Michal Dlouhý: Četnický literát
Rubrika: Publicistika – Historie
| Po absolvování školy četníků na zkoušku již nemusel strážmistr Machart věnovat čas trávený v četnických kasárnách biflováním předpisů a rozhodl se, že si bude psát deník. Začal tedy sepisovat své zážitky ze služby v četnickém sboru. Jelikož si od mládí liboval v psaní veršů, užil tuto metodu i při zpracovávání deníku a část vzpomínek psal ve verších, které doplňoval kresbami tužkou, ale i barevnými obrázky. Formou veršů popisoval i některé z řešených případů, které byl nucen zapisovat za neschopného velitele stanice do staniční služební knihy a dalších předepsaných záznamů a zpráv. Případ pokousání občana Horníka, ke kterému došlo dne 7. března 1923 v Třibřichách a následně nařízenou kontumaci, ztvárnil následovně: Ve Třibřichách „zdravý“ pes – pokousal Horníka, dnes se tam „psí“ odbejvá – poprava veliká! Dvaceti a pěti psům – dnes z těla duch vyšel, kontumace na krku – to zas bude „čísel! Na podzim téhož roku byla medlešické četnické stanici nahlášena krádež peněz u rolníka Navrátila v obci Bylany, kterou se mu podařilo záhy objasnit. Záznam ve staniční služební knize byl psán strohou úřední mluvou, Machartova verze však má své kouzlo: V Bylanech u Navrátila – stokoruna jaká byla, asi v tom byly čáry – ztratila se z jarmary. Četníci však našli včera – že ji „kradla“ jeho dcera, školačka ještě malá – za cukroví ji dala.  Hlavním tématem veršů psaných strážmistrem Machartem se pojednou stala láska. Dopisy s milostnými verši putovaly z Medlešic do Zátaví a jako odpovědi na ně se vracely zamilované dopisy od Pepči Zobalové. Od zamítnutí prosby o přeložení poněkud změnil svůj přístup ke službě. Dělal pouze to, co nezbytně musel, pak možná nadřízení nebudou tak vehementně stát o jeho setrvání. Vrchní strážmistr Ráb se pomalu začal smiřovat s tím, že o „mladého“ dříve či později stejně přijde, a měl tím pádem o důvod navíc k zapíjení svých chmurných myšlenek. Červnovou noc roku 1925, kdy strážmistr Machart vykonával službu pohotovostního četníka, ho přerušil ze snění o jeho milované Pepče zvuk zvonku. Oznamoval příchod medlešického občana, který celý uřízený přiběhl oznámit výskyt dvou zlodějů na jeho zahradě. Četník se ve spěchu dostrojil, vyzbrojil a utíkal na místo. O tom co vyšetřil, výstižněji než zápis ve staniční služební knize hovoří jeho verše: Teče voda proti vodě – vítr do ní fouká, už jsem ležel na posteli – někdo na mě bouchá: „Honem polez ven četníku – zloději jsou tady, viděl jsem je ze dvorečka – leží u zahrady.“ Utíkám tam na to místo, polapit tu chásku – dva milenci pytlačí tam – zapalují lásku!! Tak trapně mu již dlouho nebylo. Nedal sice na sobě nic znát, ale v duchu mu bylo obnažených milenců na kupce sena upřímně líto. Nejraději by si nafackoval, když si uvědomil, jak by bylo jemu, kdyby byl se svojí Pepčou přistižen v obdobné choulostivé situaci. Ani z toho nemohl do rána usnout. Z Medlešic se musí dostat stůj co stůj! Co by za to dal, kdyby mohl nyní být nablízku své milé. Zasedl ke svému „kastlíku“ a začal opětovně sepisovat svoji prosbu o přemístění, kterou hned ráno předal staničnímu veliteli. Ten jí na rozdíl od prvního případu doporučil ke kladnému vyřízení a ještě téhož dne doručil do Chrudimi na okresní četnické velitelství. KDYBYS MĚL ČETNÍČKU Stále častěji se v řadách výkonného četnictva ozývaly hlasy o snahách četnické správy o „modernizaci“ výkonu četnické služby. To vedlo strážmistra Macharta, aby pod již použitým pseudonymem K. P. (Karel Pitoma) uveřejnil v Četnickém obzoru další svoji báseň vyjadřující nejen jeho pocity z budoucího vývoje sboru: Kdybys měl četníčku … Kdybys měl četníku, smysl pro praktiku, nemusel byl nosit, hlavu ve „štandlíku“. Hlavu ve štandlíku, a koně „šimlíčka“, ať žije Austrije, od sboru matička. Kdybys měl četníčku, chytřejší hlavičku, nechtěl bys vláčet zas, po boku šavličku. Po boku šavličku, na hlavě helmičku, řemeny a tašky, flintu jako tyčku. Kdybys měl četníku, smysl pro praktiku, zaved byl v četnictvu, rozumnou taktiku. Rozumnou taktiku, Zrušil kličky – háčky, vytírání očí, hraní na vojáčky. Kdybys byl četníku, opravdu četníkem, nesmáli by se nám, že jsem za „Frantíkem“. Že jsem za „Frantíkem“, zpátky – ne před sebe, že není četníkem, kdo nás takto vede. I při službě na pátračce docházelo k řadě humorných situací, které praporčík Machart zaznamenával ve verších a doplňoval je kresbami. Vůdcem služebního psa Boye byl štábní strážmistr Antonín Kohout. Samo o sobě již vyvolávalo úsměv, když se říkalo, že stopující pes vede Kohouta. Když se však přihlédlo k diskutabilním schopnostem služebního psa, říkalo se, že Kohout vede psa. Výhrady k Boyovým schopnostem ještě zesílily na podzim roku 1935 poté, co označil jako pachatele krádeže zcela nevinného domkáře Smrže z Týna nad Vltavou, který jak se později ukázalo, neměl s činem vůbec nic společného, jen pouze to, že překřížil cestu prchajícím pachatelům. Stopující pes šel pak několik kilometrů po Smržově až k jeho domu. Na jaře 1936 prováděl velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Jan Kadlec kontrolu tábořiště potulných cikánů. O tom, jak svými zbraněmi na službu konajícího četníka „zaútočila“ Marie Růžičková, svědčí následující verše:
|
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Rössler |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |