Ondřej Suchý: Když hrál orchestr Jaroslava Echtnera
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| V padesátých letech to byl kapelník jednoho z nejpopulárnějších pražských tanečních orchestrů. Bylo mně třináct, když jsem uslyšel na vlastní uši a uviděl na vlastní oči dva velké orchestry – Jiřího Procházky v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, a pak ten Echtnerův.  Nezapomenutelný zážitek z účasti na jednom z „Čajů“ v pražské Lucerně, kde orchestr Jaroslava Echtnera hrál, mi znásobilo ještě jedno velké překvapení - na pódiu se totiž objevil můj bratr, kterého konferenciér ohlásil jako autora a interpreta tehdy velkého šlágru (na desky ovšem nazpívaného Josefem Zímou) Blues pro tebe. Díky hudebnímu publicistovi Stanislavu Titzlovi je zaznamenaný v encyklopedickém hesle Echtnerův život v kostce. Doplňuje tak vzpomínku, kterou mi poté, co jsem v rozhlase vyzval posluchače, aby mi napsali něco bližšího o osudu pana kapelníka, napsala paní Jana Echtnerová: „Potěšil mě Váš zájem o osud muzikanta Jaroslava Echtnera, mého milého strýce – byl to bratranec mého otce. Naše rodiny se hodně stýkaly, hlavně dokud jsme my, děti z rodového klanu, byly menší. Strýc měl s tetou Mařenkou dva syny, oba mladší než já. Když už nesměl mít svůj taneční orchestr (co jsem se při něm natancovala!), stal se strýc hráčem na bicí v rozhlasovém symfonickém orchestru. Bylo to ve velmi těžkém období let minulého režimu, nevím přesně kdy to bylo, měla jsem sama malou dcerku, chodila do práce a měla svých starostí dost. Ale protože jsme se jako širší rodina všichni vždycky dost stýkali, dovídala jsem se průběžně, že má strýc nějaké stupňující se osobní nesnáze a neshody s vedením orchestru, které u něj – velmi citlivého člověka – vedou k nervovým potížím, nespavosti apod. Naštěstí byl v důchodovém věku, a když to nešlo jinak, šel jednoduše do penze. Jelikož mezitím jeho starší syn Jaroslav vystudoval francouzštinu na filosofické fakultě a dostal umístěnku na Gymnázium v Českých Budějovicích, odstěhovali se Echtnerovi za ním. (…) Rod Echtnerů pochází z Chodska, takže jižní nebo západní Čechy na stáří byly pro ně to pravé – i můj otec dožil na rodném Chodsku – a strýc tam byl také spokojený…“ Díky Janě Echtnerové a fotografií, které mi zapůjčila, můžeme i nahlédnout do soukromí jejího slavného strýce. A díky Stanislavu Titzlovi můžeme tento medajlonek doplnit o další zajímavosti. Jaroslav Echtner se narodil v Domažlicích v roce 1912 a zemřel v Českých Budějovicích v roce 1981. Jako profesionální hudebník-trombonista byl členem prvního orchestru Karla Vlacha, později hrával s R.A.Dvorským a v řadě pražských tanečních i divadelních orchestrů. Hlavním zaměstnáním byl Echtner hráčem na bicí nástroje v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Do historie se zapsal především jako dirigent poloprofesionálního tanečního orchestru, velice oblíbeného u tanečních mistrů a soutěžících, kteří vyžadovali přísné dodržování stanoveného tempa. Svůj první soubor založil už v roce 1946, s nímž hrával na tanečních čajích ve vinohradské Jednotě úředníků. Později orchestr rozšířil na běžné obsazení velkých těles. Jeho technická zdatnost mu otevřela cestu i do rozhlasového studia, kde zaznamenal od roku 1954 celkem 85 titulů, např. Pštrosí příběh a Příběh naší lásky. Na neprofesionální soubor je pozoruhodný i počet skladeb zaznamenaných na gramofonových deskách (např. Příběh naši lásky) - celkem 14. Vokálními sólisty orchestru byli např. Richard Adam, Rudolf Cortés, Alice Farkašová, Milan Martin, L. Mincová, M. Portová, aj. Orchestr měl velmi široký repertoár: plnil totiž nejrůznější úkoly (hra k tanci na plesích a tanečních zábavách, estrády, doprovod artistických čísel, předtančení, taneční soutěže atp.), pro něž předpokladem byla rychlá orientace hráčů a čtení z listu. Není toho mnoho, co dneska víme o panu kapelníkovi Jaroslavu Echtnerovi. Ale ode dneška aspoň něco, z čehož mám osobně upřímnou radost. A snad si rád zavzpomíná i někdo z vás. |
| Na fotografiích z rodinného alba: 1/ Jaroslav Echtner v roce 1966 na Karlštejně, kde byl svědkem na svatbě neteře. 2/ Asi o tři-čtyři roky později na chalupě s manželkou a dotyčnou neteří a její holčičkou. |
Foto © archiv Jany Echtnerové
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 12. 2009.
