjově a Brně nepomohli. Jinde pomoci nebylo.
Stařečkovi Benešovi nevadilo stařenčino doktorování a neříkali nic ani když pacient zůstal na oběd, jen děti mívaly strach, aby ty hrozné vředy a vyrážky, co stařenka léčily, nedostaly taky. Zázračná „bojanovská masť“ patří dnes už dávno a dávno minulosti. Dá se však věřit, že měla hojivé účinky pomáhala-li naděje a vůle zdravit se, tvrdí to i stařenčini potomci. Říkalo se v Bojanovicích, že nikdo nezůstal nevyléčený. Ze všeho však nejvíc léčilo stařenčino dobré srdce a laskavost obou manželů, s níž přijímali cizího člověka a jemuž poskytovali křesťanskou pomoc. Dobré slovo a přátelské chování často činí větší zázraky než medikamenty.
Milan Turek

(14)
ČESKÁ KONFERENCE
Olga Szymanská

„Čím víc budeme poznávat, tím jasnější se nám odhalí plán a účel všeho: samo poznávání je zjišťování zákonů a uvádění faktů v zákonitý řád…“ (K. Čapek: Hovory s T. G. M.) Slova prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, jehož výročí bylo připomenuto březnovou výstavou na Pražském hradě, není v souvislosti s Českou konferencí náhodné.

Myšlenka založit ČESKOU KONFERENCI 2009 – 2019 se zrodila v roce 2009, kdy se lidé různých profesí shodli, že je nutné vytvořit diskusní platformu, která bude reagovat na aktuální dění a společenskou situaci a zamýšlet se nad možnostmi jejich řešení. Proč časové rozmezí let 2009 – 2019? Uvědomili si, že v souvislosti s letopočty 1938, 1948 či 1968 bylo mnohé promarněno a zasypáváno, mnozí byli zklamáváni. Od roku 1989 je však dvacet let pro zakladatele konference dobou, která se dá rekapitulovat a k níž se může diskutovat. Je dostatečnou dobou i pro vznik generace s novými možnostmi a perspektivami, inspirujícími k diskusi, která se právě k horizontu 2019 může smysluplně rozvíjet. Duchovní devítky 2009 – 2019 mohou zesílit vnitřní hloubku a rozlet, naději k realizaci rozprav a kvalitního dialogu. Pro jejich způsob a obsah se jako nejlepší alternativa nabízela forma debaty, besedy či symposia. Zvítězila konference, na jejímž průběhu a výsledku se mohou podílet mnohé osobnosti (bez ohledu na profesní, politické, náboženské či jiné přesvědčení) s různorodými názory. Leží-li jim na srdci otázka vývoje lidské společnosti z pohledu etického, duchovního a morálního, umožňuje Česká konference nezávisle vystoupit.
Základem, z něhož rozvíjí základní úvahy a výhledy, je dílo J. A. Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských a jeho citát „Vše ať plyne samo, ať ve věcech násilnosti není…“. V duchu nadčasovosti a aktuálnosti díla ať se dle zakladatelů ČK ve všech údobích i úsecích lidské společnosti svobodně a nenásilně odvíjí a rozvíjí vše, co je pozitivní, co obohacuje, a tedy přináší široký rozhled a poznání o životě lidského jedince i celé současné společnosti. Pro ty, kteří v tomto duchu vystupují, píší a působí, je podmínkou žít dle etiky, duchovnosti a morálnosti. Být osobou reálnou a kritickou a zároveň hluboce duchovní. Učenou, rozumovou i citovou. Přirozenou autoritou být příkladem pro ostatní (první prezident i učitel národů jsou zářnými příklady) a povznášet život ostatních na vyšší úroveň. V tomto smyslu se zakladatelé ČK přibližují základním myšlenkám Svobodných zednářů, kterým byl T. G. Masaryk blízký.

Česká konference vítá otevřené diskuse, pro jejichž inspiraci má posloužit každoroční setkání v Poděbradech, na které jsou a budou zváni významní hosté a účinkující z české a zahraniční veřejnosti. V loňském dubnu připravilo ustavené Občanské sdružení ČK I. ročník České konference 2009 se základním tématem Otázka lidské společnosti – Osud nebo naděje s důrazem na postavení a úlohu České země. Jednotlivá témata přinesla zajímavé pohledy, odkryla souvislosti a naznačila cestu „k nápravě“. Například přední slovenský sociolog a jazykovědec Emil Páleš s příspěvkem Komenského Pansofia dnes – v níž zazněla slova: „…krize je vlastně etická, ve svém kořenu je to duchovní a etická krize hodnot“ stejně jako přednes zmíněného Komenského textu předním hercem Petrem Kostkou jsou výmluvnými důkazy zahajovacího ročníku 2009.
Letošní II. ročník České konference 2010 (23. 4. – 25. 4. 2010) nese základní téma Společnost – cesta ke zlepšení s hlavní myšlenkou Hledání cest k možnému trvalému zlepšení stavu lidské společnosti. Předkládá témata Česká země jako možné východisko osvěty, Nadcházející období osvícení – v hospodářství, ve školství, ve zdravotnictví, v sociální otázce společnosti. Pojedná o Cestě cti – cestě jednotlivce jako samostatné osobnosti ve společenském dění, Cestě otevřeného spolupomáhání – postupné cestě k ozdravění celé společnosti, Celoevropské a celosvětové spolupráce – možnosti a výhledy. S více jak dvaceti domácími a zahraničními osobnostmi, dále například s hudebním vystoupením Štěpána Raka na texty Jana Husa, uvedením nové znělky, premiéry filmového dokumentu a zahraničního tématického filmu (ve spolupráci s festivalem Pražské brány), s tématem astrologie i psychologie, a dalších bodů programu je opravdu na co se těšit.

