Jiří Suchý: Ideální člověk
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Ideální člověk Musím se vám s něčím svěřit. Poslední dobou jsem byl sám se sebou nespokojen. Zjistil jsem, že tak nějak málo čtu. Sem tam na ulici nějaký nápis, nějakou firmu, sem tam výstražnou tabulku, ale sotva přijdu domů, tak jako když utne. A to je chyba! Člověk má číst, a hodně číst! Protože jedině tak se něco dočte. Naštěstí jsem si to uvědomil v pravý čas a začal jsem se ohlížet po nějaké knize. A skutečně jsem ji našel. Byla útlá, zelená a měli jsme jí vypodložen kotel v prádelně, aby se nekejhal. Manželka původně nechtěla knihu vydat, teprve když jsem slíbil, že do příštího prádla budu s četbou hotov, ustoupila.  Odnesl jsem si knihu do bytu, oprášil desky a odkryl jsem název: Ideální člověk. Jakýsi Králík zde vlastním nákladem vytyčoval svůj ideál člověka, oproštěného ode všech marností a nepravostí, člověka šlechetného a čestného. A tak jsem se dověděl, že v ideálním člověku se dle Králíka snoubí krása fyzická s hlubokou moudrostí, že ideální člověk chodí zpříma a s očima dychtivýma, že je vegetarián a že kromě toho vlastní i první Králíkův spis - Cesta k cíli. Cesta k cíli Vzpomněl jsem si, že i druhá strana kotle je čímsi vypodložena. Zašel jsem tedy ke knihkupci, abych nejdřív koupil novou knihu - na vypodložení kotle. Knihkupec se rozzářil, takových že má plno, a zavedl mě do skladu, kde byly stohy zaprášených knih. Blekotal, že najdu určitě tu pravou velikost a že budu zaručeně spokojen. Skutečně jsem si jednu knihu vybral a knihkupec mi přidal ještě jednu zdarma, protože takových zákazníků si prý musí vážit. A tak jsem získal dvě podložky pod kotel a oba Králíkovy spisy byly mé. I manželka si libovala, neboť nové knihy měly tuhé desky a nohy kotle se do nich nebořily. V následujících dnech jsem důkladně studoval Cestu k cíli i Ideálního člověka a poněkud jsem zneklidněl. Taková podivnost. Znova jsem si pročetl oba spisy, a pak ještě jednou, abych měl jistotu, leč - bylo to úplně jasné. V nádherné postavě ideálního člověka jsem zcela bezpečně poznal sebe. Vysoký, statný, s mírně předsunutou bradou... mírný a důsledný... láska ke zvířatům... ano, to jsem byl já. A život kolem mne plynul dál, nikdo jako by netušil, že v prostinké ulici na Ořechovce se tyčí ryzí člověk. Pocítil jsem potřebu to rozhlásit. Ne z ješitnosti - ideální člověk přece nemůže být ješitný. Spíš z pocitu absolutní otevřenosti, o které se zmiňuje Králík v kapitole dvanácté. Ale nelze říci lidem, že jsem lepší než oni. Nevěří tomu a dívají se na člověka nepřátelsky. Našel jsem si jiný způsob. Jiný způsob Můj přítel Stanislav se trochu vzpouzel, když jsem mu vnucoval dva svazky. Bylo mu třeba naznačit, že jeho paní by se jistě podivila, kdyby se dověděla... - nemusel jsem ani říkat co. Ani jsem to nevěděl. Ale každý přece máme něco, čemu by se paní podivila, kdyby se to dověděla. Stanislav knihy ochotně přijal, dokonce v návalu horlivosti sám od sebe slíbil, že si je důkladně pročte. Za týden se objevil znova, že jako už si to přečetl, a tak že tedy knihy vrací. Okamžitě jsem postřehl, že není ve své kůži. Byl velmi nervózní a mluvil přerývaně. Prohlásil knihy za pozoruhodné a vracel mi je s jakýmsi ostychem. Poznal to. Bylo mi jasné, že to poznal. Nasadil jsem vlídnou masku a vyzval jsem Stanislava, aby řekl, co má na srdci. Trochu se mi roztřásla kolena při pomyšlení, že za vteřinu uslyším poprvé z úst cizího člověka své tajemství. Stanislav mě nejprve nesouvisle přesvědčoval, že Králík je největší postava z dějin, hned vedle Buddhy a Suvorova, a nakonec tichým hlasem zakoktal, že v postavě ideálního člověka poznal sebe. Po čase Po čase jsem se zotavil z nepříjemného otřesu a vyhlédl jsem si novou oběť. Byla to slečna Zdenička. Nejprve si knihy půjčit nechtěla, že jí na čtení nezbývá čas, a tak jsem se uchýlil k malé lži. (I ideální člověk může zalhat, pomáhá-li tím dobré věci.) Prohodil jsem, že je to koneckonců pravda, ty knihy že jsou spíš pro pány a že by se slečna Zdenička ještě mohla zkazit. Znervózněla poněkud. Chvíli jsme se ještě bavili o všem možném a pak slečna Zdenička jako že už půjde. Rozhlédla se po místnosti, a pak velmi lhostejným hlasem oznámila, že si třeba ty knížky půjčí, když tolik naléhám. Zítra prý nemá v kanceláři co dělat a že ji vlastně zajímá ten sloh ... ještě chvíli se zaplétala, a pak celá červená vyplula z bytu. Za dva dny byla zpět. Byla rozpačitá a moc jí to slušelo. Velice se omlouvala, a pak řekla, že dobře ví, proč jsem jí knihy půjčil, a že moc děkuje. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že je ideální ženou. Husa pitomá! Závěr Půjčoval jsem knihy dál. Třicet osm bylo čtenářů a všichni se sami označili za ideálního člověka. Ubožáci! Jak je to trapné! Se všemi jsem přerušil styky a dnes už nemám nikoho, komu bych Králíkovy spisy zapůjčil. Ale je to tak nakonec dobře, stejně si v nich denně listuju. (Ilustrace Jiří Suchý a Jiří Šlitr) |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 03. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Karel Šíp |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |