Dobromila Lebrová: Julius Mařák, český malíř a grafik - 110. výročí úmrtí

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Kdysi dávno, ještě na základní škole, jsme měli skvělého učitele kreslení. Byl to akademický malíř Stanislav Holeček (1900 - 1976), který nás učil vedle základních malířských dovedností i základy různých malířských slohů a stylů. - Pamatuji se, jak nám, sám velký ctitel díla Julia Mařáka, představoval jeho dílo: „On se narodil v době, kdy už začal realismus, ale jeho dílo je ještě prodchnuto romantismem.“
Francouzský realismus v krajinomalbě, na který Mařák navazoval, začal kolem r. 1830 nedaleko vesnice Barbizonu, kde se usadili francouzští krajináři, vedení Théodorem Rousseauem (1812 - 1867); krajiny malovali venku v plenéru. Ovlivnily je malby starých holandských mistrů a anglický malíř John Constable (1776 - 1837). Přes to, že se Juliu Mařákovi nikdy nepodařilo, i když si to velice přál, se do Francie dostat, byl uměním těchto malířů značně ovlivněn.

Julius Edvard Mařák, jak zní celé umělcovo jméno, se narodil 29. března 1832 v Litomyšli. Jeho otec byl hospodářským úředníkem valdštejnského panství; dědeček z otcovy strany byl podučitelem na vojenské škole. Maminka Julia Mařáka, rozená Heřmanová, byla dcerou majitele místní vinárny, kde se setkávali litomyšlští vzdělanci. Julius Mařák pocházel z deseti dětí, kterým se dostávalo vzdělání jak hudebního tak výtvarného. Hudbě jej učil učitel Antonín Chmelík, který také učil Bedřicha Smetanu (1824 - 1884).
V r. 1848 Valdštejnové panství prodali a Mařákův otec zakoupil statek ve Mstěticích u Prahy, kam se s rodinou, s výjimkou Julia, který začal studovat na místním gymnáziu, odstěhoval. Syna Julia dal do péče svým přátelům - rodině Faltysově, která měla také dva syny. Otec předpokládal, že by syn mohl být lékárníkem, ale v rodině Faltysově byl Julius ovlivněn malířem žánrových obrazů Antonínem Dvořákem (1817 - 1881), který docházel do rodiny oba syny učit. Hudbu sice Mařák také miloval, ale Dvořák ho ovlivnil natolik, že se rozhodl po maturitě studovat malířství. Dal se zapsat v r. 1852 na pražskou malířskou akademii, kde ale pod vedením profesora Maximiliana Haushofera (1811 - 1866) studoval pouze jeden rok - do r. 1853. Rozhodl se totiž studovat malířství sám pozorováním a přírody a jejím zobrazováním.
Otec však z neznámých důvodů statek ve Mstěticích vyměnil za dva domy v Praze značně zatížené hypotékou - a bohužel v bouřlivém roce 1848 cena nemovistostí značně poklesla, takže byl nucen oba domy prodat. Naštěstí dostal jako zkušený hospodářský úředník možnost pracovat v nově zřízeném tzv. vyvazovacím fondu. Vyvazovací fond byl instituce, která vznikla po zrušení roboty v r. 1848 a měla dohlížet na to, aby sedláci spláceli svým bývalým šlechtickým pánům „dluh“, který měli v důsledku dřívějších robotních povinností, a tím se z roboty “vyvázali“. Sedláci museli splácet nemalé částky, aby byla půda skutečně jejich.
Práce Mařákova otce zanesla na různá místa a syn ho doprovázel a maloval tam. Hodně byl otec zaměstnáván v okolí Vyššího Brodu; tedy tam poznal mladý Mařák jihočeskou krajinu i Pošumaví.
Při svých cestách se Mařákův otec seznámil s majitelem vlčického panství baronem Theerem ze Silbersteinu, který mu nabídl místo hospodářského úředníka v Heřmanově Sejfě, nyní je to obec Rudník u Hostinného. Tam mohl Mařák poznat zase jiný typ krajiny - Krkonoše, Podkrkonoší i Český ráj. Při svých cestách ale nachladl a uhnal si revmatoidní artritidu, neboli, jak se dřívě říkalo hostec, v důsledku čehož pak trpěl bolestmi kloubů po celý život.
