Ivan Rössler: Hm, hm, ach ty jsi úžasná...

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

2. září 2009 to bude bez jednoho roku dvacet let, kdy do hudebního nebe odešel skladatel, kterého jsem měl obzvlášť rád. Sedával, nenápadný a tichý, v jedné z mnoha malinkých kanceláří nakladatelství Panton. Rád jsem si s ním povídal, a tak jsem jednoho dne pár jeho vzpomínek zachytil. Byl to autor mnoha úžasných písniček a jedna z nich měla prazvláštní osud, ale nepředbíhejme.

HM, HM

Nerad příliš cituji, ale pro naše další vyprávění má následující úryvek vzpomínky Ronalda Krause význam. Vzpomínka vyšla v časopise MELODIE číslo 6 v roce 1967 a mne velmi zaujala. Snad Ronald Kraus dovolí, když si jeho vzpomínku vypůjčím.
"Štědrý den roku 1944. Doufejme, že poslední válečné vánoce. V malé polské vesničce, které dali okupanti, nevím proč, honosný název Großstein, sedí v zatemněné, bázlivé hospodě pár ještě bázlivějších hostů.
Okolo startovací dráhy se na vysekaných lesních mýtinách krčí kolonie dřevěných baráků. Některé byly za drátem, jiné byly volně poházeny jakoby nazdařbůh. Zajatecké lágry a jeden internační.
Je Štědrý den a v malé hospůdce v Großsteinu začíná zčista jasna někdo v koutě hrát na klavír. Pár nesmělých tónů přechází do tiché, známé melodie. HM, HM, ACH TY JSI ÚŽASNÁ...  (poslechněte si ukázku v podání Karla Černocha)
Taková malá, ale dost absurdní situace. U toho klavíru totiž sedí sám autor téhle písničky Leopold Korbař. A vedle něj já, kterému ji hraje na jeho výslovné přání. Dva Čechoslováci, vzdáleni stovky kilometrů od domova, v zemi, kterou neznáme, mezi lidmi, které jsme nikdy neviděli a kterým nerozumíme. Ale tuhle písničku shodou okolností kdekdo zná. A nejen tady v hospodě. Zpívá si ji lámanou češtinou i sotva dvanáctiletý Vasil, který pomáhá v kovárně, chlapec zavlečený sem odněkud z Ukrajiny. Píská si ji řada německých vojáků, pracujících na letišti, zná ji i velitel tábora z bůhvíjaké nahrávky na gramofonové desce. Jedna z písniček, která byla už před dvaadvaceti lety evergreenem v době, kdy její autor dělal nádeníka na vojensky důležitém objektu, ačkoliv by byl býval mohl klidně sedět za klavírem svého pražského bytu a psát další a další."
Tolik vzpomínka Ronalda Krause.

Nevím, do jaké míry oblibě písně HM, HM pomohlo ono citoslovce na začátku. Citoslovce ostatně bývá velmi oblíbenou součástí písničky. Je jejím kořením, neboť je krátké, téměř vždy jednoslabičné, na druhé straně není strohé, ale barevné, šťavnaté a voňavé. A pak: kolika způsoby se dá vyslovit slůvko ACH. Jak se dá vydechnout, ale současně může mít v sobě kapku nostalgie, marnosti i naděje, touhy, doufání… to všechno se může do tak krátkého slůvka dostat.
Nebo zvolání HEJ! Kolik má v sobě síly, jak se lze do něho opřít hlasem, jak jím lze rozehřmít celou píseň do nepředstavitelného fortissima. Anebo slůvka, která nic neznamenají, ale která ilustrují určité tóny: šubyduby, digadou, derum, derum da. Hejbabaryba! Co barev se za těmito slovy skrývá a jakou ozdobou by se mohly stát v nejrůznějších duchaplných konverzacích.

Ale skončeme tuto úvahu, sedím u Leopolda Korbaře, který písničku HM, HM napsal v roce 1940 společně s textařem Jaroslavem Moravcem, a mám neskromné přání: slyšet její různé verze. Nikdy bych to přání nevyslovil, kdybych tušil, jak jemnému a citlivému člověku Leopoldovi Korbařovi na chvíli zkomplikuji život. Josef Zíma
Tu lezl po kolenou před knihovnou, tu táhl těžká alba plná standardních desek, ale… stálo to za to.
Zakrátko se pokojem nesly tóny této písně tak, jak ji nazpíval Josef Zíma na album Té, kterou mám rád, pak tak, jak ji nazpíval v roce 1955 Rudolf Cortéz, ale ještě mnoho let předtím nepřekonatelným způsobem nestor české populární hudby R. A. Dvorský. A jak bych mohl zapomenout na nahrávku Arnošta Kavky s orchestrem Karla Vlacha a Allanovými sestrami, kterou si i po letech hraji z cédéčka Vteřiny v Lloydu I.
Slyšel jsem i úsměvnou nahrávku, kterou natočila zpěvačka Herta Beelsová s Tanzorchestrem Adolfa Steinela. Ovšem její Du bist so zauberhaft i přes patinu času prozrazovalo, jak si němečtí posluchači libovali v tak zvaných schnulzen (kýčovitý slaďák), a jak do této podoby dokázali otesat i tak poetickou a křehkou píseň jako je Korbařovo HM, HM.

Písničku jste napsal s Jaroslavem Moravcem. To je legendární jméno. Jak se vám s tímto autorem spolupracovalo?
"Jaroslav Moravec psal zásadně na hudbu. Nosíval při sobě takový malý notýsek a do něho si zapisoval názvy písní, které ho napadaly. Kdykoliv jsem mu zahrál nějakou melodii, zalistoval v notýsku a řekl: Na tuhletu píseň by se hodil tento název."

• A jak přišel Jaroslav Moravec na název HM, HM? Ten měl také v notýsku?
"Když jsem tuto melodii této písně poprvé Jaroslavu Moravcovi přehrál, sáhl sice po svém notýsku, ale ač ho několikrát prolistoval, a že tam měl dobrých padesát titulů vždy v rezervě, moc mu to nepomohlo. Ovšem okamžitě si uvědomoval, že tam musí být nějaké zvolání: hou, hou nebo něco podobného. Naštěstí však později dostal spásný nápad s tím hm, hm a píseň byla na světě."

• A jak vznikla melodie?
"Jako ostatní moje písničky - u klavíru. Sedával jsem u piana a improvizoval jsem si a z těchto improvizací se mi vždy nějaká melodie vyloupla. Hm, hm jsem napsal jako třiadvacetiletý, tedy v době, kdy jsem o skladatelské profesi nijak neuvažoval. Byl jsem vlastně klavírní samouk. Nicméně melodie tímto prostým a značně prozaickým způsobem vznikla."

R.A.DvorskýNapsal jste melodii, Jaroslav Moravec napsal text, a jak to bylo dál?
"Písnička Hm, hm měla premiéru na čajích na Střeleckém ostrově v podání orchestru Karla Vlacha, se kterým jsem tehdy jako klavírista hrál. S Vlachem tehdy zpíval Arnošt Kavka a Allanovy sestry, a tak Kavka píseň poprvé uvedl. Současně jsme píseň nabídli nakladateli R. A. Dvorskému, který ji nahrál na desku.
Později ji Dvorský prodal i do Německa, kde ji vydalo jedno mnichovské nakladatelství, a tak se z ní stal evropský šlágr. V Německu ji mimo jiné propagoval i slavný německý pianista Peter Kreuder.
Ovšem když jsem ji přinesl R. A. Dvorskému do nakladatelství, R. A. Dvorský se rozzářil a řekl: Jak vás to napadlo, taková melodie! R. A. Dvorský ihned vycítil, že to bude šlágr. Sám měl tuto písničku velmi rád a měl ji ve svém repertoáru až do konce svého života."

Leopold Korbař se odmlčel a pak si sedl ke klavíru a chvíli hrál svoje melodie, čímž splnil moje velké přání, neboť jsem toužil alespoň na chvíli přivolat náladu, kterou jsem zažil, když jsme byli v rámci Mezinárodního jazzového festivalu na malém výletu spojeném s exkurzí v továrně na klavíry v Hradci Králové.
Ve skladišti byla řada mistrovských nástrojů připravena k expedici. Leopold Korbař k jednomu z nich usedl a hrál jednu svou melodii za druhou. Jemné klavírní tóny se rozléhaly továrním skladištěm až tuto holou a šedivou ratejnu přeměnily v nádherný chrám hudby. Na tento zážitek do konce života nezapomenu.
Slyšel jsem pak Leopolda Korbaře hrát mockrát, ale nikdy to nebylo tak nečekané a tak krásně absurdní. Proto tolik rozumím úvodní vzpomínce Ronalda Krause.

Hm, hm není úplně první a taky ne úplně nejslavnější písní Leopolda Korbaře. V roce 1939 (jako dvaadvacetiletý!) napsal píseň JE NA ZÁPAD CESTA DLOUHÁ, která měla neradostný osud: nejprve byla zakazována německými okupanty, pak se zase nehodila do krámu pseudosocialistické společnosti.
Západ byl prostě od té doby natolik tabu, že tato kovbojská píseň, ve které západ byl pochopitelně divoký, nesměla spatřit světlo světa. Vzpomínám jen, že ji pod jiným názvem a s jiným textem na desku propašovali Plavci, ale jednak to nebylo ono, a pak bdělá rozhlasová cenzura i tuto neškodnou variantu rázně vyřadila.
O těch zákazech jsme si chvíli s Leopoldem Korbařem povídali, ale bylo to povídání poněkud trpké. I takové osudy písně mají.
A, milý Galileo, stejně se hrála! Ukryta u trampských ohňů a podporována vzdorem. Zničit lze pouze notový papír nebo gramofonovou desku, píseň je nezničitelná.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 08. 2009.