Josef Čermák: Jiří Voráč o Ivanu Passerovi
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Jiří Voráč o Ivanu Passerovi Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí aneb od Intimního osvětlení k Nomádovi Vydalo nakladatelství Host v Brně 2008 (Poznámka: Jiří Voráč je docentem Masarykovy univerzity a vedoucím ústavu filmu a audiovizuální kultury) Z určitého pohledu mi Voráčova výborná knížka připomíná pouť; sešla se v ní řada okamžiků a lidí z minulosti, tak jako se staří přátelé nečekaně setkávají na pouti na Řípu. S autorem samotným jsme se sešli v roce 2002 (napsal o České a Slovenské televizi v Kanadě příjemně kladný článek v časopise Film a doba, č.3, podzim 2002 – vyšel také v Satellitu 11. července a v srpnu 2002); měli jsme potěšení v Kanadě poznat Evu Límanovou (v sedmdesátých a osmdesátých letech psala do Západu a byla členkou ottavské televizní skupiny Czechoslovak Kaleidoscope a nyní žije ve Vancouveru, 'v jednom z nejkrásnějších míst na světě'), která v knížce podává jedno z hlavních svědectví o mladých letech svého bratra Ivana Passera; v knize se mihnou i Josef Škvorecký, Emil Radok, Jan Uhde, Vladimír Pucholt a Antoním Líman, kteří všichni zanechali stopy na kulturním dění Kanady. Za zmínku stojí i čilá spolupráce mezi Masarykovou univerzitou (hlavně Don Sparling) a Centre for European, Russian and Euroasian Studies, Munk Centre for International Studies, University of Toronto (hlavně Robert Austin). Ivan Passer se narodil 10. července 1933 v Praze. Mezi zajímavé okamžiky jeho mládí (tehdy mu nebyly ani dva roky) by mělo patřit setkání s jeho sestrou Evou: „Ivan byl vlastně prvním člověkem, kterého jsem po svém narození začala vnímat. Jestli se to někomu zdá divné, měla bych vysvětlit, že mě jaksi zapomněli v porodnici, či před porodnicí. Moje máti totiž, zamilovaná do svého prvorozeného syna, se ke svému miláčkovi po týdnu utrpení s porodem dcery dychtivě rozběhla a v náručí si ho odnášela k čekajícímu automobilu. Otec potom uposlechl jejího rozkazu a nastartoval motor hadimršky. Když míjeli schody Borůvkova sanatoria, všimli si porodní sestry se řvoucím balíkem v náruči, jak na ně hrozí pěstí. Zastavili tedy, vyslechli od staré sestry cosi o neodpovědných spratcích, kteří dělají děti, ale nemají ani tu slušnost, aby si je odvezli z porodnice…“ (svědectví Evy Límanové, str.245) Ale jak budoucnost ukázala, to byl pouze začátek zajímavostí v Passerově životě. Ty vlastně začaly dávno před jeho narozením. Dědeček z maminčiny strany (ze známé židovské rodiny na Kolínsku), Ervin Mandelík, vlastnil velkostatek v Ratiboři, kde vypěstoval několik známých druhů pšenice, zakládal cukrovary mimo jiné v Habeši, kde se stal osobním přítelem císaře Haile Sellasie. Dědeček měl dva bratry: Roberta, který byl prezidentem Cukrovarnické společnosti a Živnostenské banky (jeho podpisy se objevovaly na bankovkách) a Otu, který před válkou odjel do Ameriky a jehož dcera Hana byla manželkou Vojty Beneše, prezidentova synovce. Babička Marie, za svobodna Frauenbergrová, pocházela z katolické rodiny, která náležela k potomkům rytíře Náchodského z Neudorfu. Když všech jejich pět dětí dospělo, babička a dědeček se rozvedli. Dědeček potom prošel řadou koncentráků a co nevzali nacisté (a měl obrovský majetek), mu sebrali komunisté. Dědeček (Max Passer) i babička z otcovy strany rovněž pocházeli ze selského rodu. Babička byla intelektuálka a mecenáška umění. Jejich pět synů, včetně Aloise (tatínka Ivana a Evy), bylo za války odvedeno do pracovního tábora pro míšence Klettendorf. Rodiče se rozvedli v roce 1947, matka se znovu vdala na Slovensko, Ivan a Eva žili s otcem a později s dědečkem. Ivan – podle Evy – pořád četl, a když nečetl, vyprávěl; Evě vyprávěl, že chodí večer do parku, kde na něj čeká lev, který mluví lidskou řečí, a další exotická zvířata, ale také veverka a myš, všichni sedí okolo ohně a debatují. Ve škole měl samé jedničky. Na začátku války se s otcem odstěhovali do Mstětic, kde zůstali do jara 1944, kdy byl otec odveden do pracovního