Barbara Semenov: Velikonoční symboly
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Velikonoce – svátky plné krásné symboliky. U nás protinožců pojaté s jistou kontroverzí, nikoliv po prvním jarním úplňku, nýbrž po prvním podzimním úplňku.  Asociace velikonočních svátků se svátky jara není tedy až tak na místě, můžeme ale připomenout, že většina pohanských národů oslavovala v tomto období, kdy znovu ožívá příroda, svátky plodnosti. Stejně tak mnoho symbolů Velikonoc - včetně vajíčka jako symbolu rodícího se života, beránka či kříže, jsou mnohem starší než samo křesťanství. Význam kříže byl v různých kulturách i náboženstvích univerzální, byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí a chápán jako propojení božského, vertikálního ramene a lidského, tedy horizontálního ramene světa a stal se tak symbolem věčnosti. Dnes je kříž nejdůležitějším symbolem křesťanství, protože Kristus, Boží Syn, byl odsouzen ke smrti ukřižováním. Jeho vzkříšení je pro křesťany centrálním bodem jejich víry, smrt není konec, ale nový začátek nového života. Proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí. V přípravném předvelikonočním období začínajícím Popeleční Středou si mají lidé oživit svoji víru. Po odeznění vážných náboženských svátků se lidová tradice vrací k projevům veselí a proudícího života. Přichází velikonoční koleda – pomlázka. Obchůzka po domech, veršovaná přání, polévání vodou a hlavně šlehání zelenými spletenými pruty, které údajně přináší „pomlazení“ – odtud název předmětu, dne, někde i celých Velikonoc. Tyto věkovitě a vpravdě podivné zvyky se navzdory civilizačnímu proudu zachovaly dodnes a to nejen v prostředí venkova, ale i ve velkých městech. Za blahodárný akt vyšlehání se přirozeně musí platit – dárky a vejci. Jako dárek musí být vajíčko plné a omalované.Tradiční a nejkrásnější je barva života - krásná červená. Odtud obecně užívaný název – kraslice. Slovanská tradice zachovala pestrou škálu malování kraslic se vzory často vzájemně souvisejícími a srovnatelnými. Na českém území se tato práce rozvinula do specifické šíře a stala se jakousi svéráznou tvůrčí kategorií. Dodnes se této činnosti věnuje velká řada lidí se značným zaujetím prakticky po celý rok. Nicméně v čase Velikonoc se umělecky i neuměle malují vajíčka snad v každé rodině. Osobně považuji tradice Velikonoc podobně jako tradice Vánoc za něco báječného. Jejich předávání v rámci rodiny je svým způsobem svátostí, rodinné tradice zůstávají navždy v našich srdcích a činí nás nesmrtelnými alespoň ve vzpomínkách těch, které nejvíc milujeme a kteří jsou pokračováním našich životů. Vzpomínám, jak důsledně jsem trvala na tradičních oslavách Velikonoc v letech, kdy byla moje dcera malou holčičkou. Dnes vím, že i ona bude předávat jejich láskyplné kouzlo nově příchozím členům rodiny, aby si její děti psaly podobně do svých deníčků jako ona kdysi dávno: Velikonoce slaví naše rodina na farmě v Monbulku. Pokaždé s mámou vyzdobíme celou farmu krásnými kraslicemi, které jsme si přivezli z Česka, a máma upeče moc dobrý mazanec. Táta pokaždé řekne: „Tentokrát se ti povedl úplně nejlíp ze všech.“ Mazanec je hned pryč a máma musí udělat nový. Já mezitím maluju vajíčka. Používám nejvíc pastelky, někdy dělám vzory jako jsou na kraslicích, někdy maluju nějaké obrázky s kytičkama nebo s kuřátkama a někdy něco moderního, takovou čmáranici, ale vyjde to vždycky docela dobře. Největší legrace je, když přijde naše Banda (máminy a tátovi přátelé) na velikonoční posezení a máma je nutí malovat vajíčka v soutěži o nejlepší. Vyhrál strejda Kolařík, protože měl nejsrandovnější vajíčko. Mně se líbilo vajíčko tety Věry. Nejhezčí vajíčka dělá ale naše melbournská babička Jarmi. Natrhá nejdřív na zahrádce malé lístečky, pak je přiloží na skořápku a zaváže hadříkem. Potom je vaří v cibulovém odvaru. Tahle vajíčka vypadají opravdu krásně a nikdy nemáme to srdce oloupat je a sníst. Vraťme se však k symbolu nejvážnějšímu, kterým je KŘÍŽ. Strašnou, krutou