Věřme, že postupně se formující a rozšiřující zástup osobností přinese u většiny lidí podněty k hlubokému uvažování o smyslu života každého člověka jako nezaměnitelné osobnosti. A že nalézání smysluplnosti lidského života povede ke zlepšování vztahů, k probouzení plné zodpovědnosti celé společnosti, a to ve vztahu k hodnotám a k ušlechtilému bohatství přírodnímu, ale především k bohatství ducha. Slovy zakladatelů:
„Chováme v sobě vnitřní přesvědčení, že lze i v celospolečenském měřítku znovu zažehnout v srdcích lidí světlo naděje, důvěry, pomoci a spolupráce. Chováme v sobě jistotu, že lidé českého národa nesou v sobě nemalé předpoklady pro nalezení cesty opravdového osvícení, předpoklady pro nalezení cesty vlastní osobní cti a důstojnosti.“

Olga Szymanská
(s přispěním materiálů ČK)

(13)
Egon Wiener
Má oblíbená daňová přiznání

Mám před sebou prastarý list ručního papíru, dědečka všech současných formulářů „list poplatní No 104“. Originál z roku 1876 podaný v Liberci 24.10.1887. Dvoulist starého, silného, zažloutlého papíru s nezbytným rakouským douhlavým orlíčkem v záhlaví. Úřední doklad ve dvou obcovacích jazycích Království českého, v jazyce českém a německém. Úřední doklad hovořící o splněné daňové povinnosti libereckého podnikatele příslušného do politického okresu Reichenbergu, úřadu berního tamtéž, obce poplatní a místní Franzendorf (dnes Františkov) Anton K. Ze své živnosti byl povinován platbou pěti zlatých 25 krejcarů a to platbou v hotovosti v „kleinkanzelei 16“ (malá kancelář 16).
Je poučen dvojjazyčně, že „rekursy proti vyměření neb zaplacení daně z výdělku musí se podle zákona ze dne 19. března 1876, říš. zák. č. 28 ve 30 dnech u podepsaného úřadu vyměřovacího podati a nezadržují placení daně. (Paragraf 10 patentu o dani z výdělku).
Pro dnešní plátce daně uvádím z tehdejšího předtištěného formuláře dále: „Daň z výdělku s přirážkami se zapravuje ročně ve dvou stejných lhůtách; první lhůta propadá 1. ledna, druhá 1. července. Následky pro zanedbání těchto lhůt platebních jsou zákonem ze dne 9. března 1870 říš. zák. č. 23 ustanoveny“. Tomu se dotyčný plátce Anton K. uvolil bez odkladu a tudíž se vyhnul postihu dle uvedeného paragrafu. To vše praví tento list úřední starý úctyhodných 134 let a potvrzují mnohá úřední razítka, z nichž kulaté „Der K.K. Bezirkshauptmanna“ bude asi to nejdůležitější.
Až záviděníhodný, jednoduchý formulář někdejšího daňového přiznání v podstatě neuvedl plátce v pokušení daň krátit. Bylo to vidět na první pohled. Jasné. Stručné. Přehledné. Poplatník byl při vyplňování veden krok za krokem minimem otázek. Navíc byl formulář ozdoben slušivým dekorativním rámečkem, jako by vymahatel daně chtěl říci: Zaplať, ale vyplnění formuláře nemusí být jenom stres. Ponížení z toho, že mu nerozumíš, jako je tomu dnes. (I dnes bych unesl formulář, který není jen děs. Třeba okořeněný humorem, trochou veselí, v tom našem slzavém daňovém údolí). Rovněž vidím vzor v onom ztraceném ráji jednoduchosti 19. století.
Tak trochu závidím našim předchůdcům tu střídmou sumu zlatníků a krejcarů vyplácených na dřevo přepážky berního úřadu.
Asi to tenkrát stačilo. Nevím, kolik z těch daní zůstávalo doma, faktem ale zůstává, že v té době například město Liberec skutečně prosperovalo a nemělo oněch hrozivých finančních závazků, které jej dusí dnes.

Egon Wiener

(12)
Naděžda Munzarová
Velikonoce, svátky jara, vzkříšení a velkého zametání.

(z kázáníček N.M.)

Nedávno jsem likvidovala jeden malý byt, který se musel úplně vyprázdnit. Zalíbilo se mi to a řekla jsem si, až se vrátím do svého, zlikviduju všechno, co nepotřebujeme. Pak nastaly chvíle rozhodování, co potřebujeme.
V 68-mém roce jsme vyjeli se třemi kufry, třemi spacáky, a po několik let jsme nepociťovali, že by nám něco chybělo. Vařili jsme na malinkém cestovním vařiči, stačila nám jedna vařečka, ešus, otvírák, nůž, tři lžíce a tři misky. V kufrech jsme měli ještě památečního budíka, učebnice pro první třídu, pár knížek, pár papírů a tužek a pro každéhou dvoje zimní a dvoje letní oblečení. Opravdu se snad ani víc do třech kufrů nevešlo; asi jen ještě pro každého ručník a kartáček na zuby.
Když jsme o několik let později v Německu zjistili, že budeme nějakou dobu na jednom místě, chodili jsme po blešáku a zjišťovali jsme "co by se tak mohlo hodit do tříčlenné domácnosti".
Sami víte, že jsou tam předměty tak pěkné, že se bez nadsázky hodí skoro všechno. Tu lampička, tu hrníček - "nekupte to!" A tak křesílko ke křesílku a máte plný byt.
Nemohu si na nás naříkat, že bychom nějak moc hrabošili, spoustu věcí jsme dostali od sousedů, a “nevemte to”, když soused má radost, že pěkná věc může ještě sloužit.
Po letech se stalo, že jsme se vrátili do bytu po osmnáctiměsíční nepřítomnosti a koukali jsme, jako bychom vešli k cizím: "Tady ten obrázek a tenhle stolek - já úplně zapoměl, co tu všechno máme.."

Zase uplynulo pár výročí a my se ve Francii, kde jsme část roku pracovali, stěhovali do většího. Když jsme balili, divili jsme se, kde se tolik věcí bere. Největší šok nastal, když naložené auto odejelo a my přešli z jednoho prázného bytu do druhého prázdného, a s údivem jsme koukali, jak v nás roste přání, aby to plné auto nikdy nedorazilo: prázdné byty, kde byly jen záclony, působily tiše a klidně. Při vybalování jsme si sice uvědomili, že nás všechny ty věci obtěžují a zatěžují - ale "vyhoďte to", když je někdo tak dovedně vyrobil!

A tak i nadále prožíváme podivné situace: když přijíždíme po mnoha měsících z cesty (kdy nám každému stačila jedna taška, z níž jsme polovinu věcí nepotřebovali), říkáme si: teď se do toho dáme a všechno nepotřebné vyházíme. Připravíme pytle na odpadky, bereme věci jednu po druhé, a - "ono by se tohle ještě mohlo hodit a tohle nevyhazuj, to je kus lišty co chybí támhle nahoře v rohu!"(kterou se tam asi deset let chystáme vlepit), "tohle ne, v tom šla Johanka, do prvního maškarního, tyhle noviny nám přivezli naši, když za náma po prvé přijeli, tohle je ze Spytic, tohle ze Chvojence...” - a nakonec se rozplyneme nad odřeným medvídkem v sokolském kroji, kterého bychom nedali pryč ani za nic…
Po týdnu přehrabováni to dopadne tak, že “teď máme na práci něco důležitějšího, tohle může počkat.” Nic nepomůže rozum, který nás provokuje našeptáváním, že věci, na které jsme zapomněli, vlastně nepotřebujeme. Marně nám zní v uších připomínky z dob války, kdy si člověk mohl ze svého domova vzít jen tolik, kolik unese, aby to dovlekl až tam, kde ho čekala "die Likwidazion total" při níž už bylo zbytečné se těmi dvaceti povolenými kilogramy věcí a navíc ani rozhodováním zda být – či nebýt, jakkoli zatěžovat. Marně nám Rozum připomíná Diogena, který zahodil i misku z kokosového ořechu, když zjistil, že se dá pít z dlaní…
Je spousta kombinací dvou možností, mezi nimiž se můžeme rozhodovat.
Vy jste se na začátku rozhodovali mezi: číst - či nečíst. Nás teď, v době jarních svátků, zase znovu čeká: vyhodit - či nevyhodit.
Mnohým kolem nás zní v uších pokušení: vzít - či nevzít. Ale stále jsou jen dvě: chtít - nechtít, mít - nemít, muset - nesmět, podepsat – nepodepsat, moci - nemoci, atd, atd, atd.

K novému jaru, kdy nastává doba nejen velkého úklidu, ale i předsevzetí a rozhodování, přeji, aby se vám z možností: prší - neprší, zamlouvaly obě, což závisí na vašem klidu či neklidu.
Přeji proto navíc, že lepší je moci, než nemoci, a abyste si z možností zamést s někým, nebo před vlastním prahem, vybrali tu pravou, aby - až jednou přijde čas na otázku “zda do nebíčka, či do peklíčka?” – nenastaly žádné pochybnosti.

(11)
Pesimista a optimista
Jitka Dolejšová 

Jedni manželé měli dvojčata, jejichž jedinou společnou vlastností byl vzhled. Když bylo jednomu horko, druhému byla zima. Když se jeden smál, druhý brečel. Jeden byl optimista a druhý pesimista. Jen tak ze zvědavosti zkusil tatínek na jejich narozeniny experiment. Tomu pesimistovi doslova naplnil pokoj všemožnými hračkami, zatímco optimistovi dal do pokoje hromadu koňského hnoje. Když se chlapci vrátili ze školy, šel se tatínek podívat, jak zareagují. Pesimista seděl v pokoji mezi hračkami na zemi a plakal. Tatínek se ptá, proč synek pláče. Synek povídá:
„Všichni moji kamarádi mi budou závidět. Budu si muset přečíst spoustu návodů k použití, než si budu moct začít hrát. Pořád budu potřebovat baterky a nakonec se všechny ty hračky porouchají...“
Tatínek jde do druhého pokoje. Optimista radostně poskakuje na hromadě hnoje a zpívá si. Tatínek se ptá, proč. Synek odpovídá:
„Někde tady určitě je poník!“

(10)
Hodinky nebo holínky
Jitka Dolejšová

Že mezi hodinkami a holínkami není žádný rozdíl, protože obojí se natahuje, to asi každý ví :o)))  Víte ale, že trailer není thriller?

Trailer (kinoupoutávka, kinotrailer) je krátká upoutávka na budoucí film (netrvá déle než 3 minuty). Bývá k dispozici už půl roku před premiérou, často je sestaven ze záběrů hrubého sestřihu. Jde vlastně o reklamu na film, určenou pouze pro kinosály. Zvláštní kategorií trailerů jsou televizní upoutávky o délce 20-30 sekund. Název trailer bývá používán i pro upoutávky počítačových her.

Thriller (z angl. thrill: otřást, vzrušit; čti: triler) může být definován jedním slovem - vzrušení. Jde o žánr filmu, knihy nebo televizního seriálu, který má u čtenáře nebo diváka vyvolat silné napětí a emoce. Charakteristika thrillerů: rychlý sled událostí, časté akce, neobvyklé prostředí a nápadití hrdinové (strážci zákona, vyzvědači, námořníci, piloti, ale i obyčejní lidé, kteří se do nebezpečné události dostali náhodou). „Klaďasové“ musí překazit plány silnějším a lépe ozbrojeným zločincům. Obvykle se má zabránit sériovým nebo masovým vraždám, atentátům, teroristickým útokům apod.

A co gurmán kontra gurmet?
Jistě jste již slyšeli názor, že gurmán je jenom žrout a jedlík, zatímco gurmet, to je opravdový labužník. Na druhé straně stojí zastánci pojmu gurmán = labužník, znalec dobrého jídla. Jak je to doopravdy?

Slovo gurmán (gourmand) má ve francouzštině i původní význam „jedlík“ nebo „mlsný“. Ale tento výraz se postupem času nově získal i význam „labužník“, „znalec jídla“. Také české slovo „labužník“ vzniklo ze slovesa „lábiti, labužiti“, tedy hltati, cpáti se; i tady došlo časem k významovému posunu.

Gourmet/gurmet byl původně degustátorem, ochutnávačem vína; slovo vzniklo odvozením ze slova gourmand. Později se jeho význam z ochutnávání a vychutnávání vína rozšířil na celou oblast gastronomie.
Podívejme se do slovníku cizích slov:
Gurmán: labužník; ctitel jemností v umění
Gurmet: znalec schopný ochutnávat, posuzovat a analyzovat pokrmy a vína; labužník.
Toto rozlišení podporuje názor některých odborníků, že gurmet je gurmán na vyšší úrovni. Pojem gurmán pro ně znamená spíše labužníka a gurmet znalce, který má v malíčku všechny gastronomické pojmy a termíny, nenechá si ujít výsledky kulinářských soutěží a při zážitkové gastronomii spíše uzobává a hodnotí. Jiní lidé chápou obě slova jako synonyma.
A co skuteční labužníci a kulináři? Ti si s tím hlavu nelámou :o)

(9)
Ceny pro fotografy Všetečku a Reicha
Zdroj: Převzato z Radia Prague (Český Rozhlas 7 - Radio Praha)  www.radio.cz

Čeští profesionální fotografové ze svého středu vybrali osobnost roku 2009. Stal se jí dvaasedmdesátiletý Jiří Všetečka, autor knihy Všenáprava obrazem a pilný tvůrce s osobitým stylem, který i ve svém věku stále cestuje po světě, fotí a vystavuje. Za dlouhodobý přínos asociace posmrtně ocenila Jana Reicha.

Jiří Všetečka se narodil roku 1937. Proslavil se fotografiemi českého hlavního města, nejznámějším souborem je Pražský chodec. Druhé stěžejní dílo fotografa představuje kniha Všenáprava obrazem, v níž je fotografický soubor inspirován texty Jana Amose Komenského.

"Dámy a pánové, já vám za tohle ocenění moc děkuji, tady jsem přinesl tu knížku, za kterou jsem to dostal, je to moje celoživotní knížka Všenáprava obrazem. Text Jan Ámos Komenský, je to v češtině i v angličtině. Text, který je obrovsky nadčasový a chce, aby tady na světě konečně zvítězil rozum, protože Komenský je znám jako pedagog, ale ne tolik jako filosof,"

uvedl fotograf na výroční valné hromadě Asociace profesionálních fotografů České republiky, kdy mu byla cena předána.

"Jestliže se mi podařilo ukázat, že fotografie je svébytný výtvarný projev a ještě spojený s textem, a knížka se líbí, tak je to pro mě největší zadostiučinění."

Cena Osobnost české fotografie je určena fotografům, pedagogům, kurátorům, teoretikům fotografie, galeristům či vydavatelům, kteří v daném roce zásadním způsobem přispěli ke kvalitě, rozvoji nebo propagaci české tvůrčí fotografie. Prezident asociace fotografů Stanislav Pokorný, který laureáta na ocenění navrhoval, Radiu Praha řekl, že sám patří mezi Všetečkovy žáky:
"...a znám jeho dílo, především celý ten cyklus Všenáprava obrazem, vím, odkud vyšel a kam až došel, a myslím, že jeho práce je v české fotografii jednou z nosných linek. Dokázal fotografií vyjádřit myšlenky, které spousta lidí cítí, ale nejsou někdy ani vysloveny. Takže to je jeden z důvodů, proč jsem ho navrhoval."

