Milan Richtermoc – Petra Haasová: Kdo byl fialový poustevník?

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Kdo byl fialový poustevník?
Vzpomínka na spisovatele Otu Pavla
 
„Chtěl bych mít tolik peněz, abych si mohl každé ráno dopřát čerstvé květiny na svůj psací stůl.“ Prosté sdělení napsané inkoustovou tužkou na okraj lístku, který si Ota Pavel vložil pod sklo vedle psacího stroje, který, jak říkával, píše skoro sám. „Jen se do něj ťukne a už běží…“Fotografie Oty  Pavla na titulu úspěšné knížky Jaroslavy Pechové Zpáteční lítsek do posledního ráje Oty Pavla, která vyšla již ve 4 vydáních

Ota Pavel
(1930-1973), vlastním jménem Otto Popper, patří k  autorům, o kterých bylo napsáno více knih, než kolik spisovatelé sami za svého života vytvořili. Zájem o jeho dílo neupadá ani šestatřicet let od jeho předčasného odchodu. Pozornosti čtenářů se těší nejen Pavlova tvorba, ale i jeho život, který je dodnes v mnohém zahalen tajemstvím.
 
První knížka, která Otovi vyšla a záhy autora proslavila, byla Dukla mezi mrakodrapy. V roce 1964 ji vydalo nakladatelství Naše vojsko v nákladu 25 000 výtisků. Celý náklad byl v krátké době rozebrán, což se debutujícím autorům často nestává. Druhé vydání následovalo v témže roce v nákladu 15 000 výtisků. Další jeho knížka se sportovní tématikou byla opět vydána v nakladatelství Naše vojsko, a to v roce 1967 nákladem 25 000 výtisků. Jmenovala se příznačně: Plná bedna šampaňského. Z oboru sportovní literatury Otovi ještě vyšly reportážní prózy Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1974) a novela Pohádka o Raškovi (1974)
 
Smrt krásných srnců – první Otova kniha povídek předznamenávající autorův posun od sportovní tématiky ke vzpomínkové próze - vyšla v roce 1971 v Československém spisovateli nákladem 8 000 výtisků a u literární veřejnosti vyvolala překvapení, protože byla chápána jako neočekávané vybočení z Pavlovy dosavadní tvůrčí linie. Podle současných měřítek by byl osmitisícový náklad považován za nadprůměrný. Tehdy však byl nakladatel vůči Pavlově prvotině s nesportovní tématikou opatrný.
Proč Ota Pavel opustil oblíbená místa na břehu rybníka se spoustou ryb a vyměnil je za říčku s rybolovem nejistým, objasňuje ve svém dopise ze dne 27. března 1967 adresovaném staršímu bratrovi Hugovi. Ota v něm píše:
„Sport je důležitá věc. A psát o sportu je vděčné, protože se s tím zaobírá hodně lidí. Ale mé nejtajnější přání je - jestli budu zdráv -napsat o normálním životě. O starém Proškovi, o Fraňkovi z Rozvědčíka, o poustevníkovi ze Skryjí, knížku povídek o tátovi a mámě… Plánů bych měl dost. Potřebuji k tomu jen zdraví!“

Kouřimecká rybárna, kde Ota Pavel našel u převozníka Jaroslava Zýky vytoužené útočiště  Dochovalý srub Fialového poustevníka, nacházející se pod hradem Týřovem u obce Skryje v osadě zvané Matouškov
 