tábora Klettendorf, ale vrátili se tam po konci války, kde – jak píše Eva – „nic nezbylo, ani jedno dobytče, ani kousek nábytku, všechno si odvezli tzv. národní hosté a zbytky vyrabovala sovětská armáda“. A Ivanův život zajímavě pokračoval dál: Po komunistickém puči mu nebylo dovoleno ukončit gymnázium (ani v Poděbradech – provinil se selským původem, ani v Turčianském sv. Martinu, kde se jako jediný jmenovitě přihlásil do náboženství a hlasoval proti vyloučení spolužáka, za což byl vyloučen jako třídní nepřítel). Potom pracoval v továrně u soustruhu, dělal zedníka, pomocného dělníka na stavbách a podobně. Nejraději vzpomíná na zaměstnání u cikánského lunaparku – toulal se s ním po Československu a obsluhoval kolotoč. Považuje to za „možná nejkrásnější rok svého života“. Potom se dostal na FAMU, odkud byl vyloučen „pro neprospěch“ (po úspěchu jeho filmu Intimní osvětlení mu profesorský sbor na rektorátu předal diplom absolventa FAMU, ale Passer ho tam zapomněl a nikdy si ho nevyzvedl). Uchytil se (a díky slepici udržel – a ta slepičí epizoda sama stojí za to, abychom si knížku koupili) – na Barrandově. V roce 1959 (rok, kdy byl asistentem režie při filmování Velké samoty Ladislava Helgeho) byl představen Alfrédem Radokem v Laterně magice jako „pomocný režisér pro práce převážně filmové“. Začátkem šedesátých let (v roce 1960 pracoval jako asistent na filmu Zbyňka Brynycha Smyk) byl asistentem režie při natáčení filmů Procesí k panence a Až přijde kocour Vojtěcha Jasného, který Passera považoval za svého nejlepšího spolupracovníka. V roce 1963 Passer poprvé spolupracoval jako scénárista Konkurzu s Milošem Formanem, s nímž později spoluvytvořil (jako spoluscénárista, asistent režie nebo pomocný režisér) Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Vlastní Passerovou filmovou tvorbou se Voráč zabývá v prvním oddílu své knihy (kniha má tři oddíly), rozděleném na čtyři období: české, newyorské, kalifornské a televizní a nomádské. Do českého období (léta šedesátá) spadají Passerovy prvotiny – Fádní odpoledne a Intimní osvětlení. Fádní odpoledne vzniklo (1964) jako v pořadí první z pěti Hrabalových povídek ze souboru Perlička na dně, zfilmovaných různými filmaři. Voráč povídku popisuje jako „náladovou črtu, která líčí atmosféru nedělního odpoledne v periferním pražském hostinci, kde zůstalo několik starých štamgastů a náhodných hostů, zatímco místní fotbalový klub (Bohemka) hraje existenční zápas o udržení v lize“. Zatímco film měl v Československu celkem nevelký ohlas, získal ceny na mezinárodních festivalech a Voráč cituje elegantní hodnocení francouzského Positifu: „Z šedi se najednou narodí neobvyklost. Zdánlivou absenci osnovy nahradí tajné akordy, jedinečné klima, jistá vlastnost tempa a světla, v níž nacházíme umělce.“ Daleko silnější domácí ozvěnu – alespoň u kritiky – měl druhý Passerův film Intimní osvětlení. Film má počátky v synopsi Václava Šaškas názvem Bílý plášť, v milostném příběhu hudebníka a jeho dívky. Scénář byl mnohokrát přepsán a nakonec dal vyniknout „poetičnosti a lyrismu, zvláštnímu hořce moudrému Passerovu tónu“ (Vladimír Bor, citovaný Voráčem). V očích Jiřího Voráče, který filmu věnuje mimořádnou pozornost, „bohatost a jedinečnost Intimního osvětlení vychází právě z toho jemně nadýchaného koktejlu humoru a melancholie, autentických podrobností a imaginace, a to ve vytříbené minimalistické formě“. Intimní osvětlení bylo navrženo spolu s Láskami jedné plavovlásky a Obchodem na korze do finále Ceny Čs. Filmové kritiky 1966. Voráč sleduje změnu v oficiálním tónu po invazi a Passerově odchodu a zaznamenává bohatou odezvu na Západě (kritik francouzského časopisu Arts: „Komu se nelíbí Intimní osvětlení, není mým přítelem.“ ;Time: „Film je brilantní ukázkou vrcholného umění nenucené komické invence.