Ondřej Suchý: Na Silvestra s Jiřím Sovákem
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
 Před pětatřiceti lety jsem měl v tehdejším humoristickém časopise Dikobraz seriálek OTÁZKA PRO… A ta otázka začínala pokaždé slovy KTERAK LZE… Blížil se konec roku 1974, a tak jsem se obrátil na Jiřího Sováka, zda by mi neodpověděl na otázku Kterak lze trávit Silvestra? Pan Sovák mě příjemně překvapil, protože souhlasil. A hned mi nadiktoval své rady pro blížící se silvestrovskou oslavu. Takže: Kterak lze trávit Silvestra, pane Sováku? „Já bych řekl, že různě. Když vyloučíme ty nejabsurdnější možnosti, jako trávit ho ve skříni nebo v bezvědomí, stačí rozhlédnout se pozorně kolem sebe. Už proměna, která se zmocní všech lidí, je zázračná. Prodavačky se usmívají, řidiči tramvají zdraví a čekají na opozdilce, v restauracích dostaneme dobrou míru. Pro mne je toto pozorování vždy tou nejlepší náplní posledního dne v roce. Hlavní síla Silvestra je prostě v tom, že ho lidé skutečně tráví a přestanou se otravovat. Jenom bych si přál, aby tento kouzelný okamžik nevyprchal dvanáctou hodinou, ale vydržel po celý rok.“ Žádné Vánoce a Silvestry obzvlášť se nikdy neobejdou bez osvědčených filmů ve kterých dominují Vlasta Burian či Jan Werich. A právě na tyto pány jsem se Jiřího Sováka o pár let později (konkrétně v roce 1986) vyptával v ostravské televizní Kavárničce dříve narozených. Napadlo mě, že by Vás také tyto jeho vzpomínky na dva velikány srandy mohly právě dnes, na Silvestra, potěšit… „Já měl tu příležitost spolupracovat s Vlastou Burianem ve dvou filmech. Nejvýraznější naše spolupráce byla v Muži v povětří. Tam jsem hrál dokonce jeho nastávajícího zetě (Alenka Vránová hrála jeho dcerušku). Vlasta Burian byl skutečně komik světových parametrů, živelný, těžko režírovatelný. V jeho divadle jste se mohli buď smát, fandit, anebo jít domů, nic jiného se tam nedalo dělat. To jsou slova, která řekl režisér Národního divadla Jaromír Pleskot, režisér, který vždy respektoval klasiky a měl rád herecké osobnosti. Burian si ho ještě jako studenta ‚půjčoval‘ do svého divadla, aby mu udělal z představení nějaký ten divadelní útvar. Později na to Pleskot vzpomínal: Tam se nedalo nic režírovat, já se tam chodil bavit! Šlo jen o nějaké ty příchody a odchody a to bylo všechno... Souhlasně s ním tohle říkal i Jaroslav Marvan. Ke cti Marvanově budiž řečeno, že nikdy Buriana nepomlouval. Rozčiloval se někdy, to jo, ale nepomlouval. Já s Burianem točil také Nejlepšího člověka, ovšem tam jsem hrál spíše takovou existenčně udržovací roli, měl jsem na to deset dní a dva měsíce jsem tam pročekal. Pamatoval si mě z té doby jako takového outsajdříčka, a najednou jsme spolu dělali zkoušku na film Kudy kam (ve kterém měl původně hrát, pak ale nehrál, poněvadž byl, myslím, nemocenj. On tam tak seděl v křesle u maskéra, už starší pán, tak se tam zamýšlel a najednou se nadzvedl - já seděl ve vedlejším křesle - prudce se na mě otočil a povídá: „Kam jsem to chtěl jít?“ Já mu říkám: „Já nevím, mistře...“ Na to on zpozorněl, byl jsem mu nějak povědomý, ukázal na mne a povídá: „Hele! Co ty tady děláš?“ Řekl jsem mu: „Já v tom taky hraju.“ „Aha,“ on na to, „a jak to máš veliký?“ Já: „No asi jako vy.“ „Jó??“ podivil se a pak pokýval rezignovaně hlavou: „No, to to bude hezky vypadat!“ ...s Werichem jsem se dostal do takového intimního prostředí, kde jsem ho měl možnost poznat. Před natáčením „Uspořené libry“ jsem byl za ním ve Velharticích, jako si to s mistrem nazkoušet. Byl jsem tam, něco jsme si o tom řekli, sedělo se, popíjelo, já taky něco vyprávěl, hlavně ale mluvil celou tu noc Werich. A potom, když se to ve tři hodiny rozpouštělo, on na mě volá: „Počkejte, vy tady zůstanete, víte?! A budete mi vyprávět. Protože vy se fajn posloucháte.“ A Zdenička, jeho manželka, povídá: „Tady se nebude nikdo poslouchat, tady se bude jít spát!“ - a rozehnala nás hadrem na nádobí. Tím také skončila celá zkouška. Když jsem se vracel do Prahy, říkám si: No jo, to je všecko hezký, ale jak my to dáme dohromady? Přišli jsme do ateliéru. Werich byl celý nervózní, rozklepanej, tak si povídám: Co to? Já ho nesmírně miloval a teď jsem najednou zjistil, že má trému jako já, tak jsem ho měl o to ještě radši, a on najednou ke mně přišel a povídá: „Víte, pane kolego, já vždycky něco napíšu a pak mám takovej dojem, že bysme se na to měli vysrat, co říkáte?“ No, jemu jsem neříkal nic, ovšem Roháčovi který to režíroval povídám: „Hele, dědovi se do toho nějak nechce...“ „Ale toho si nevšímej,“ povídá Roháč, „to je normální. On má trému, protože neumí text, ale bude povídat lepší, než je napsanej!“ Já si říkám: Jestli bude říkat lepší text, prosím. Já jsem takovej uměleckej dřevorubec, všecko na hunt, ale když to někomu jde bez toho, tak ho obdivuju, klobouk dolů. Tak jsem čekal, on začal, že ano, mistr Werich, trošku z jiného kadlubu musím říct, já se přizpůsobil - a tak jsme krásně proletěli tím dopolednem a najednou se šlo na oběd, já šel za nimi a slyším toho Wericha jak říká Roháčovi: „Je to dobrý, je to dobrý! Ten kluk furt odpovídá!“ No, dobré to bylo hlavně díky jemu… Já měl Wericha nesmírně rád, obrovsky jsem se mu obdivoval a byl jsem si vědom toho, že když on přehodí nohu přes nohu, tak bude pro diváky pořád zajímavější, než když já udělám na židli špicara. Já s ním také nepřišel soutěžit, já mu přišel dělat asistenta a dobrou náladu. To byla vůbec moje metoda, udržovat partnera v dobré náladě, protože je takové staré sedlácké heslo: S vydělanou kůží se lépe pracuje...“ Tak tedy: Veselého Silvestra 2009! A narazíte-li na některém televizním kanálu na Buriana, Wericha anebo Jiřího Sováka, vězte, že veselý určitě bude! Kresba: Ondřej Suchý |
Foto © archiv Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 12. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Kraus |
 |
Helena Štáchová |
 |
Josef Fousek |
 |
Jiří Suchý |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Stanislav Motl |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |