Ivan Kraus: Třídní boj
Rubrika: Literatura – Fejetony
   |
| Někdy hovořila matka s otcem zvláštním způsobem. „To jste způsobili vy!“ vytýkala mu, když se právě vrátila z nějaké fronty. Jindy, když třeba nejela dlouho tramvaj, vrátila se matka pozdě domů, ukázala na otce a řekla: „To je taky vaše vina!“ Otec brzy pochopil, že s ním matka hovoří jako se zástupcem strany, jejíchž ostatních pár set tisíc členů není zrovna po ruce. Z vrozeného pudu sebezáchovy se v takových chvílích choval velmi nenápadně. Jednou mu matka přinesla ukázat kávu, kterou právě v obchodě koupila. Udělala to spontánně, bez nějakého důvodu nebo varování, jak bylo jejím zvykem. Otec, který byl až do té doby zvyklý kávu sice pít, ale ne pozorovat, nebyl zcela připraven. „Jen se podívej!“ vybízela ho matka, ukazujíc mu pytlíček. Otec, kterého matka poněkud zaskočila, zíral střídavě na kávu, kterou rozhodně neviděl poprvé v životě, i na matku, o níž se do této chvíle domníval, že ji zná. „Co tomu říkáš?“ zeptala se ho matka po chvíli, kterou otec věnoval pozorování pytlíčku. Otec mlčel. Bylo to zřejmě poprvé, co dostal takový úkol. Ještě ho nikdy nikdo nežádal, aby se o kávě vyjádřil. Byl jistě schopen hovořit na jakékoli téma, ale káva ho neinspirovala. Řekl bych, že káva nechávala otce chladným. Rád ji pil, ale nikdy ho nenapadlo o ní hovořit. „Pořádně se podívej!“ vybídla matka otce zvýšeným hlasem. Otec poslechl a díval se skutečně tak, aby mu nic neuniklo, ale ať pozoroval kávu sebevíc, nic ho nenapadlo. V tu chvíli matka ztratila trpělivost a požádala ho, aby se laskavě podíval na cenu. Pak mu přidržela pytlíček blízko obličeje a oznámila mu, že cena kávy opět stoupla. A když otec bezradně pokrčil rameny, zamávala matka kávou a vykřikla: „Takhle vedete hospodářství!“ Jindy byl zase slabý plyn, matka, která nemohla dovařit oběd, vyzývala otce, aby se šel podívat do kuchyně, co způsobil. Otec pravil, že netouží po tom dívat se na velmi slabý plyn, protože si něco takového umí představit, ale matka ho nakonec donutila, aby do kuchyně šel a tam na plyn zíral. „Styďte se!“ řekla mu matka po prohlídce, po níž se otec vrátil do pokoje, aby si tam dočetl nějaký článek o úspěších socialismu. Otec nebyl jediným členem strany v rodině. K soudruhům patřili také strýc Rudolf, teta Kateřina a strýc Petr. Strýce Rudolfa jsme měli velmi rádi. Jako advokát hájil kdysi před soudem Dimitrova. Spolu s tetou Kateřinou a synem Petrem byl za války v Anglii, protože Němci na něho vydali hned po okupaci zatykač. Strýc byl těžce nemocný a strávil přes dvacet let na lůžku. Jednou ho navštívil nějaký ministr a přinesl mu vyznamenání. Strýc uložil vyznamenání do krabice a hodil ji pod postel. Nelíbilo se mu, že strana může mít v čele takové lidi, jako byl právě ministr. Strýcova žena, teta Kateřina, pěstovala krásné kaktusy a v pozdním věku psala neustále nějaké knihy o velmi malých pionýrech a ještě menších dělnických dětech. Knihy nechtěl nikdo vydat, protože teta si mnoho nepamatovala a spoustu věcí si pletla. Později, když byla také nemocná, obsluhovalo ji několik zdravotních sester. Teta jim říkala soudružky. Jedna se starala o tetu ve dne a druhá v noci. Další chodila nakupovat a zalévat kaktusy. Soudružka, která měla na starosti kaktusy, byla pro tetu nejdůležitější soudružkou. Matce, které šlo na nervy, že teta píše o socialismu a nezná ceny potravin, se zdálo, že i kaktusy dostávají nějakou speciální výživu, která je kaktusům nestraníků nedostupná. Mezi příbuznými, kteří byli ve straně, panovaly také rozpory. Otec si výborně rozuměl se strýcem Petrem a oba se strýcem Rudolfem, jemuž raději tajili, co je nového, protože by to patrně nepřežil. Žádný ze strýců si nerozuměl s tetou Kateřinou přes to, že jeden byl jejím manželem a druhý jejím synem. Zvláštní bylo, že otce měli rádi všichni katoličtí příbuzní. Zejména matčina sestra, teta Anna, ho obdivovala