a potupnou smrtí na něm zemřel ten nejlepší z nás, člověk, který jako ztělesnění Lásky a Dobra dokázal lásku a dobro hlásat, žít a hájit v nerovném boji proti zlu, nenávisti, závisti, mocenským cílům, mamonu a lidské malosti. Na základě této univerzální pravdy zůstává symbol ukřižovaného Krista nepochybně symbolem nejposvátnějším. Tentokrát jsem se ke svému zamyšlení nad tímto symbolem nechala inspirovat obrazem, jehož autorem je Francisco Goya, a ještě více pak nezapomenutelným americkým filmem Miloše Formana – „Goyovy přízraky“ (Goya’s Ghosts). Film byl natočen již před třemi roky a hrál se téměř ve všech evropských zemích, také v Kanadě, Japonsku, Brazílii, Argentině, Jižní Koreji. Je více než příznačné, že v USA se v období Bushovy vlády objevil v kinech jen na velmi krátkou dobu, do Austrálie se tím pádem nedostal vůbec. Naštěstí je možné jej zhlédnout i dnes na DVD. Miloš Forman je fenomenálním režisérem, jeho kinematografické umění zaznamenalo v rozpětí pár hodin délky filmu s neuvěřitelným dopadem a mrazivou potencí nejstrašnější zneužití svatého symbolu kříže v dějinách lidstva. Zneužití o to horší, že se pod něj podepsala sama katolická církev. Film je fascinujícím dokladem o její zvrácenosti v době španělské inkvizice, kdy motivace k terorizování obyvatelstva pod záštitou kříže byla založena na mocenských, politických, finančních, rasových i náboženských zájmech vládnoucích vrstev. „Goyovy přízraky“ nejsou ani tak o slavném malíři, ale o svědectví, které vydávaly jeho rytiny z dob hrůzné inkvizice. Goya je pouhým průvodcem v dramatickém příběhu o otci Lorenzovi, který si u malíře objedná portrét a při té příležitosti si všimne obrazu Goyovy múzy, mladé dívky Inés (Natalie Portman). A právě Inés, jako jedna z tisíců dalších, je inkvizicí nesmyslně obviněna z judaismu kvůli tomu, že si v místní krčmě nedá k večeři vepřové maso. Poté, co je mladá dívka vyslýchána a podrobena krutému mučení, se raději ke „všemu“ přizná. V odporném prostředí zatuchlé věznice plné ubožáků se poprvé setkává s páterem Lorenzem a podlehne jeho žádostivosti. Španělský herec Javier Bardem v roli Lorenza ztvárnil k naprosté dokonalosti prodejnou figurku doby, kdy se politická situace mění s každou nově nastupující dekádou a z bezvýznamných lidí dělá bohy či naopak. Malost i bezmocnost hlavní postavy je trvalá, ať je španělským duchovním, francouzským revolucionářem nebo odsouzencem na smrt. Odvíjí se příběh plný absurdity, kdy ti, kteří vás včera soudili, mohou být zítra souzeni vámi a víra vlastně nic neznamená. Nebo znamená? Miloš Forman trefně hovořil v Praze o podstatě svého scénáře, když zobrazovanou dobu porovnával s obdobně hrůznými časy fašistické a komunistické zlovůle - „lidstvo pokaždé deklamuje: Už nikdy více, teď jsme se poučili! A o pár let později se stáváme nešťastnými svědky i účastníky dalšího vítězství zla. Lidstvo stále a dosud nic nepochopilo a nezbývá, než brát ten neustálý kolotoč jako něco, s čím je třeba žít.“ Jsou mezi námi ovšem jedinci, kteří tuto smutnou pragmatickou pravdou odmítají přijmout a budou nám svým životním postojem povědomě mnohdy připomínat Ježíše Krista. Byli a jsou mezi námi ti, kteří nebudou mlčet, když pod zástěrkou kříže, ideí o svobodě, rovnosti, bratrství, víry, řečí o sociálních jistotách, tradicích a národním dědictví budou na úkor humánnosti prosazovány sobecké mocenské a osobní zájmy. Vždy bude záležet pouze a jen na nás, abychom se nestali tupým a posléze trpícím davem (dokonale zobrazeným ve Formanově filmu). Abychom se vraceli k tomu, co chtěl vlastně Ježíš říci. Jeho poselství je prosté a objevuje se nám stále a znovu v různých podobách, my si ale rádi před pravdou, tak jako kdysi v Nazaretu, zakrýváme oči a uši. Velikonoční čas – čas otevřít svá srdce a mysl a oživit svoji víru. |
Převzato z časopisu 
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Karel Šíp |
 |
Milan Lasica |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jiří Menzel |