Všetečku nominovala také fotografka Dagmar Pavlíková:
"Není líný ve tři hodiny ráno vstát a vyjít na své vyhlídnuté místo a čekat. Hodinu, dvě tři, pak sbalit foťák a odejít, protože nepřišlo to správné světlo. A druhý den startuje na to samé místečko znovu."

Asociace profesionálních fotografů zároveň udělila cenu in memoriam Janu Reichovi za dlouhodobý přínos české fotografii. Jan Reich byl jedním z posledních klasiků české fotografie a fotografoval město a krajinu černobíle na velkoformátový deskový přístroj. Zemřel loni v listopadu ve věku 67 let. Jeho manželka v pondělí v Mánesu řekla:
"Při tom vážném onemocnění ještě dělal zátiší, která dovršila oblouk jeho padesátileté práce. To taky na velký formát. A myslím, že ta zátiší byla i předzvěstí celkového zklidnění jeho života..."

Reich byl shodou okolností stejně jako Jiří Všetečka autorem ceněného knižního počinu. Jeho fotografická kniha Bohemia se totiž stala knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2006.

Přečtěte si další články o Jiřím Všetečkovi, publikované v Pozitivních novinách a jinde:

Jiří Všetečka – Jitka Vykopalová, Václav Židek: Tajemství světelné magie Pražského chodce
Jitka Vykopalová: Jak vznikala reportáž na Hradě?
Jiří Všetečka – Václav R. Židek: Očité svědectví „Pražského chodce“ 
Jitka Vykopalová: Jiří Všetečka jubilující

http://www.fotografovani.cz/art/fo_svet/osobnost-ceske-fotogrfie-2009.html

(8)
Byl jsem v turnovském muzeu
16.3.2010

Muzeum v Turnově nastavilo zrcadlo době své slávy, konjuktuře výroby, exportu a rozvoje tak, jak ji obor skla a broušeného polodrahokamu zaznamenal už v první dekádě Československé republiky. Před První světovou válkou stávala v Turnově jediná továrna na broušení šatonků známé firmy „Fr. Šlechta“, brusírna kroužků firmy „Schmidt“ a brusírna perel v elektrárně firmy „Možný“.
V roce 1928 pracovala firem již šest. Šlo o firmy pánů Konejla, Valchy, Ouhrabky a Pitaše, dále několik brusíren drahokamů, které se rovněž zabývaly broušením tvrdé skelné masy, imitací drahokamů. U nádraží vznikly dílny umělých perlí a tři menší hutě na sklo, kde se kompozice tavila dle starého osvědčeného způsobu.
V centru Turnova vznikla a na trhu záhy uspěla bývalá brusírna, továrna Schmidt, kde se roztavené skleněné kroužky navíjely na pružné spirály, které sloužily k dalšímu zpracování v brusírnách ve Frýdštejně, Železném Brodu a Velkých Hamrech. Tam se vše brousilo, zlatilo a malovalo. V okolí Turnova se podomácku vyráběly a brousily perle, knoflíky a imitace drahokamů.

          

Expozice muzea krok za krokem vede návštěvníka od jednoho odvětví ke druhému. Názorně sestavené expozice jsou přehledné, pouze některé štítky s doprovodným textem se starším návštěvníkům čtou s obtížemi.
Vystavené šperky z českých granátů, šperkařského umu místních výrobců jde ale nad rámec běžné muzejní expozice. Při pohledu na precizní práci našich předků cítí návštěvník muzea hrdost na krásu kamene barvy krve a na uměleckou zručnost člověka do podoby překrásného šperku.
Nová expozice turnovského muzea ve sklepeních budovy je počinem vedení muzea více než chvályhodným. Je jenom na nás, zda práce s „polodrahokamy“ bude pouhou expozicí muzea nebo zda opracovaný kámen bude součástí současného života, který zkrášlí a obohatí.
Nevím, proč nás na Expu měla reprezentovat tunová „kapka zlata“. Turnovské zpracované „kamení“ by bylo mnohem autentičtější a reprezentovalo by jedno z posledních tradičních zpracování něčeho, co pochází z naší země a čím se po právu můžeme chlubit a co nás odlišuje.
Zatím to umí turnovské muzeum velmi dobře. Až k vám přijede návštěva, už víte, kam s ní jít. Do Turnova, do muzea. Jsou to pašáci!

Egon Wiener
www.muzeum-turnov.cz

(7)
Evropa ocenila unikátní projekt letní žurnalistické školy
14.3.2010

Havlíčkův Brod – Unikátní český projekt Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského byl oceněn národní porotou v rámci soutěže o Cenu Karla Velikého pro Mladé Evropany. „Je to pro celý tým veliké ocenění naší snahy,“ uvádí Ondřej Rázl, jeden z organizátorů školy a také student vysoké školy.

Ve čtvrtek 11. března byly zveřejněny výsledky soutěže o třetí ročník ceny Karla Velikého pro mládež. Svůj projekt přihlásil do soutěže také organizační tým Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského, který pořádá obecně prospěšná společnost Centrum Vysočina. „Přihlásili jsme se, abychom zjistili, jak si náš projekt stojí v porovnání s ostatními a zda dokáže porotu zaujmout,“ uvedl Ondřej Rázl, místopředseda správní rady obecně prospěšné společnosti Centrum Vysočina.

Při své první účasti v soutěži zaměřené na rozvoj evropanství si projekt obecně prospěšné společnosti Centrum Vysočina, o. p. s. vedl velice dobře. „Národní porota ocenila vysokou kvalitu všech třinácti přihlášených projektů. Podle slov Jana Pátka, tiskového mluvčího Informační kanceláře Evropského parlamentu letní škola zaujala. „Mezi došlými projekty porota také vyzdvihla projekt Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského (Centrum Vysočina, o. p. s.),“ uvedl Jan Pátek.

„I přesto, že jsme nevyhráli, je to pro nás dobré znamení, že jdeme tím správným směrem. Porotu jsme oslovili a soutěže se rozhodně zúčastníme i příští rok. Tématem letošního ročníku žurnalistické školy jsou česko-rakouské vztahy, minulost, současnost a budoucnost. Třeba právě to porotu zaujme napřesrok,“ uzavírá Ondřej Rázl.

Účastníci šestého ročníku Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského se mohou těšit na besedu se spisovatelem Pavlem Kohoutem, na přednášku nazvanou Rádia v Rakousku, s níž vystoupí Gerald Schubert, šéfredaktor Českého rozhlasu 7 Rádio Praha, ale také na historický exkurz Wolfganga Müllera-Funka z Vídeňské univerzity nazvaný Jizvy minulosti - mezi Čechy a Rakušany a další zajímavé hosty, kteří ve druhé polovině srpna do Havlíčkova Brodu přijedou.

Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského
Letní žurnalistická škola Karla Havlíčka Borovského je týdenní kemp pro studenty středních a vysokých škol z Evropy. Hlavním cílem školy je základní seznámení mladých lidí s prací novináře a fungováním médií. Účastníkům ze zahraničí (bohemistům a krajanům) navíc nabízí seznámení s českou kulturou, historií a médii. Sedmidenní program doplňují besedy a setkání s předními osobnostmi politického, kulturního, mediálního a společenského života v České republice i v zahraničí.

Více informací: Centrum Vysočina, o. p. s.
B. Kobzinové 2020, 580 01 Havlíčkův Brod 
www.centrumvysocina.cz  
e-mail: centrumvysocina@centrum.cz

Ondřej Rázl,  mobil: +420 608 646 658, e-mail: razl.o@seznam.cz

(6)
Karneval v Nice
Naděžda Munzarová, 4.3.2010

Konec masopustu je ode dávna provázen několikadením radostným pobíháním, hostinami, plesy a průvody občanů radujících se z konce zimy.
Dnešní karnevaly se připravují mnoho měsíců. Výtvarníci, řemeslníci a básníci se předhánějí v nápadech, aby přilákali obecenstvo. Obchody s látkami, barvami a k tomu vše, co souvisí s turismem, v této době vzkvétá.
V Evropě se proslavil Benátský karneval pro své nádherné a tajemné masky. Basilejský - mimo vysokou výtvarnou úroveň i ve starých nářečích psanými ironickými verši, kritizující společnost.
Ve Schwarzwaldu předvádějí Rottweillerané zvyky ze života Allemanců ve starých maskách, vyřezaných ze dřeva už ve středověku.
V Kolíně nad Rýnem to voní vuřty, pivem a na podiích amatérské soubory a řečníci baví lid skeči na účet prominence a politiků, kteří v šaškovských čepicích sedí v hledištích.
Také v Nice, na Azurovém pobřeží Francie, kde všechno kvete téměř celý rok a kde zima málokdy vůbec nastane, se s ní lidé karnevalem loučí. Ani zde nechybějí průvody gigantických masek, alegorických vozů, pořádání plesů a ohňostrojů.
Karneval v Nice není sice tak známý a slavný, ale zato napodobeníhodný - nejen pro dobu karnevalů. V určené dny jsou na pořadu bitvy. Maskovaní i „civilové“ se bombardují konfetami. Nejoblíbenější je poslední den, který je opět určen k bitvě. Lidé však po sobě házejí nikoliv kameny, bijí se nikoliv meči a nevrhají sekery. Namísto zbraní je použito květin.
Tradici „Les battailles de fleurs“ založil 1294 Charles II., a to jako hromosvod pro vybití narůstající agresivity a předejítí konfliktům znepřátelených rodů na italsko-francouzské hranici. Tento chytrý nápad provancalského knížete fungoval až do francouzské revoluce, od níž téměř na sto let květinové bitky vystřídaly ty, kterým dnes stavíme pomníky.
(Středověký „Carnaval“  - carnem levare (maso opustiti) - v Nice obnovil opět koncem 19. století malíř Alex Mossa.)