především proto, že dokáže žít s matkou. Také teta Marie, která pocházela z továrnické rodiny, měla k otci slušný vztah. Nejlépe si však otec rozuměl s dědou, který byl tím nejzavilejším nepřítelem strany z celé rodiny. Léty se názory některých příbuzných měnily. Teta Marie, která nejprve vzpomínala na staré dobré časy, si zvykla a tvrdila, že se nějak žít musí. Strýc Petr prchl do USA, odkud poslal straně do Prahy zpátky svou legitimaci a do doporučeného dopisu připsal, že si dal závazek, že se už nikdy nevrátí. Velmi složité politické vztahy v rodině působily i na mne. Chodil jsem na návštěvu ke strýci Rudolfovi a tetě Kateřině, pil kávu vařenou jednou soudružkou a jedl bábovku, kterou upekla ta druhá. Jeden čas jsem chodil pravidelně k tetě Marii, kam docházela Miss Jane, která mne i bratrance učila mluvit anglicky. O přestávkách, při čaji, vzpomínala teta anglicky na své tovární dětství, strávené na zahradě vily, a na služky, které pobíhaly po zahradě s ovocnými dorty. Zrzavá Miss Jane pila čaj a vzdychala perfektní angličtinou: „Oh, how lovely… oh, how beatiful!“ O prázdninách jsem zase jezdil k tetě Anně a pěti zbožným bratrancům, kteří mne brali do kláštera a tvrdili, že jen církev ze mne může udělat v tak zlé době člověka. Doma jsem trávil většinu času s dědou, který označoval všechny komunisty za zločince, vrahy a podvodníky, nebo s otcem, který si u toho četl Rudé právo, a matkou, která souhlasila s dědou. Jediným členem strany, kterého děda neodsuzoval, byl náš otec. Matka odsuzovala stranu celou, včetně otce. Pod vlivem toho všeho jsem i já dospěl k rozhodnutí a oznámil jsem jednoho dne hned zrána otci, že přijde den, kdy ho budeme muset zlikvidovat. „Cože?“ divil se otec. „Budeme tě muset oběsit, tati,“ řekl jsem, snaže se zachovat klid, jak se na takového revolucionáře sluší. Otec se tenkrát na mne chvíli nechápavě díval přes stůl, pak odložil noviny a zeptal se: „Kdo?“ „Já a Pavlásek,“ řekl jsem hrdě. Pavlásek byl můj spolužák , který se rozhodl začít odboj přímo ve vlastní rodině a mýtit zlo u kořene. K mému velkému překvapení se otec po této informaci uklidnil a pokračoval klidně v četbě novin. Klid, s jakým bral na vědomí svůj osud, mne šokoval. Věděl jsem sice, že po letech vězení byl už na ledacos zvyklý, ale přiznám se, že jsem očekával, že alespoň trošku zbledne nebo že se mu budou chvět ruce. Myslel jsem si, že ho bude rozsudek, který jsem nad ním vynesl, víc zajímat, že bude chtít vědět víc o důvodech, které mne k rozhodnutí přivedly. Představoval jsem si, že se třeba začne hájit, aby dostal mírnější trest, třeba doživotí. Nic takového se však nestalo. Otec klidně pokračoval v četbě novin a pil jednu z těch káv, která byla opět dražší. Nic nepřivede revolucionáře z míry víc, než když ho jeho třídní nepřítel ignoruje. Rozzlobil jsem se a rozhodl se, že budu informovat zbylé příslušníky rodinné reakce. Sdělil jsem proto okamžitě svůj plán dědovi a matce. Jenže mí spojenci mne zklamali. Děda, který po léta najisto počítal s převratem (vždy na jaře kolem deváté hodiny ráno, znamením mělo být houkání v rádiu a zvuk kostelních zvonů), mi najednou hrozil holí, když ještě někdy budu takhle mluvit s otcem. Matka, kterou jsem považoval za svou revoluční učitelku, šla ještě dál. Hrozila, že mi zarazí kapesné. Něco takového by ovšem pro třináctiletého revolucionáře znamenalo bankrot. Zklamán zbabělostí vlastní rodiny, oznámil jsem spolužákovi, jak vypadá situace. Ukázalo se však, že i jeho revoluční nadšení poněkud polevilo. Sdělil mi totiž, že doba ještě není zralá a že proto jede se svým třídním nepřítelem na ryby. |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek |
|
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 06. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Milan Lasica |
 |
Helena Štáchová |
 |
Ivan Kraus |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ondřej Suchý |