Marek Janáč - Renata Šindelářová: Spojuje nás láska k jazyku

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Proč už se neptáme PROČ?
 
Znáte to oblíbené dětské slovíčko na čtyři písmena: PROČ. Znáte ty nekonečně dotěrné řetězce otázek: „PROČ zase čepici? – PROČ nastydnu? - PROČ je zima? - PROČ ty nemáš čepici? – PROČ mi to nebudeš vysvětlovat?“ Nebyli jsme jiní. Jen jak jsme rostli, postupně jsme se přestávali ptát. (Ta přechodná pubertální fáze se projevuje specifickým typem „pročských“ otázek: „PROČ nesmím zůstat venku až do rána, když všichni ostatní můžou?“.)
Tehdy se v nás muselo odehrát něco, co naši přirozenou zvídavost utlumilo. V dospělosti se už nedivíme ničemu, bezděčně přijímáme i využíváme moře informací, aniž bychom o nich hlouběji přemýšleli.
Naštěstí jsou lidé, kteří nám tuto „duševní nevidomost“ občas připomenou a dokonce o ní, byť nepřímo, napíšou celou knihu. Jedna taková se mi dostala do ruky a líbila se mi tak, že ji zkrátka musím všem doporučit.
Jmenuje se Divnopis 2 (první díl mi bohužel utekl) a její podnázev zní Proč se to tak jmenuje?. Jedná se o unikátní publikaci tří spoluautorů, kteří pátrají po původech názvů českých měst a vsí. Možná že na vás tato tématika působí poněkud nezáživně, ale autorům se podařilo vytvořit skutečně zajímavou sbírku reportáží s lingvistickou problematikou.
Obsahuje totiž všechno: milý humor, zajímavá historická fakta, pěkné barevné fotografie, lidskost i vlastenectví, to všechno kulinářsky namíchané a do křupava propečené. Mozkovým závitům opravdu skvěle chutná! Navíc uždibovat můžete třeba od prostřed, což je výhoda nenavazujících kapitol (či správněji asi: příspěvků). Můžete mezi nimi libovolně přeskakovat.
Tipla bych si, že začnete číst nejprve o místech, která znáte, abyste se pak rozhodli, že když se to tak pěkně čte, podíváte se ještě na tohle a na tamto… až nakonec zkonstatujete, že by Divnopis měli nejspíš zařadit do seznamu návykových látek.
Ale abych mluvila trochu konkrétněji: Divnopisobsahuje především vysvětlení původu zvláštních názvů českých měst a obcí a dále popis pátrání po něm. V první fázi autoři zachycují místní atmosféru každého místa. Detektivní proces líčí jako úsměvné dobrodružství, v němž hlavní roli hrají tamní obyvatelé a jejich nezdolná touha po tom nejšlechetnějším původu jména jejich obce.
Ve fázi druhé autoři srovnávají čerstvě získané informace s těmi historickými – které se někdy s pověstmi shodují, jindy ne. Občas také odpověď na svou otázku vůbec nenaleznou. Tento přístup, jež připomíná houpavou realitu života, knihu ještě víc oživuje. Kniha, která je trochu cestopis, trochu dokument a trochu lingvistika, se pak čte se stejně hltavou chutí jako beletristický román.
 
Pětkrát PROČ aneb minirozhovor s jedním z autorů knihy, Markem Janáčem
 
1) PROČ nejdřív neříci něco bližšího o sobě a dalších dvou autorech Divnopisu - Pavlu Tumlířovi a Milanu Harvalíkovi?

Nejspíše nás spojuje láska k jazyku, neboť se jím všichni živíme. My s Pavlem Tumlířem coby rozhlasoví redaktoři, dokumentaristé, Milan Harvalík jako onomastik (lingvista, zabývající se vlastními jmény) v Ústavu pro jazyk český Akademie věd.Také máme rádi historii, legendy a srandu. Především ale vyhledáváme kontakt s lidmi, kteří mají nějaký názor (zejména na to, proč se to právě u nich tak prazvláštně jmenuje). Často se v jejich přítomnosti cítíme šťastní, když nám při kopání brambor nebo hrabání sena věnují pár chvil a rozvzpomínají si, co kde slyšeli nebo četli a jak by nám v našem konání mohli pomoci. Někdo se cpe prášky na bolení hlavy, my jezdíme do terénu.
 
2) PROČ hned tři autoři a jak probíhala vaše spolupráce? Předpokládám, že jste nedělali všichni všechno, ale měli jste přesně danou dělbu práce?

Kdysi jsem někde četl, že z psychologického hlediska je trojice ta nejhorší možná skupina. Nám to zatím klape. Nejspíše proto, že se vzájemně doplňujeme. S Pavlem Tumlířem zajišťujeme terénní divnopisný průzkum, sbírání zajímavostí, legend atp.
Tou dobou Milan Harvalík prohledává odbornou literaturu, v níž potřebujeme všechny varianty výkladů jmen navštívených obcí. Je to důležité. Od dob, kdy vyšly první obsáhlé slovníky, se názory jazykovědy na některá místní jména posunuly, změnily.
 
3) PROČ vůbec Divnopis vznikl? Kdo je duchovním otcem této myšlenky?

Divnopis vznikl v Českém rozhlasu jako série krátkých reportáží. Vlastně náhodou. Seriál jsem vymyslel s Pavlem Tumlířem, když jsme několik let jezdili po České republice při natáčení docela jiného pořadu – rozhlasových dokumentů „Vespolek“ (o partách lidí, kteří se ve volném čase něčím zajímavým baví). Na dlouhých cestách jsme často míjeli odbočky k obcím, jejichž jména burcovala naši představivost.
Krátili jsme si čas vymýšlením teorií, kterými bychom pro sebe existenci některých divných místních názvů vysvětlili. Zejména nás zajímaly ony slavné obce, přes které musíte chtě nechtě jet, ale málokdy zapřemýšlíte nad etymologií. Cestou na Jičín jsme pravidelně debatovali o obci Oškobrh a o kus dále nám tekla slina při průjezdu obcí Obědovice. Cestou na Plzeň nám ukazatele obvykle nezapomínaly připomenout odbočku na Kařez, ale aby tam někdo napsal proč Kařez...
Pak Vespolek zrušili, ale nám se ještě se spoluprací přestat nechtělo. Vymysleli jsme si tedy Divnopis a nabídli jej Českému rozhlasu 1 – Radiožurnálu. Zprvu nám nechtěli povolit název. Šéfredaktor prohlásil, že mu to připomíná národní obrození a čistonosoplenu. Ale nakonec jsme Divnopis uhájili. To bylo na jaře 2004 a v létě už jsme vysílali. Připravovali jsme seriál na jeden letní měsíc, jenomže posluchači se nadšeně ozvali, což bylo překvapivé. A tak jsme se následujícího roku vrhli do dalších natáčení.
 
4) PROČ právě ta která města a vesnice – podle jakého klíče si vybíráte cíl cesty a jak dlouho trvala realizace od prvního výjezdu k sepsání všech údajů?

Název obce, kterou vybereme, nesmí končit na –any nebo –ice, což jsou přípony, ze kterých mírně poučený jedinec snadno vyčte důvod názvu. Bylo by trochu nudné, kdyby každý díl končil konstatováním, že je obec pojmenována po svém zakladateli, nebo jeho čeládce. Navíc jsme chtěli, aby jméno obce na první pohled pokud možno nic nepřipomínalo.
Lidé v oněch obcích na nás často hleděli s překvapením, o původu názvu neměli ponětí. Někde jsme dokonce měnili pohled na generacemi tradované výklady, jež měly pravý význam názvu obce zamaskovat.
Obcí s divnými jmény jsme objeli stovky, ke zveřejnění jsme však vybrali jen ty nejzajímavější. Pokud jde o shromažďování informací, každou z knih jsme připravovali dva roky.
 
5) PROČ se mi na mapě, která uvnitř knihy označuje zmíněná místa, zdá, že „čím blíže Praze, tím hustší síť zmapování“?

Velká část jmen, která jsme v Divnopisu vysvětlovali, patří mezi tzv. jména přezdívková. To jsou ta vymyšlená kupř. škodolibými sousedy, aby místní něčím namíchli. Máme kupř. názvy obcí, které bychom do dnešního jazyka mohli přeložit jako Trpajzlíci, Kůrožrouti, Pijáci stromové mízy anebo i Obec, kde všichni kradou. Přezdívková jména vznikala na našem území zejména v nejstarších dobách, a proto je můžeme najít právě na územích, která v té době byla bohatě osídlena.
Metodika výběru „divných“ jmen pro náš projekt je však poznamenána i subjektivitou nás autorů. Výběr nutně podléhá tomu, co nám přijde divné a co už ne. Morava sice podle mapy v Divnopisu vypadá skrovněji, ale zase tu máme lahůdky, nad nimiž se i jazykovědcům, obrazně řečeno, orosí čelo. Stačí si vzít Olomouc či Znojmo. Dodnes se přesně neví, jak tato místní jména vznikla.
Což je výzva pro naše následovníky.
 
A jelikož to mám dovolené,
připojím i kratičkou ukázku z knihy
:

V Dalskabátech, podobně jako v Daskabátu, mají pověst o jakémsi šlechtici.
„Ríkali, že tady byl jednou ňákej papaláš a že zabloudil, zmoknul a tady že mu někdo dal kabát,“ říká paní Jandová.
Není nám jasné, proč by tedy Jan Drda o Dalskabátech psal jako o hříšné vsi.
„Nó... protože von to tu ani neznal!“ říká s výčitkou v hlase. „A přitom pocházel tadydle z Pečiček. Všechno, co je v té hře, tu bylo. Mlejn i ta pila, ale dnes už to nefunguje.“
Jan Drda měl zřejmě o Dalskabátech i Daskabátu podobné informace jako jazykovědci. Ti tvrdí, že jméno vzniklo z výkřiku: „Dáš kabát!“ popřípadě „Dal´s kabát!“ Jde tedy zcela jasně o jméno, které mělo pocestné varovat. Pozor, tady vám půjde minimálně o kabát.

vydavatelství Radioservis

Foto © archiv vydavatelství Radioservis

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 01. 2009.