Milan Markovič: Zvířátka po mém boku (2)

Rubrika: Literatura – Fejetony

                 


Snaha některých lidí po originalitě opravdu často nezná hranic. Stačí si jen povzpomínat, co všechno dokážou někteří vybalit po příchodu k oslavenci, aby si svérázně uctili například jeho narozeniny. A čím kulatější, tím je originalita vrchovatější. Mám například hrníček na čaj, který má ucho zevnitř. Dlouho jsem se nedokázal zbavit přímo výstavního kusu předchůdce ruského PC – počítadla zvaného sčot, který – obávám se – ještě stále kdesi na Východě frčí v úloze kalkulačky a pravděpodobně i registrační pokladny. Ale všechny pokusy znejistit mne byly překonány, když se mi jednoho dne v náruči ocitlo štěně.

Nepamatuji se, že bych někdy měl psy nějak zvlášť v oblibě. Žijí totiž jaksi mimo zákon, neuznávají společenské normy, člověk neznalý se s nimi nedomluví a jejich štěkot jsem nikdy nepokládal za vlídné oslovení. Ten nejmenší problém jsem pociťoval, když takové psisko v mojí těsné blízkosti zdvihlo některou ze svých zadních nohou. Zlomyslně jsem si často přál, aby zdvihlo obě současně, jenže – roztržití jsou zřejmě jen lidé.

Moji nedůvěru ke psům dovršila příhoda se sousedovým nesympatickým psem nevystopovatelné rasy, který mi bez zjevné příčiny natrhl zánovní tesilové kalhoty, přičemž trapné bylo, že jsem je měl právě oblečené. No a najednou jsem se stal vlastníkem či společníkem, spoluobčanem jednoho z nich.
Byl to bígl – krásný, trojbarevný, no k zakousnutí, řekli by na Záhoří. Samozřejmě, každé mládě je sympatické, ani o dítěti v plínkách nikdo neřekne, že je to budoucí vagabund.

Věděl jsem, že je potřebné dokonale odlišit psa od pána, takže je nutný výcvik. Těžko říct, kdo koho cvičil, kdo koho vedl na vodítku. Dodnes tvrdím, že ten pes poslouchá na slovo. Většinou ale zamlčím, že až na čtvrté – páté. V důsledku toho jsem zažil, že při procházce kolem staveniště se v nestřežené chvíli celý obalil maltou, že na zájezdě v Česku jsem mu příliš pozdě vytrhl z tlamy slípku, jejíž majitel se na to díval z okna, a že na Donovalech jsem nestihl varovat učitelku, která svým vzorným žákům dovolila „pohladit psíka pana Markoviče“, který se těsně předtím stihl vyválet v ovčích výkalech. Tedy ten pes, aby bylo jasno.
Pes do bytu? Jen přes moji mrtvolu! – vyhrožovala manželka, kterou dnes velmi často přistihnu, jak klečí vedle pelechu toho chlupáče a cosi si spolu šeptají.

Během let se tu potvoru podařilo tak nějak počlověčit a dnes už je méně těch chvil, kdy se ho chystám připravit o život. Naopak, mám jen jedno přání: jestli existuje nějaký život po životě, chtěl bych v něm být svým psem.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

www.markovic.sk

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 02. 2009.