Miloš Ondrášek: Kisch v Austrálii

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Není žádné tajemství, že čeští a moravští Židé se za první republiky ocitli uprostřed konfliktu mezi dvěma národními skupinami, mezi Čechy a Němci. Ti, kteří nebyli ochotní nebo schopní sami zvolit, se ocitli v těžké situaci. Pro Židy žijící v Praze to bylo jednodušší řešení. Pokládali se za pražské Židy bez jakéhokoliv dalšího národnostního přívlastku. V době, kdy byl prezidentem T.G. Masaryk, vyšlo jasně najevo, jak blízko má český duchovní odkaz ke kultuře českého židovství.  
  
V době mezi dvěma světovými válkami dala židovská Praha národu pozoruhodné literáty, ať již psali česky nebo německy. Jedním z nich byl Egon Ervín Kisch. Nemám žádný důvod, abych Kische, levicově orientovaného a k Devětsilu se hlásícího novináře, dramatika a exotiku v pražských ulicích odhalujícího spisovatele, chválil. Pokud vím, Sovětský svaz nebyl jeho vzorem, do komunistického aparátu se nikdy nezapojil nebo nebyl zapojen, v roce 1946 se vrátil do Prahy z mexického exilu a jako třiašedesátiletý v roce 1948 zemřel. Legionáři nesli ve smutečním průvodu rakev, bylo to z jejich vůle, anebo již tehdy znamení politického bankrotu?
  
Jde mi o něco jiného než připomínat Kischův původ, životní názor nebo dílo. V třicátých letech byl pokládán v Austrálii za nejznámějšího občana Československé republiky. Uvažuji nad tím, proč tento fenomén přetrvává dodnes. Kischovo jméno najdeme v každém australském dějepisu, naučném slovníku a publikaci zabývající se politickým vývojem Austrálie. Před třinácti lety se objevila na australském knižním trhu v nakladatelství Penguin vydaná kniha Nicholase Haslucka Our Man K. Nešlo o nic jiného než o biografický román motivovaný rolí, kterou pražský „zuřivý reportér“ sehrál v Austrálii. A to nás zajímá.
  
Kisch byl v době, kdy se v Německu uchopil moci Hitler, známý jako odpůrce fašismu a předpovídal zrůdnost nacismu. Jako protiválečný idealista byl v roce 1934 pozván do Melbourne, aby pronesl hlavní referát na mírovém shromáždění All Australian Congress Against War and Fascism. Vstupní vízum dostal na britském zastupitelském úřadě v Paříži, současně ale výzvědná služba Britského společenství národů (Commonwealth Investigation Branch) telegrafovala do Melbourne, že Kisch je význačným příslušníkem socialistického protiválečného hnutí a v podezření, že je agentem Kominterny.
Bylo tedy nařízeno, aby Kisch byl v západoaustralském přístavu Freemantl prohledán, cestoval na palubě oceánského parníku, a byl dán pokyn, aby byl okamžitě deportován, pokud by u něj byla nalezena komunistická literatura. Přesto, že se nic nenašlo, byl Kisch prohlášen za nevítaného návštěvníka a bylo mu zakázáno se vylodit v Austrálii.

Tehdejší přistěhovalecké zákony z roku 1925 nepovolovaly vstup komunistům a anarchistům. Když pak loď přistála v Melbourne, Kisch zvolil dramatický vstup či spíše skok na australskou půdu. Skočil z paluby na molo, zlomil si nohu a na nosítkách byl vnesen do Austrálie proti vůli úřadů. Nejvyšší soud pak měl rozhodnout, zda Kischovo zadržení bylo legální či nikoliv. Podle tehdejších zákonů se musel jako všichni příchozí podrobit jazykovému testu, úřady dobře věděly, že Kischova znalost angličtiny je uspokojující, proto nařídily zkoušku ze skotské gaelštiny. Tu samozřejmě neudělal, odvolal se, že to není jazyk sloužící v této zemi k běžné komunikaci. To úřady uznaly, což zase popudilo v Austrálii žijící Skoty a vyvolalo veřejné demonstrace, že je jim ubližováno. Rozruch na mnoha stranách.
  
Řeč na shromáždění Kisch zmeškal, ale s nohou v sádře okamžitě vyhoštěn nebyl – z humanitárních důvodů. Řečnil v Sydney a Brisbane a podnikl cestu na sever a západ světadílu, odkud pak odplul po více než čtyřech měsících pobytu, z kterého po návratu do Prahy vytěžil knihu Přistání v Austrálii. Během těchto čtyř měsíců se setkal s australskými občany různých sociálních vrstev a zaměstnání. Mnoho, včetně právníků a policejních úředníků, s ním sympatizovalo a omluvilo se za postup australské administrativy. 
Veřejnost se rozdělila do dvou táborů, jedni pokládali postup vlády za správný, druzí jej odmítali, že jde o byrokratickou xenofobii, která poškozuje dobré jméno australského smyslu pro demokracii. Kisch měl z této situace, kterou vyvolal a která zasáhla většinu občanů, radost. Tehdejší ministerský předseda Menzies pak přistoupil na kompromis, vrátil Kischovi zabavený pas a zprostil ho nařízené nutnosti uhradit výdaje spojené se soudním řízením. Na oplátku ho ale požádal, aby se pokojně vrátil do Evropy. Mnoho Australanů litovalo, že Kisch mezi nimi nezůstal déle.
  
Proč nemohou Australané dodnes na Kische zapomenout? A proč má místo v moderních dějinách Austrálie? Je to jednak pro Kischovu prozíravost týkající se plazícího se nacismu. V Austrálii bylo před válkou nemálo těch, kteří se Hitlerovi obdivovali a teprve později uznali, že se mýlili, když australští vojáci krváceli na severoafrických a evropských bojištích. Kisch neváhal skočit z mnohametrové výšky, aby demonstroval svoje přesvědčení. To udělalo velký dojem, Australané tradičně oceňují touhu po nezávislosti, svobodném rozhodování a že neměl strach se vzepřít autoritám.
Kisch s sebou přivezl na pátý světadíl, tehdy ještě izolovaný od ostatního světa, jakýsi nový vzduch a intelektuální šarm střední Evropy, pokud ne přímo Prahy, i když poznamenaný levičáctvím jisté části středoevropské inteligence. Krutost nacismu Kisch odhalil správně. Tehdejší australská sociálně-demokratická strana (Labour Party) v té době propagovala pacifismus, a když se tehdejší australský soc.dem. ministerský předseda Joe Lyons vrátil z návštěvy Francie a Belgie, kde zahynuly během první světové války tisíce australských vojáků, ostře vystoupil proti vměšování Austrálie do evropských politických třenic. Nezodpovězená stále zůstává otázka, zda Kominterna skutečně nevyslala charismatického a anglicky mluvícího řečníka do Austrálie, aby ovlivnil stabilitu britského impéria a aby aktivoval australské levicové hnutí. Kisch tehdy nechtěl nebo nedovedl reagovat na krutost a neprozíravost stalinského režimu.
 

                                                           Převzato z časasopisu
                                                      

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 05. 2009.