Po básníkově smrti zpracovávala jeho žena Marie postupně autorovu literární pozůstalost, pátrala v pramenech, archivech po dávno publikovaných textech, vyhledávala údaje o době, okolnostech a motivech jejich vzniku, posléze sestavila podrobnou bibliografii manželova díla (přes dvacet let pracovala ve Slovanské knihovně), ve které uvádí kromě veršů, básní v próze, povídek a črt i pohádkové příběhy a desítky překladů včetně těch, které J. Kostohryz musel vydat pod cizím jménem.
Souborné dílo má dva svazky – obsáhlejší Básně, útlejší Povídky a jiné prózy. Editorka (a nyní i nakladatelka) Věra Matoušová, jež se během let stala dobrou znalkyní básníkovy tvorby, uspořádala jeho básnické dílo od první sbírky Prameny ústí z roku 1934, přes Rekviem, Ať zkamení (1946), po následující verše vydané až koncem šedesátých let – sbírka Jednorožec mizí vyšla roku 1969, Přísný obraz o rok později. Pak nastal pro Josefa Kostohryze opětovný zákaz cokoli publikovat, a ten pro něj trval až do smrti. Do svazku editorka zařadila rovněž verše z ineditních vydání i básně a texty z pozůstalosti. Oba tituly opatřila zasvěceným edičním komentářem.
Básník a překladatel Josef Kostohryz (1907–1987) nesměl po roce 1948 s výjimkou krátkého období v letech 1968–1970 publikovat, v letech 1951–1963 nemohl psát vůbec. Svůj čas tehdy trávil v Ruzyni, Leopoldově, Jáchymově a dalších věznicích jako jeden z básníků odsouzených ve vykonstruovaných procesech za špionáž a velezradu (J. K. v procesu s tzv. Zelenou internacionálou). Jak lehce až vtipně zní dnes dávná vzpomínka na autorovo vyprávění z knížky Marie Kostohryzové Polární záře nad pastvištěm (2004, 2008):
…přijal tenkrát pozvání Václava Renče na vinobraní na Slovácku ve Starovičkách 28. září 1948. Šel tam kvůli Renčovi, byl rád, že se vyjasnil jejich vztah. (…) Ve Starovičkách byli vítáni se známou moravskou pohostinností. Pojedli, popili, podebatovali. A později byli ve vězení všichni – hosté i hostitelé.
Ilustrace v obou svazcích jsou obrazy, které Marie Kostohryzová namalovala ještě za života svého manžela. S jakou vroucností a něhou vnímal její malování, připomíná báseň Krajiny jiné ze sbírky Jednorožec mizí:
Ty přijdeš nesměle, zamžena úsměvem, / laskavou pointou umlčíš madrigal, / v teplý svit zahalíš krajinu neschůdnou / a na stůl pracovní, kde spřádám hrozby své, / do staré plechovky čerstvé mi kvítí dáš. // Kde zítra budeme? Nevěřím. Nevěř mi. / Je mnoho pod nebem, co dneska nemá tvar. / Což dá se přebývat v tom, co je z látky snu? / Jen dávno v dětských dnech bývala království / podobná krajinám z tvé moci změněným, / kde trvá ranní zář.
Druhý svazek Povídky a jiné prózy zobrazuje životní příběhy a osudy autentických postav, které autor znal z vyprávění či potkal ve svém mládí, obsahuje rovněž texty, které napsal v sedmdesátých a osmdesátých letech. V raných prózách se, přes „snahu“ zachovat si od událostí a dějů i od jejich aktérů odstup, se zdráhavou účastí vciťuje do lidí, jejichž osud znal jen z vyprávění nebo je potkával už jen jako podivné až zlověstné postavy, jež vzbuzovaly v lidech strach. Pod obrysy událostí a osudů tušíme ještě další vrstvy, které nelze spatřit „pouhým okem“, tajemné a zneklidňující. V povídce Příběh ševce Kotta je v závěru zmínka o tom, že „nejen mezi lidmi není zdrávo chodit, ale ani z okna se nelze dívat beztrestně“. Náhle autor-vypravěč už nemohl zůstat jenom chladným přihlížitelem či jen pozorovat z odstupu něčí bolest, ztrátu či zoufalství. Možná už tehdy, když psal J. Kostohryz o ševci Kottovi, se nevědomky duchovně připravoval na to, že po letech nastane chvíle, kdy nebude stačit jen nezúčastněně pozorovat, jako by „ten pohled z okna“ už cosi do budoucna předznamenal. Není jistě ani nutné zpětně konstruovat jakési mystické propojení s básníkovým osudem, vždyť víra v Boha (a taky v osud, lásku a krásu) byla součástí jeho života, a tvorba byla jeho osudem i údělem. Do jeho díla to vrostlo a budou to v něm cítit i čtenáři dalších generací.
Co se stalo? Opravdu jsem tě ztratil? Opravdu jsi mě zatratil? Já věru nesmím vyslovit, že bych byl tvůj syn. Ale ať jsem cokoli, jsem přece jen tvůj. Lhal jsem – a plakal jsem a bál jsem se. Bojím se. A přece, bylo to krásné. (Básně z pozůstalosti)
V díle Josefa Kostohryze se velmi naléhavě objevuje motiv času v rozmanitých podobách a variacích. Snad téměř každý, kdo o této osobnosti české literatury kdy psal, musel se u tohoto motivu zastavit. Básníkův přítel Bedřich Fučík napsal v doslovu k samizdatovému vydání sbírky Strmá nenaděj tyto řádky:
Už v době, kdy psal Rekviem, ochutnal Kostohryz hořkosladkou stránku života, ochutnal ji skrze smrt, jejíž věrnost už nikdy nevymizela z jeho myšlení a cítění… Nyní se do veršů vedral čas, proradný průvodce života, bez něhož se neobejdeš,dokonce i radost a „vzlyknutí smíchu“ jsou jím zamořeny, a ozývá se taky zde (…), stále neodbytněji. Všechna přítomnost je jím zahlcena…
Pokusit se ještě popsat či pojmenovat, jaká další poselství se v díle Josefa Kostohryze skrývají, by bylo zřejmě pošetilé. Je jich patrně ještě o dost víc, než jsme schopni při překotném neklidném životním tempu vůbec zachytit a procítit. Nejdříve se musíme alespoň na chvíli zastavit, abychom vnímali a mohli přijmout plynutí času a s ním i všechnu tu lásku, něhu, stesk, bolest i vzdor, o nichž nám básník vypráví. A možná si pak s ním tiše opakovat závěrečný verš z básně Myrta: Smrtelný člověk jsem na zemi zemní. |