Své výtvarné vzdělání chtěl Mařák ukončit v cizině, odešel v r. 1858 do Mnichova, i když některé prameny uvádějí dřívější datum. Studoval tam u krajináře - profesora Leopolda Rottmanna (1812 - 1881). Obrazy Rottmannovy mají jednu nápadnost, kterou můžeme vidět později u Mařáka, hlavně v jeho obrazech pro Národní divadlo - mají velmi výrazně zpracovánu hloubku, - to, čemu malíři říkají „vzduch“. Druhým Mařákovým učitelem v Mnichově byl samouk Edward Schleich (1812 - 1874), který vycházel z maleb přístupných v mnichovské Pinakotéce, především melancholických krajin holandských mistrů. V Mnichově pobyl Mařák do r. 1860, i když by rád svá studia prodloužil, ale finanční možnosti rodičů mu to už nedovolily.
V té době se Mařák zabýval také grafikou - vyryl asi 30 leptů. Ve svých kresbách a leptech vyjadřoval nálady lesních interérů velmi detailně. Používal v nich pro zdůraznění šerosvitné techniky - kontrastu světla a stínu. Jeho grafiky, kresby, především kresby uhlem, a malby lesních zákoutí většinou navozují snivou náladu a jakýsi vnitřní pocit poslechu symfonie nebo symfonické básně.
Praha mu ale po návratu nemohla zaručit odbyt pro jeho práci, odešel tedy do Vídně a živil se především vyučováním kreslení v předních vídeňských rodinách. V r. 1860 se usadil ve Vídni trvale.
Baron Silberstein však v r. 1861 zemřel, pravděpodobně bez potomků, protože většinu svého jmění odkázal chudým. Mařákovi rodiče se tedy přistěhovali do Vídně k synovi, který velice horečně pracoval. Svou únavu z práce kompenzoval hrou na klavír.
Vedle vyučování začal mít Mařák možnost ilustrovat vídeňské časopisy „Ûber Land und Meer“ (Nad zemí a mořem) a „Waldheims illustrierte Monatshefte“ (Waldheimovy ilustrované týdeníky), což byly rodinné zábavné časopisy. - Tím se poněkud opět zlepšila jeho finanční situace, i když v tehdejší technice reprodukce se jeho umění doslova ztrácelo. Zasílal také své obrázky do pražských významných časopisů “Květy“ a “Světozor“ .
V r. 1866 namaloval Mařák obraz „Čapí sněm“, ve třech barevných tónech - zeleném, hnědém a tmavomodrém - vše pomocí podtrhnutí pomocí světla a stínu.
V r. 1868 dostal objednávku od francouzské firmy Goupil & Kaeser na kresby uhlem „Čtyři roční a čtyři denní doby“, které významný německý rytec Edward Willmann (1820 - 1870) převedl do rytin, které Mařákovi získaly pověst i za hranicemi.
Roku 1868 začal také Mařák vyučovat malbě slečnu Idu Pffefermannovou, dceru vídeňského zubaře, rodem z Budapešti, do které se zamiloval. Velmi dobře si rozuměli pro společné zájmy o hudbu a umění, ale mladá dáma byla velmi křehkého zdraví.
Svatba byla 10. června 1871, nevěstě bylo dvacet tři let, ženich byl o šestnáct let starší. Nejdříve bydleli mladí manželé s rodiči ženicha, ale to nedělalo dobrotu, zvláště, když nevěsta nepřinesla velké věno, a rodiče ženichovi se tedy odstěhovali se svými zbývajícími dětmi jinam.
Mezi lety 1872 až 1875 žil Julius Mařák s manželkou v Tyrolsku; hodně cestovali, po Čechách, Moravě i Slovensku, dostali se až do Dalmácie. Mařák z cest dělal skicy. Ty pak zpracovával ve svých kresbách uhlem, grafikách i obrazech. V r. 1875 se manželé vrátili do Vídně, kde se jim narodila dcera Josefina (1875 - 1907), které se říkalo Pepa.
V této době namaloval Mařák pro výzdobu vídeňského nádraží Franze Josefa obrazy Plzně a Českých Budějovic, které se staly po vzniku Československa majetkem československého státu - patřily misterstvu železnic, ale současné prameny se o jejich osudu nezmiňují.