Naděžda Munzarová

(5)
Na „Špinarku“ za dobitím baterek
Zeza, 2.3.2010 

Přestože jsem Věru Špinarovou nikdy zvlášť neposlouchala, i když se mi její písničky docela líbily, najednou mi přišlo jako dobrý nápad, zajít na její koncert.
A tak jsem šla a nelitovala. Tahle skoro důchodkyně s hlasem jako zvon, nabitá energií a nenuceným, živočišným přístupem k životu i obecenstvu, to umí parádně rozjet, a v Horní Brusnici se jí více než tisícové hlediště povedlo rozžhavit jako nic.
„Ruce nahoru a tleskat do rytmu,“ neustále opakovala - a my tleskali a tleskali, až nás packy bolely.
Zážitek byl navíc umocněn nádherným prostředím kostela sv. Mikuláše, který je největším kostelem ve Východních Čechách. Takže kdo se cítíš rozplizle a bez náboje, jdi na „Špinarku.“
Zeza

www.spinarova.cz  
Fotky převzaty z www.agenturamp.cz  

 
 

(4)
Přichází Velká noc
Jan Petr, 25.2.2010 

Vezměte petrklíč a začněte hledat hluboko v sobě skryté zámky a odemykejte. Jde to ztuha, viďte? Ale hledači pokladů to neměli nikdy lehké. Když už si myslíme, že už, už se blýskají hledané zlaťáky v naší duši, býváme zklamaní. To půlnoční hadi objevují se znenadání a syčí nám do životů. A za nimi strach jako plíseň, prokvétá zezdola nahoru a seshora dolů.
Já to vím. Já to znám.
Ale o Veliké noci se poklady otevírají. Mysleme na to! Napřed je nutné zabít ty jedovaté potvory naší malověrnosti, naší bolesti, nejistoty, strachu…S láskou se to dá zvládnout. Je to nutné, abychom se opět mohli stát pevností. Abychom se znovu našli. Abychom se mohli ztišit a pozorně naslouchat. Zlatý kočár totiž přijíždí měkce a tiše, jako se souhvězdí v zimě sypou noční oblohou. Jenom něžný cinkot podkov nám ho možná prozradí. Ti připravení mohou naskočit.
O Velikonocích hledejme poklady duše i světské. Obého je nám třeba. A tak tedy jděte a žádejte. Jděte a důvěřujte. Jděte a berte!
A to je všechno? Ano, to je všechno. Ještě možná – buďte za vše vděční, protože pak vám Vesmír zase dá ze své nekonečně bohaté náruče, co budete chtít.
A nakonec můžete mít Velikonoce každý den…

Jan Petr

(3)
Jak ušetřit?
Ivo Antušek, 19.2.2010  

Začíná na nás doléhat krize, ceny zboží a služeb rostou, ale platy a důchody nikoliv. Začínáme přemýšlet o tom, co koupit musíme a co ne, počítat, kolik stojí to či ono, a jak by se dalo ušetřit. Naštěstí v tom nejsme sami, starost o to, abychom peníze zbůhdarma nevyhazovali nám pomáhají zvládat i obchodníci. Každý týden, někdy i častěji, nacházíme ve svých schránkách barevné prospekty hypermarketů s lákavě vyobrazeným zbožím. Máme šanci porovnávat, hodnotit a svobodně se rozhodovat. Tytam jsou časy, kdy jsme se rozčilovali, proč nám ty letáky do schránek vhazují a popuzeně jsme je bez přečtení odkládali do koše se smetím. Dnes je donášíme domů a přemýšlíme, kde levněji nakoupit a jak ušetřit.

Je to pár dní, co jsem dostal takový leták Intersparu se slevami pro celou rodinu. Zimní kuponová knížka byla plná senzačních kuponových slev, které mi umožňují uspořit až 6900 Kč. A to pro mne, s důchodem necelých deset tisíc, není zanedbatelné. Už jsem se viděl, jak vezmu knížku do supermarketu, naložím zboží, předložím kupon u pokladny a oni mi částku uvedenou u zboží odečtou.
Samozřejmě jsem se rozhodl ušetřit co nejvíc, a pozornost jsem zaměřil na artikly, kde procentní sleva byla nejvyšší. 63procentní slevu jsem mohu získat u přehrávače HD VMD,DVD,CD. CD-R, CD-RW, VCD, SVCD, JPEG s nějakými výstupy HDMI aj. Když to koupím, ušetřím 1591 Kč, a to už přece stojí za to. Jen ještě musím najít někoho, kdo mi vysvětlí význam těch velkých písmen a co, nebo koho, tím mám přehrávat.
Hledal jsem dál, zavrhl padesátikorunovou slevu na plenkové kalhotky pampers. Ty zatím nepotřebuji. Zajímavější bylo ušetřit 35 Kč na becherovce. Tady jsem zaváhal, ta sleva se mi zdála příliš malá. Nejsem přece žádný troškař, a když šetřit, tak pořádně. To dvacka u mořských plodů Laguna byla lákavější. Vlastně ani ne tak ta dvacka, jako ty mořské plody a tak jsem je přidal do seznamu vhodných koupí.
Zarazil jsem se u 14dílné sady nerezového nádobí, kde se mi nabízela možnost ušetřit 350 Kč. Nebyl jsem si jist, zda bych byl doma pochválen. Řekl jsem si ale, že takovou šanci už možná nedostanu, a tak jsem je připsal. S otazníkem.Vedlejší nabídce hliníkových schůdků levnějších o 250 Kč jsem naproti tomu šanci dal bez váhání.
Pak mi nějak stouplo sebevědomí a touha pořádně ušetřit a připsal jsem k seznamu nějakou láhev s čajem a nápisem Jim Beam, na niž byla 35% sleva 140 Kč, pětihvězdičkovou Metaxu, co mi onehdy dali ochutnat na návštěvě u známých. Při 27% slevě ušetřím 110 Kč, radoval jsem se. Když jsem slevy spočítal, musel jsem konstatovat, že to pořád ještě nedosahuje těch možných 6900 Kč.
Vtom přišla choť a já jsem ji ohromil nápadem koupit multifunkční robot Kitchen King. Sleva 200 Kč se jí zdála nedostatečná.
Prohlédla celou kuponovou knížku a s opovržením mi ji vrátila se slovy:
Nekupuj nic a ušetříš nejen 6900 Kč na slevách, ale přes 20 000 plné ceny. A můžeš ještě připočíst jízdné taxíkem do hypermarketu tam i zpět, takže úspora bude ještě o pár stovek větší!
Byl to od ní báječný nápad! No řekněte!

Ivo Antušek

(2)
Nemám co na sebe…
Jitka Dolejšová, 10.2.2010

Tenhle pocit asi zažila každá žena. Stojíme před plným šatníkem a bezradně se probíráme úhlednými komínky a řadou zaplněných ramínek. O botách nemluvě. A přitom základní seznam dámského šatníku není příliš obsáhlý. Alespoň podle knihy „Dobrá rada pro každou domácnost“ (J.Břízová – B. Krchová):
• 2 zimní pláště (jeden může být kožich)
• 1 přechodný plášť z vlněné látky
• 1 nepromokavý plášť
• 1 kostým
• 3 sukně
• 6 halenek, svetříků nebo pulovrů
• 6 šatů vlněných, hedvábných, letních i společenských
• 1 kalhoty
• 1 společenské lehčí střevíce
• 2 páry střevíců pevných, kožených, na nižším podpatku
• 1 zimní kotníčkové boty nebo kozačky
• 2 páry letních sandálů
• 1 domácí střevíce
• 2 plavky nebo plážové oblečení
• 2 klobouky nebo čapky
• 3 šály nebo šátky
• 3 páry rukavic
• 2 kabelky
• 1 deštník

Pravděpodobně si teď říkáte, že s tak skromnou výbavou byste nemohly normálně existovat. Že i ty deštníky máte alespoň tři, a na kabelkách a botách přímo „ulítáváte“.
Mám pro vás dobrou zprávu.
Zmíněná kniha vyšla totiž v roce 1967. A my jsme přece jen o pár let dál.

Přeji krásný den všem ženám i jejich chápajícím partnerům…

Jitka Dolejšová

(1) 
Není den jako den
Egon Wiener, 9.2.2010

21. únor je neděle, ale ne ledajaká a tak bychom měli být připraveni.
Málokdy se sejde v jednom dnu tolik významných výročí, až hraničících s inflací dobrých mravů. V onen den bychom si měli nejen pospat (je neděle), ale zároveň si aspoň dortem připomenout tři významné reality zaznamenané u tohoto dne v kalendáři. 21. únor je Dnem mateřského jazyka, Dnem cestovního ruchu a Dnem boje proti kolonialismu...
A to nezapomeňte, že jsme ještě plně nevystřízlivěli z oslav předchozí neděle 14. února, kdy jsme bouřlivě slavili Den manželství.
Ano, jsou úradky Boží, ale jak je vidět, existují i úradky úředníků, lidí z masa a kostí. Pokud nerozumíte těm prvním, ty druhé jsou k pochopení bez zvláštního přemýšlení.
On si každý z nás musí zdůvodnit své poslání na tomto světě. A pokud někdo vlastní visačku ke vstupu do úřadu, je už vlastně pověřený. Dřív to býval vrátný s kulatou čepicí, dnes je to vysokoškolsky vzdělaný, něčí frustrovaný syn nebo dcera, dávno už nepodobní oněm dětem spřádajícím sny v partách kdesi v lese za domem.
Dnes jsou to neidentifikovatelní úředníci házící do jednoho pytle v jednom dni mateřský jazyk, kolonialismus a průvodce. Působivé, matoucí a formální. Co si kdo slibuje, že udělá ve prospěch tohoto významného dne? Jde o vrchol arogance, formálního chápání a pohrdání tím, co jsme si měli přiblížit ve škole.
Mateřský jazyk, jako kdysi třeba volební právo, povinná školní docházka, zánik roboty – to patřilo k programu otců zakladatelů. Dnes? Škoda mluvit. Kdesi kdosi cosi v kanceláři vymyslí. Děj se vůle Boží!
Svět se změnil maje jiné priority. 11. února byl v kalendáři Den nemocných. Zastavme se. Vzpamatujme se! Opravdu je možné, co říkají naše babičky, že svět se řítí do záhuby? Podle toho, co nás čeká v kalendáři 22. února, ano. Ten den si máme připomenout nebo oslavovat Evropský den obětí. A pokud stačíme vystřízlivět, těšme se na 2. březen. To společně oslavíme Mezinárodní den boje spisovatelů za mír. Nějak postrádám Den rohlíků z Tesca za 90 haléřů. To pro informaci nezaměstnaným. Také důležité!

Egon Wiener