Olga Szymanská: „Bůh je šelma kočkovitá“
Rubrika: Publicistika – Doporučení
| LIBOR KREJCAR, narozen 1961 v Hořících v Podkrkonoší, nasál do sebe prostředí, proslulé pískovcovými sochami a jejich tvůrci, sochařskou školou a hořickými sympozii. Tak lze vysvětlit, že po studiu na Učňovské škole umělecké výroby a Uměleckých řemesel v Praze léta působil jako vynikající restaurátor Státní památkové péče v Pardubicích. Že od roku 1990, kdy poprvé vystavoval samostatně, má za sebou řadu společných a samostatných výstav doma i v zahraničí. Že je dnes svobodným a velkým umělcem. Hluboká víra a meditativnost se projevují v samotných názvech jeho výstav (mezi lety 1998 – 2008), například: V tichosti, Dva horizonty, Sen o krajině, Pocta Madoně, Lesní hřbitovy. V roce 2000 se představil L. Krejcar výstavou „Krajiny paměti“ v pražském Mánesu. Vzbudila nebývalý zájem veřejnosti. Tehdy mě napadlo, že umělec „z venkova“, jehož tvorbu mám tu čest znát, vystavuje v Praze v prestižních prostorách, neboť si to plně zaslouží. |
| Pro Městskou galerii Hasičský dům v Telči připravil výstavu „Mezi nebem a zemí“ (přelom 2007 – 2008). Vzbudila také zájem. Proč se o ní zmiňuji? Posuďme slova návštěvnice výstavy: …“Takové umění se nezakazuje, ale mělo by. Jsou to sochy smrti a bolesti, měly by být o samotě a uzavřené, a ne se vystavovat…Ten člověk si neuvědomuje,…že se sám o sobě stává někým, kdo se bude zodpovídat z toho, že má radost ze smrti zvířat a že se sám o sobě nestydí vystavovat takové sochy, které se v budoucnosti budou pokládat za zkažené, ale dnes je lidé obdivují, protože ukazují bolest zvířátek… Ano, kousek po kousku je suší a dává je do soch, aby se lidé radovali, že vidí zvířátko v kočičím bříšku? To je bestiální skutek a ten bude odměněn jako každá vražda. To nikdo nevidí, že ten člověk ta zvířata zabíjí pro radost? Kam až bude takový svět pokračovat?...“ Mnozí, kdo viděli telčskou výstavu, snad se mnou souhlasí, že autorka těchto slov nejen, že neporozuměla, ale pravděpodobně ani porozumět nechtěla poselství Krejcarových děl.  Odpovědí jí může být současná výstava Libora Krejcara pod názvem „Bůh je šelma kočkovitá“ v Galerii Smečky v Praze (do 28. 1istopadu 2009). I zde jsou vystavené kromě kreseb sochy koček – podle mne symbol Boha a jeho vztahu k dobru a ke zlu. Pantheria – řada koček ze dřev na průhledných soklech (tím velmi odlehčených) stráží příchody návštěvníků. Střeží (si) zároveň sérii kreseb s myšími hlavami-skelety po obou stěnách vstupu, taktéž v průchozí části galerie až k suterénu. V zadním výstavním prostoru sádrové kočky-sfingy, odrážející se na černém pozadí, drží ve svých tlapách předmět nebo jej, naléhavě křičící, znepokojující až děsivý, mají uvnitř prosvícené hrudi. Jako Bůh ve svých dlaních a sám v sobě drží veškeré věci, lidi, události, všechno dobro a zlo světa. A stejně jako Bůh dobro prohlubuje, zlo ironizuje a tím ho umenšuje a usmiřuje a nás pak pohledem do sebe sama uzdravuje a vykupuje – tak Libor Krejcar ve zhmotněných šelmách kočkovitých ukazuje a dokazuje svou hlubokou víru. V pohledu jeho sfing, s výrazem nepopsatelnosti i toho, co musíme vidět, abychom pochopili, není hodnocení. Stejně jako u Boha, stojícího mimo jakékoliv posuzování. Škleby v kresbách skeletů potkanů jsou univerzální svou proměnností, stejně jako utrpení, které si každý pomyslně vloží do nitra sfingy a zkusí pozorovat, jak se jeho význam proměňuje. Liborovy kočky jsou ironické – Bůh dobře ví, jak si stěžujeme na překážky jako voják na to, že musí bojovat. Jsou přísné a žalující, nastavujíc zlo jako otázky: „Co jsi učinil“, „Proč jsi to nazval zlem?“ i dokazují, že věci obalujeme tolikerými slovy, až způsobíme zlo. Jsou i zlé – krutě zlé z lidského pohledu. Kdo pozoroval hru kočky s myší a ubránil se do ní zasáhnout, má přesný obraz Boha s jeho vztahem ke zlým činům: Bůh hraje s námi hru, jež leckdy nechápeme, a to jen proto, abychom „se stali Boží potravou“. A pohltí nás, abychom se s ním sjednotili a stali se součástí jeho krásy a radosti. Kočky jsou proto velmi něžné – obsah hrudi balí do klubka nejhlubší mateřské lásky, která odpouští a chápe. Která miluje. Niterná výpověď koček Libora Krejcara spočívá ve spojení nelítostné i dravé ironie a mateřské chápající lásky. Vrcholí v umělcově Kočičí Madoně – cokoli, co prožíváme a považujeme za nesnesitelné, umí ona uchopit, učinit svou součástí a obalit světlem, které vše proměňuje. Dodává nám tak sílu měnit utrpení, v němž nejsme sami a jež je reálné i mnohdy děsivé, a to v to, co nám pomáhá stát se součástí důstojnosti, hrdosti, odvahy a síly. Součástí Božského záměru. |
Ilustrace © http://liborkrejcar.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Karel Šíp |
 |
Jiří Menzel |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Krůta |
 |
Ivan Kraus |