Výsledkem Mařákových prací byly v té době cykly obrazů „Lesní samota“ o 12 listech, kreslených uhlem. Cyklus byl doprovázen básnickým textem od rakouského básníka a spisovatele Josepha Victora von Scheffela (1826 - 1896). Z této doby pocházejí také další Mařákovy lepty.
Druhý cyklus, nazvaný „Rakouské lesní charaktery“ byl velkým úspěchem Mařákovým. Cyklus byl objednán přímo císařem Franzem Josefem I. Za něj získal Mařák od vídeňské malířské akademie Reichelovu cenu a cyklus byl zařazen do sbírek dvorního muzea ve Vídní (Hofmuseum, nyní Kunsthistoriches Museum). Cyklus byl odměněn i značnou finanční částkou.
V této době vydala pražská Umělecká beseda jako prémii pro své členy Mařákovu kresbu „Jelen“ na text Rukopisu královédvorského, ale tento počin nebyl členy Uměleckébesedy přijat přiznivě.
V r. 1875 zakoupil panství v Gamingu v Dolním Rakousku baron Albert Salomon Anselm von Rothschild (1844 - 1911) a nabídl Mařákovi někdy po této době možnost kreslířských studií nedotčené alpské krajiny.
Po požáru Národního divadla a při jeho obnově byl Mařák vyzván, aby pro královskou lóži namaloval obrazy českých a moravských památných míst. Byly to obrazy „Říp“, jakožto mýtická představa počátku českých dějin; „Blaník“, hora, ukrývající svté vojsko blanických rytířů, „Hradčany“, sídlo českých králů; „Tábor“ a „Domažlice“, připomínající dobu husitskou; „Vyšehrad“, připomínající Smetanovu stejnojmennou symfonickou báseň, „Velehrad“ opěvující příchod slovanské vzdělanosti k nám a „Hostýn“ a „Radhošť“, jakožto propojení s Moravou. Práce na obrazech trvala Mařákovi tři měsíce.

        

Spolupracoval rovněž na zeměpisné encyklopedii „Õsterreich- Ungarische Monarchie im Wort und Bild“ (Rakousko-uherské mocnářství slovem i obrazem), která vycházela pod patronací korunního prince Rudolfa, což mu způsobilo velké odsouzení doma.
Pro jemnou duši umělcovou to byly velké rány. Žil tedy více pro svou rodinu a pro své umění. K tomu, že se lidem spíše vyhýbal také přidalo to, že on i jeho žena i dcera neměli dobré zdraví. Měli tedy ve Vídni velmi málo přátel. Z Rakušanů to byl například pražský rodák básník Karl Egon Ebert (1801 - 1882), který napsal mimo jiné báseň „Das erste Veilchen“ (První fialka), kterou zhudebnil slavný německý skladatel Felix Mendelsohn- Bartholdy (1809 - 1847). Dalším rakouským přítelem byl ředitel dvorní vídeňské obrazárny, malíř August, rytíř von Schaeffer (1833 - 1913). Z českých přátel to byl malíř Jan Nowopacký (1821 - 1908), lékař Eduard Albert, profesor univerzity v Insbrucku, který propagoval ve Vídni českou literaturu . Další osud Mařákův ovlivnilo přáteství se stavitelem a pozdějším mecenášem Josefem Hlávkou (1831 - 1908), který Mařáka podporoval už ve Vídni, kupoval jeho obrazy do své sbírky a který r. 1882 přešel do Prahy a zařídil, aby byl Julius Mařák povolán v r. 1887 k práci profesora krajinomalby na pražské akademii výtvarných umění, kterou Hlávka také finančně podporoval.
Na akademii přišel Mařák současně s jiným českým malířem Maxem Pirnerem (1854 - 1924). Tím se poněkud zlepšila finanční situace Mařákovy rodiny.
Pro akademii to byl šťastný počin, protože se oběma profesorům podařilo vzbudit ohlas akademie na veřejnosti, dokonce Mařák sám upozornil tehdejšího ministra kultury Paula Gautsche von Frankentherm (1859 - 1918) na obrazy českých malířů Vojtěcha Bartoňka (1859 - 1908) a Luďka Marolda (1865 - 1898) a ten zakoupil pro státní sbírky obrazy „Rekruti“ od Bartoňka a „Vaječný trh“ od Marolda, které jsou nyní v majetku Národní galerie v Praze.
