Milan Markovič: Pokrok nezastavíš... / Už jste dnes pozdravili?

Rubrika: Literatura – Fejetony

             


Pokrok nezastavíš, ale zpomalit by se doufám dal

Je zajímavé, jak se časy obrátily: není tak daleko ta doba, kdy bylo vzácností sednout si do auta a nechat se svézt. Na delší vzdálenosti se používal vlak, pochopitelně. Dnes se však už najde dost motoristů, co si ani nevzpomenou, kdy se naposledy vezli ve vlaku. Zato auto, to je už něco tak všedního, že se nevyplatí už ani emblém z kapoty ukrást.

Vyrůstal jsem na bratislavských Kramároch a pokud mne paměť neklame, v celé naší ulici bylo jen jediné auto Škoda-tudor. Pastelově žluté, vždy krásně vyleštěné, vonící benzínem. Jako děcka jsme za ním běhali a opájeli se tím smradem, protože tenkrát ještě nikdo nevěděl, že jsou to exhalace a škodlivé. Hleděli jsme na ten stroj jako na symbol fantastického pokroku a technických vymožeností. Nebyla to žádná formule; stařičký doktor, co v něm jezdil, podle mne sotva kdy zařadil třeba jen třetí rychlostní stupeň. Ale bylo to něco nové, neobvyklé, vzrušující.

Tato zbožná úcta se mne držela do té doby, dokud mne strýc Karel z Prešova neposadil na nádrž svojí jawy dvěstěpadesátky a nevytřásl ze mne duši a dokud jsme já i moje okolí nezjistili, že vůbec nesnáším jakékoliv cestování a už po prvních kilometrech transportu se žádná potrava ve mně nezdrží. Později mne to přešlo. Možná to bylo věkem, možná návykem na převážení a možná i tím, že potraviny podražily a není radno se s nimi bez rozmyslu loučit.

Auta se postupem času stala předmětem téměř každodenní potřeby (pro používatele), respektive přetrvávajícím nežádoucím přepychem (pro tvůrce cen a cel). Dnes, tuším, už ani není vidět dítě, které by se rozběhlo za autem, jen aby se nadechlo toho smradu. Vždyť stačí otevřít okno dětského pokoje. A tak mě napadá: co tak v té naší dopravě – aspoň pokusně a ve vymezených lokalitách – zavést opět koňské potahy… od lehkých bryček až po kamionové typy. I děcka by za nimi zase chvilku běhala (tentokrát ne kvůli jejich výfukům, ale prostě jen tak, ze zvědavosti), zkrátka, měla by důvod se proběhnout. A proč ne – měla by důvod bez rizika se nadechnout.

Vím, že to asi není ten nejlepší způsob návratu k přírodě. Určitě jsou i jiné možnosti. Jen jsem si v jakémsi náhlém ošálení říkal, že by nebylo špatné to naše životní tempo zpomalit aspoň tam, kde by tím náš život neutrpěl, že bychom třeba měli zkusit, co to udělá, když vlastním nohám občas vrátíme jejich původní funkci, že dětem dáme možnost přesvědčit se, že vajíčka nevznikají v plastikových obalech, ale ve slepici, a že to, co vytéká z koníka, není benzin… 
Už jste dnes pozdravili? 

Třeba přiznat: taková jednoduchá a každodenní věc jako je pozdrav dělá lidem často problémy. Například já mám špatnou paměť na tváře. A tak se mně občas přitrefí, že na ulici nepozdravím člověka, který je mi sice tak nějak povědomý, ale nejsem si jistý. Samozřejmě, pozdravit jsem měl, protože vzápětí se okolím začne šířit, že jsem – v nejlepším – namyšlený.

Zkoušel jsem už i to, že aspoň v blízkém okolí bydliště pro každý případ, pro jistotu, slušně pozdravím každého. Zakrátko jsem získal pověst, že nevhodným způsobem navazuji známosti všude, kde je to jen trochu možné.

Anebo si představte: ráno na pracovišti pozdravíte známého, se kterým se znáte jen od vidění, a proto nemáte důvod se s ním vášnivě objímat a zdlouhavě konverzovat. Jenže o nějakou půlhodinku ho potkáte znovu řekněme na opuštěné chodbě, kde se nemůžete přehlédnout (a obvykle se to opakuje i víckrát). No a protože pozdrav už zazněl, je nejen zbytečné, ale i poměrně hloupé znovu říkat „dobrý den“, zvlášť když například venku leje – tak jaký že je dobrý… Stejně hloupé mi však připadá projít vedle toho člověka jen tak, beze slova. A potom dochází k těm rozpačitým úsměvům, nebo nepříliš duchaplným replikám typu „Nějak dnes máme na sebe štěstí!“ nebo „My jsme si tuším něco dlužní!“ případně v úplném zoufalství i „Vy mě tuším špehujete!“ 

Je mi jasné, společenská etiketa pamatuje i na takovéto situace, ale to já naschvál takhle vesele. Nechce se mi totiž rozebírat notorický problém, který se zaujetím monitoruji, když kdokoliv vchází do místnosti. Jsou v ní mladší? Starší? Pouze ženy anebo i muži, a to vysokopostavení? A nikdy se neodhodlám přistoupit k postiženému a dobromyslně mu připomenout: Je to jedno. Kdyby anglická královna vstoupila do místnosti, kde se právě dělnická mládež chystá na šichtu, pozdraví – div se světe – královna.

www.markovic.sk

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 04. 2009.