“ O newyorském (a vůbec americkém) období platí dvě Passerovy poznámky citované Voráčem: „Já nejsem tady (v americkém exilu) proto, že jsem chtěl být tady. já jsem tady proto, že jsem nechtěl být tam (v komunistickém Československu)…“ A jinde: „Nemůžeme zde dělat české filmy. A nemůžeme dělat ani americké. Netuším, jaký druh křížence by vzešel z takového sňatku…“ O prvních amerických filmech, Zrozen k vítězství a Zákon a nepořádek, Voráč píše: „Příznačným rysem Passerova newyorského diptychu se tak stalo právě osobité křížení kulturních zkušeností a filmových forem, které obnášelo adaptaci evropského uměleckého filmu na americké podmínky.“ Do tohoto období (léta sedmdesátá) patří i Eso v rukávu a Bankéři, dva filmy, odehrávající se v prostředí mezinárodního kapitálu, které Passer natočil v evropských koprodukcích a o nichž Voráč říká (a tu větu mu závidím), že Passer „s hravou zlomyslností podřídil mechanismus tržních operací surrealistické poetice, která vše převrací v absurditu“. Kalifornskému období (léta osmdesátá) dominuje Cutterova cesta (do tohoto období rovněž spadají Jiný život a Strašidelné léto). Voráčův komentář: „Cutterova cesta (Cutter’s Way, 1981) zaujímá v Passerově tvorbě výlučnou pozici jako jeho obecně nejvýše ceněné americké dílo, jež získalo mimořádný kritický ohlas, festivalová ocenění a pozici jednoho z kultovních filmů postvietnamské a neonoirové vlny…“ Film vychází z kriminálního thrilleru Newtona Thornburga, „v němž autor ve stylu černého realismu vykreslil pesimistický obraz společenské anarchie v Americe postvietnamské éry“. Alex Cutter je vietnamský veterán, který přišel o oko, ruku a nohu a skončí v podstatě sebevražedným gestem. Voráč cituje řadu kritických hlasů: Village Voice o filmu, který měl svůj podíl distribučních problémů, napsal: „Je to mimo jiné nejlepší film o rozkladu sebevědomí šedesátých let.“ A Film Quarterly Cutterovu cestu popsal jako: „hluboce znepokojující film o přátelství, morálce a morální zbabělosti, pravdě a jiných stínech…“ Televizní a nomádské období let devadesátých a prvních let nového stoletíje poznamenáno ateliérovou inscenací pohádky Slavík (1983) podle Hanse Christiana Andersena s Mickem Jaggerem v titulní roli čínského císaře. Do let devadesátých spadají televizní filmy Čtvrté poschodí, Únos, Když spravedlnost spí a do roku 2000 Strom splněných přání (mimochodem filmovaný v Kanadě) a Picnic (podle stejnojmenné hry Williama Ingeho). Ale zcela mimořádné místo v Passerově tvorbě zaujímá hraný životopis Josifa Visarionoviče Stalina (1992), mezinárodní produkce s americkou, maďarskou a ruskou účastí, skoro tři hodiny trvající velkofilm s rozpočtem deseti milionů dolarů, natočený v Kremlu, v Moskvě a okolí. Titulní roli Stalina vytvořil Robert Duvall, Newsweekem přirovnaný k pozdnímu Laurenci Olivierovi a jeho Richardu III., a Passerem považovaným za snad nejlepšího herce na světě. Voráčův komentář: „Stalin zde vyvstává jako sadistická, paranoidní a sentimentální osoba, která systematicky a nemilosrdně likviduje celé vrstvy obyvatelstva, politické spojence i protivníky i svou nejbližší rodinu a na oltář rudé revoluce klade desítky milionů obětí.“ Stalin měl světovou premiéru v Moskvě a přímo na výročí bolševické revoluce 7. listopadu 1992. V polovině prvního desetiletí nového století se Passer vrací ke kinematografickému filmu velkofilmem Nomád z kazachstánských dějin osmnáctého století. Film stál kolem čtyřiceti milionů dolarů a různé produkční komplikace způsobily, že Passer realizoval jen první fázi natáčení (na podzim 2003) a film dokončil Sergej Bodrov. Kniha oplývá nepřeberným množstvím fascinujících informací - včetně English summary - a je prakticky nemožné v recenzi uvést i ty nejdůležitější. Ale nemohu si nechat ujít příležitost citovat dva nebo tři výroky o Passerovi jako člověku. Jeho sestra Eva: „Je to snad jediný člověk, kterého znám, kromě jeho táty, který si i v nejtěžších chvílích života zachovává humor a víru v lidstvo.“ David Scott Milton, scénárista prvního Passerova amerického filmu Zrozen k vítězství: „Je to neskutečně vřelý a citlivý člověk… Znám jen pár lidí, kteří znají mapu, kontury a podstatu lidské duše tak dobře jako Ivan.“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 02. 2009.