Oběma profesorům se podařilo i získat i dary od jednotlivců, které umožnily studentům výlety do zajímavých míst pro práci v plenéru. Jsou známé fotografie různých Mařákových žáků z těchto výletů.
Hlávka také inicioval vznik akademie věd a umění a zestátnění akademie výtvarných umění. Podle některých pramenů se stal Mařák i členem této České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Zestátněním akademie výtvarných umění v r. 1897 se opět poněkud zlepšila Mařákova finanční situace.
Začátek devadesátých let devatenáctého století znamenal pro mnohé umělce příležitost pro upozornění na svou práci. Bylo to v důsledku chystané První jubilejní výstavy v Praze v r. 1891, pro kterou Mařák připravoval přehlídku svých prací a prací svých žáků.
Výsledkem jeho pedagogické práce na akademii je řada zvučných jmen českých krajinářů, jejjichž díla se stále těší velkému zájmu uměnímilovné veřejnosti. Jejich práce jsou souhrnně označovány pojmem „Mařákova malířská škola“. Jejich seznam je velice rozsáhlý, jsou mezi nimi zvučná jména - Alois Kalvoda (1866 - 1941), František Kaván (1866 - 1941), Antonín Slavíček (1870 - 1910), Antonín Hudeček (1872 - 1941), Oldřich Blažíček (1887 - 1953), Ota Bubeníček 1871 - 1962, Ferdinand František Engelmüller (1867 - 1924), Otakar Lebeda (1877 - 1901), Jaroslav Panuška (1872 - 1958), Stanislav Lolek (1873 - 1936) a Josef Ullmann (1870 - 1922). Z těch méně známých jsou to například Bohuslav Dvořák (1867 - 1951), Josef Bárta (1864 1919), Karel Nejedlý (1873 -1927), Antonín Raimund Wolf (1865 - 1924), Roman Havelka (1877 - 1950), Josef Holub (1870 - 1957), Jan Honsa (1876 - 1937), František Pečínka (1869 - 1917) a Ĺudovít Csordák (1863 - 1956).
V r. 1896 uzavřel Mařák smlouvu na výzdobu schodiště tehdejšího Zemského, nyní Národního muzea v Praze. Výzdobu prováděl se svými žáky. Původně mělo jít pouze o čtyři obrazy, ale vzhledem k rozměrnosti stěn schodiště jsou na každé straně schodiště dva triptychy.
Náměty byly opět, jako v případě Národního divadla, význačná místa naší kultury a mytologie. Tehdy byl malíř už dost nemocen a z jeho žáků mu nejvíce pomáhal Bohuslav Dvořák i s malířovou dcerou Pepou.
Nad pravým křídlem schodiště jsou to jako první triptych Libušín, Tetín, Říp, a pak druhý triptych Budeč, Vyšehrad a Levý Hradec. Nad levým křídlem schodiště jsou to Hasištejn, Sázavský klášter, Brandýs nad Orlicí a pak Český Šternberk, Poděbrady a Český Krumlov. Obrazy v pravém křídle byly dokončeny v květnu 1899 a instalovány v červnu 1899. Obrazy v levém křídle byly nainstalovány zřejmě až po smrti malířově.
Julius Mařák zemřel 8. října 1899 a byl pochován na vyšehradském hřbitově v Praze.
Před deseti lety proběhla v Jízdárně Pražského hradu výstava „Julius Mařák a jeho žáci“, v letošním roce na jaře byla výstava „Julius Mařák, mařákovci a pokračovatelé krajinářské tradice“ na zámku v Karviné. Litomyšl připravila na přelomu jara a léta letošního roku v Galerii Kroupa výstavu „Julius Mařák a jeho žáci“.
Ulice s názvem Mařákova jsou v mnohých našich městech; jen není vždy jasné, vážou-li se ke jménu tohoto slavného malíře nebo jménu jeho neméně slavného synovce - pěvce Národního divadla Otakara Mařáka.
Obrazy Julia Mařáka patří k milovaným a oblíbeným obrazům právě pro jejich tajemno, ale přitom realistické provedení nádhery přírody.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.