Druhé vydání knihy Smrt krásných srnců vyšlo v  Československém spisovateli s dvouletým odstupem v nákladu 15 000 výtisků. Neméně půvabná knížka povídek Jak jsem potkal ryby se dostala na pulty knihkupectví (respektive pod ně) zásluhou nakladatelství Mladá fronta v roce 1974, tedy rok po autorově smrti. I toto dílo u čtenářů zaznamenalo nebývalý úspěch. Jak dosvědčuje známý pražský knihkupec Vráťa Ebr, na novinky z pera Oty Pavla před smíchovským Arbesovým knihkupectvím vždy stála fronta, jejíž konec nebylo možno dohlédnout.
Většina Otovy korespondence byla adresována Hugo Pavlovi (na snímku na své chatě v Újezdě nad Zbečnem)„Mohu potvrdit,“ říká Vráťa Ebr, „že knihy Oty Pavla se na pultě neohřály. Mezi nejprodávanější se zařadil i výbor Pavlových povídek Zlatí úhoři. Pod stejným názvem Čs. televize později uvedla film režiséra Karla Kachyni, natočený podle Pavlovy předlohy a dle scénáře Dušana Hamšíka.“  
Přestože měl Ota náměty na dalších sedmnáct knih (jedna z nich měla být pro děti - napsat něco pro děti byl Otův dávný sen), rozhlasovou hru a dva filmové scénáře, tři roky před smrtí věnoval největší pozornost „Fialovému poustevníkovi.“ Tak obyvatelé Skryjí a Týřovic pojmenovali Václava Matouška - svérázného filozofa, uměleckého truhláře a naivního malíře, který se koncem třicátých let minulého století ve svém stanu z chatrného plátna usadil na louce pod hradem Týřovem. Týřov, dříve zvaný Angerbach, byl hrad-Osud! Kdysi zde Václav I. zajal svého vzpurného syna Přemysla. Za Jana Lucemburského zde byl vězněn správce království pan Jindřich z Lipé. Král Václav IV. tu při lovu přišel o oko. Pak kraj dlouhá léta decimovali loupeživí rytíři, nakonec dopadeni a jako jeden muž oběšeni na kopci Šibeničníku. Tady, v hluboké samotě, chtěl „Fialový poustevník“ žít nebo zemřít. Jednou Matoušek rakovnickému učiteli Mejstříkovi prozradil: „Člověk si myslí, že je sám, ale není to pravda. Promlouvají k němu hvězdy a taky kameny. Jenom jde o to, aby té jejich řeči porozuměl, aby ji ovládal.“
Václava Matouška, pocházejícího z Cerhovic u Zbirohu, opustila láska, zradil přítel a zklamali lidé. Zoufalý, nešťastný a zatvrzelý hledal klid v přírodě, která tehdy pod Týřovem poblíž Berounky byla ještě panenská. První zimu přežil - i přesto, že nevýslovně strádal. Pamětníci dosvědčují, žeMarie Ondráčková z Týřovic se vzácným, nedokončeným obrazem od Václava Matouška zvěř nelovil a ryby nechytal. Vyhrabával  kořínky zpod sněhu, jedl houby, zmrzlé ptačí bobule a pil vodu z Oupořského potoka. V krutých mrazech si založil ohýnek, který během dne i noci s velkým úsilím udržoval, aby nezmrzl. Jak čas utíkal, stal se součástí přírody. Od lidí pomoc nečekal a ani nepřijímal. Zhotovil si primitivní nářadí, jehož pomocí vyhloubil zeminu a nad jámou postavil dřevěný srub. Takovým způsobem žil dlouhých šestnáct let. Svobodný a šťastný. Později se přece jen, i když váhavě a s nedůvěrou, přiblížil lidem. A když jednou dostal v tajnosti od někoho neznámého (traduje se, že své milé Marie, která ho v lásce kdysi zradila) balík s plátny, olejové barvy, stojan a malířské potřeby, začal malovat. Nebyl začátečníkem. V mládí na zbirožském zámku šepsoval plátna a míchal barvy Alfonsu Muchovi, který tam v největším českém sále maloval Slovanskou epopej. Ota si do skicáře poznamenal: „Od té doby se jako mávnutím štětce mění Matouškův svět. Maluje…“
 
Matoušek neztvárňuje abstraktní náměty. Maluje svět kolem sebe. Louky, pole, řeku Berounku, Oupořský potok, mohutné skály, pyšně se vypínající nad řekou, tajemnou zříceninu Týřova s posledním nerozpadlým oknem do světa. Cokoliv na jeho obrazech dostává nejen realistickou kresbu, ale i zdánlivě nerealistický fialový nádech. Někteří lidé se jeho fialovým malbám vysmívali, považujíce Matouška za blázna. Ale ti, kteří malebný kraj kolem Berouny v těchto místech znali, fialová barva na jeho obrazech nepohoršovala. Dobře věděli, že v jisté roční době a v určitém čase matka příroda společně se sluncem skutečně do kraje rozlévá fialovou, kterou nešetří.

Jan Zýka, bratr převozníka Jaroslava Zýky, u kterého na Kouřimecké rybárně Ota Pavel pobýval. Na snímku je skromně zařízená místnost, ve které Ota během svého pobytu na rybárně žil 
 
Václav Matoušek přírodě rozuměl jako málokdo, a tak maloval to, co viděl, a co druhým při letmém pohledu uniklo. Své obrazy neprodával. Vyměňoval je v hospodě nebo u vrat stavení za vajíčka, mléko, chléb, pytlík mouky, hrudku másla, košík hrušek, koláč nebo za dva kocoury, co s ním pak ve srubu léta žili. Některé Matouškovy obrazy se dochovaly do dneška a stále zdobí obývací pokoje, ložnice a předsíně v týřovických, slabeckých, skryjských a nezabudických staveních. Jejich hodnota už dávno nemá cenu vajíček, koláče, hrudky másla, skývy chleba či sklenice mléka. Jeho obrazy, kdyby byly na prodej, by určitě vyšperkovaly nejednu uměleckou sbírku.Idilické prostředí Kouřimecké rybárny, kde se zastavil čas. Zde Ota Pavel našel posledních šest let svého života útočiště
 
V dopise z 5. července 1970 Ota Pavel bráchovi Hugovi sděluje: „Já si začal sbírat materiál na svou novou knihu Fialový poustevník. To je o tom poustevníkovi, co žil pod hradem Týřovem. A když jsem po odpolednách začal tu látku sbírat, rostlo mi to po rukama a já nyní vím, že to musí být má nejkrásnější kniha, jakou už nikdy nenapíši, a že ji musím napsat rychle, dokud mám ještě síly.“
 
Při svých toulkách vedoucích z Kouřimecké rybárny do okolních vesnic Ota rozpoznal velkou příležitost.
V Matouškovi objevil nejen svérázného poustevníka, malíře a znalce přírody, ale současně člověka, jehož prostřednictvím se on sám může vyjádřit k aktuálním myšlenkám, které se mu honily hlavou. Chtěl se vyznat ke své lásce k přírodě a současně postavit hráz na její obranu proti agresivní civilizaci, která si ji bezohledně Hrob spisovatele Oty Pavla (1930-1973) v Praze na Olšanských hřbitovechpodmaňuje. Chtěl přitakat lidské svobodě, dobrému člověku a zároveň se vysmát lidské hlouposti, závisti a zlobě. V dopise z 11. prosince 1967 naznačuje:
V Praze vyjdeš ven a můžeš jenom do šedivých ulic, ve kterých je šedivý sníh a šediví lidé a nuda města a zvyklostí – biografů, divadel a stejných keců a život ubíhá den ze dne. To příroda je čistší, upřímnější, nelže, je přímočará. Škoda jen, že té úplně krásné přírody je stále méně. Všude se roztahuje člověk, auto, stan… Myslím, že o tom poustevníkovi by to mohla být hezká knížka.“
 
Ota Pavel knihu o Fialovém poustevníkovi nedokončil a autorskou výstavu jeho obrazů, jak měl v úmyslu, už neuspořádal. Zemřel náhle v odpoledních hodinách 31. března před šestatřiceti léty na pokoji v pavilonu číslo 23 psychiatrické léčebny v Praze 8 - Bohnicích ve věku 43 let.
Náčrt zamýšlené knížky a filmové povídky o Fialovém poustevníkovi Václavu Matouškovi spolu s poznámkami ve skicáři je uložen v Otově literární pozůstalosti. Kdo jeho příběh dokončí?
 
Doporučujeme k přečtení
 
- Pavlová Věra: Vzpomínky na Otu Pavla. Agentura V.P.K., Praha-  1993;
- Peterová Zuzana: Spanilé jízdy. Nakl. Nezávislý novinář IV, Kladno – 2000;
- Brůna Otakar: Potkat Otu Pavla. Nakl. Akcent, Třebíč- 2000;
- Pechová Jaroslava: Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla.  Nakl. Laguna, Praha 1. vydání- 2000. Kniha již vyšla ve 4 doplněných a upravených vydáních;Detail náhrobního kamene Oty Pavla
- Lustig Arnošt: Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla  (doslov PhDr. František Cinger). Nakl. Andrej Šťastný, Praha-2003;
- Štvrtňová Helena: Předčasná úmrtí (2) - Ota Pavel. The World Circle Founadation, Praha-2001;
- Svozil Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla. Nakl. Akropolis, Praha-2003;
- Pavel Hugo: Básnická sbírka Vrátil jsem čas (básně vybrali a k vydání připravili Milan Richtermoc, Petra Haasová  a Jindřich Spěvák) Nakl. Sláfka, Praha-2005;
- Kavčiak Vladimír: Tu rybu jsem nechytil! Ota Pavel ve vzpomínkách syna Jana a bratra Huga. Nakl. BVD, Praha-2008;
- Růžičková Martina: Ota Pavel - osobnost dvou tváří. Nakl. Petrklíč, Praha-2008;
- Pechová Jaroslava: Toulky v nalezeném čase. Nakl. Laguna, Praha- 2008.
Dokumentární film
 
Hrdinové posledního ráje Oty Pavla.
Produkce a režie: Tomáš Pešula, kamera: Lukáš Marek, komentář: Ondřej Vetchý a Petra Haasová. Vyrobila SPŠST Praha - 2006, délka 25 minut, film je rovněž na DVD.
 
Text: Milan Richtermoc
Foto: autor, foto na obálce knížky Zpáteční lístek Pavel Vácha
Pozvánka pro čtenáře PN

Ředitel Muzea T.G.M. v Rakovníku spolu s majitelkou pražského nakladatelství Laguna a s jednatelem NTP Nová tiskárna Pelhřimov si dovolují čtenáře Pozitivních novin pozvat na komorní vzpomínkový pořad na spisovatele Otu Pavla, který se uskuteční v úterý 31. března 2009 od 17,00 hodin v sále Dr. Spalové (Muzeum TGM Rakovník).
V rámci pořadu bude pokřtěna knižní novinka spisovatelky Jaroslavy Pechové Toulky v nalezeném čase a promítnut hraný dokument režiséra Tomáše Pešuly Hrdinové posledního ráje Oty Pavla. Akce se mj. zúčastní Otův nejstarší bratr Hugo Pavel a majitel Šlovického mlýna ing. Petr Čech, potomek slavné mlynářské rodiny Čechů.
Pořadem bude provázet ředitel muzea Mgr. František Povolný a moderátor Jožka Zeman. V pořadu rovněž vystoupí vynikající koncertní umělci - houslisté Pavel a Věra Eretovi.

Mediálním partnerem vzpomínkového pořadu jsou Pozitivní noviny.
Pořadatelé děkují vydavateli PN Pavlovi Loužeckému a šéfredaktorovi PN Václavu Židkovi
za podporu. 

Copyright © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 03. 2009.