Ano, položme si tuto otázku - Kam kráčíš, opero...?

V době svého vzniku měla opera bez nadsázky královské postavení. Zcela právem. Do divadla zhlédnout operu se chodilo poměrně často a jen v těch nejlepších šatech, které společně s krásným interiérem divadla ještě více umocnily emotivní zážitek z představení. Dnes je opera vytlačována jinými, méně náročnými žánry. Vše v dnešní době spěje být rychlejším, levnějším, konzumním. Ale s kulturou to lidé nejde!
Současný stav kultury je znepokojující. Krátí se státní dotace, hraje se méně a méně náročná představení, aby se ušetřilo. Propouští se personál, zavírají se divadla a jiné kulturní instituce. Proč? Nejsou peníze, zní odpověď. Jak je to možné? Vždyť ve státním rozpočtu se točí takové miliardy!
Nedopusťme, aby kultura vymizela! Vždyť patří k základním pilířům lidského bytí. Pěstuje v nás vědomosti, cit, něhu a smysl pro krásno, vyvolává pocit blaha a klidu duše, a to je pro lidstvo velmi potřebné. Lidi, choďme do divadel, kochejme se uměleckým ztvárněním historie, lidských vztahů a osudů a poučme se z toho, nedopusťme, aby umělecká kultura zanikla a byla nahrazena "lacinou a povrchní modernou", ale naopak přičiňme se, aby klasická díla byla zachována i pro budoucí pokolení.

Nad úlohou, významem a posláním opery, odkazem našich předků, se v druhé části rozhovoru zamýšlím s osobou, jednou z nejpovolanějších, hostujícím sólistou Státní opery Praha, ale i stálým hostem dalších významných scén doma a ve světě, operním zpěvákem a přemožitelem kanálu La Manche, Richardem Haanem.

Jitka Vykopalová

2. část rozhovoru s Richardem Haanem
  /  první část  /

 ♦ Existuje mezi vámi zpěváky takový vztah, že si dokážete říct, že ten druhý udělal nějakou chybičku, nebo naopak dáte pochvalu či radu? Když je to někdo mladší, začínající, jestli to nebere od vás jako výraz nějakého povýšení, že jej chcete ze své pozice nějak poučovat...

V divadle je určitá rivalita. Mladí zpěváci, pokud přijdou, přijdou ze školy většinou už s mimořádným sebevědomím, a to není dobré pro zpívání, oni pak těžko snáší nějaké kritické výtky. Já osobně jsem rád, když je úspěšné představení, rád pogratuluji a mám i projev uznání, protože vím, co obnáší taková těžká role, ale abych někomu radil nebo někoho usměrňoval, to bych se asi neodvážil. Pokud by o to sám nepožádal, poněvadž vím, že člověk v tomhle je strašně citlivý a je to problematické, poněvadž se zpívá na určitých psychických pocitech, těžko se to dá nějak názorně převádět, a v té první branži to funguje tak, že při tom nastudování mu do toho mluví režisér, jakou by měl představu výrazu, dirigent a pedagog, takže je vedený určitým způsobem. Jak by ho ovlivňovalo mnoho lidí a on by byl otevřený a naslouchal tomu, tak by si v tom vytvořil chaos, že potom by byl těžko vedený tou správnou linkou. Podle mého soudu si zpěvák musí od začátku vybrat pedagoga, svou cestu, a jít si za ní, neuhnout od toho směru a nenechat se ovlivnit. Pochopitelně když mi někdo řekne nějakou výtku, tak se nad tím zamyslím, neberu to tak jako že bych to nebral v úvahu, ale jsem schopen si to nějak přehodnotit a říct si, možná má pravdu, tohle by mne mohlo pomoci, ale to už si musí každý vytvořit sám, protože to zpívání je jako když se skládá nějaká mozaika, z různých drobností, a aby to mělo ten celek, nesmí se člověk rozmělnit a zkoušet to různými způsoby.

♦ Stalo se vám, že za vámi někdo přišel a řekl: „Vážím si vás, beru si z vás vzor, chci zpívat jako vy?“ Vyučujete zpěv na nějaké škole?

Ano. Už mě oslovilo víc těch mladých zpěváků, několik let jsem učil na brněnské JAMU, snažil jsem se jim pomoci, většinou se chtěli naučit dostat se do výšek, aby je měly takové barevné, široké, aby zpívali lehce; ale je to takový běh na dlouhou trať, ta cesta je strašně dlouhá. Pokud by se měl ten mladý zpěvák nějak vyškolit, to jsou léta mravenčí práce. Ale docházelo k tomu, že když jsem učil na DAMU, že dotyčný student, i když jsme na tom pracovali několikrát týdně a už krásně chytl tu linku, už se mu podařilo posadit ten hlas, tak potom zazpíval na semináři někde v aule ve škole a znervózněl, že se nějak špatně slyší, všechno hodil za hlavu, šlápl do toho a začal forsírovat... potom je to takový pocit určité marnosti a bezmocnosti, protože pak ostatní kantoři řeknou: „Jak ty ho to učíš, vždyť on forsíruje, vždyť zpívá nízko!“

Je to vlastně taková nevděčná práce, momentálně neučím vůbec, bylo to obrovsky náročné, vzalo mi to spoustu energie. Když jsem zkoušel v několika divadlech, hrál několik představení, dojížděl do Bratislavy a na všechny strany a mezi tím ještě učil – bylo to strašně vyčerpávající. Pak se ukázalo, že jsem do toho investoval spoustu času a energie a výsledek z toho nebyl. Já jsem jedině měl radost, pokud jsem někomu poradil a viděl jsem, že si to dotyčný opravdu vzal za své, že na tom pracoval, že to vedl tím směrem a že se mu daří. 

♦ Právě mě napadla myšlenka... když existují v populární muzice bulvární soutěže typu X-Faktor, Super Star a tak podobně, proč třeba nezkusit ve vážné muzice nějakou podobnou, ale seriózní soutěž?

Tak tohle opravdu funguje, ve světě je jich celá řada. Jednou jsem se zúčastnil takové mezinárodní soutěže také, ale jsou omezené věkem, je to většinou pro mladé, začínající zpěváky. Luciano Pavarotti měl svou soutěž a ohromně pomáhal mladým adeptům, např. se tam dobře umístil a byl laureátem Martin Babjak z Bratislavy nebo Lubica Rybárská, těmto dvěma úžasně pomohl rozjet jejich kariéru, protože je zaštítil svým jménem, které má obrovskou váhu v operním světě, byl úžasně obětavý, ta soutěž byla ohromně náročná, protože to byly snad stovky adeptů, které musely projít tím sítem než se dostaly do toho úzkého výběru. To jsem si na Lucianovi nesmírně cenil, že tomu obětoval tolik energie a času.

♦ Jste hostujícím sólistou ve Státní opeře a Národním divadle v Praze a různých českých scénách, v Bratislavě, ale také často jezdíte zpívat do zahraničí. Jak se vlastně „najdete“ s těmi scénami? Jejich zástupci si vás najdou, nebo se přihlásíte na nějaký konkurz, který oni vyhlašují, jak to vlastně v praxi funguje?

Převážně je to v kompetenci světových agentur, které mají pod palcem prestižní scény a bývá to otázka určité náhody a štěstí, aby se člověk dostal pod křídla takové slavné agentury, protože sám zpěvák si tu kariéru neudělá – nikde ve světě nechce divadlo jednat přímo s  interpretem. Divadlo jedná jen s agenturou, zpěvák tam přijede, odzpívá si svou roli a odjede. Agentura zajistí, že zpěvák bude mít roli perfektně nastudovanou.

♦ Kdo posoudí kvalitu zpěváka a že je vhodný pro tu roli? Může se stát, že třeba přijedete a pak jste odmítnut?

To se dělá tím způsobem, že se připraví takzvané předzpívání. Zástupci agentury například přijedou do České republiky, kde si pozvou ze všech divadel zpěváky, aby jim předzpívali s klavírem, a ta komise, ve které je inscenátor a režisér, si vybere podle své úvahy. Většinou u těch větších scén to funguje tak, že už jsou u té agentury zaběhlí, že pro ni někdy zpívali a už nepotřebují jezdit na ta předzpívání, nýbrž jsou jim přímo nabízeny role, které jim agentura zprostředkuje.

♦ Když jste stálý host ve Státní opeře tady v Praze a dostanete nabídku ze zahraničí, vychází vám vedení divadla vstříc? Máte za sebe nějakou náhradu?

Já jsem byl léta angažovaný v Brně a pokud byla nějaká nabídka ze zahraničí, musel jsem jim říct, že mám závazky a musím fungovat v brněnském divadle, čímž jsem si uzavřel dveře u slavných agentur, poněvadž ony osloví zpěváka maximálně dvakrát a pak už se na něj nikdy neobrátí. Tím se to tak komplikuje. Pokud dostanete nějakou seriózní nabídku ze zahraničí a zrovna máte zkouškové období před premiérou, tak nikam vyjet nemůžete – prioritu má domovské divadlo. Teď jsem na „volné noze“ a ve Státní opeře jsem stálým hostem, takže to mám volnější, ale jelikož se dělají smlouvy na konkrétní představení na celý rok, pak jsou představení daná a nějaký záskok se těžko řeší. Někdy se to dá domluvit, že se to dá vyměnit a kolega roli za mne odzpívá, abych mohl odjet. Mnohdy je to lákavé a často přijdou i skvělé nabídky, jako jednou mně volali, že mě potřebují do Prodané nevěsty v Londýně, což bylo v Covent Garden, velice lákavé. Ptal jsem se kdy bych měl přijet a dostal jsem odpověď, že už odpoledne... Ale když máte v několika divadlech nasmlouvaná představení...? Jsou ale zpěváci, kteří nad tím mávnou rukou a okamžitě slíbí svou účast a tady to všechno zruší. Ovšem tím riskují to, že je potom naše divadla nevezmou. 

♦ Já jsem před několika lety viděla a slyšela na jednom večírku ve stockholmské opeře ukázky z Prodané nevěsty a byla jsem šokována moderním podáním naší překrásné opery... Maďarskou režisérkou to bylo zakomponováno do padesátých let, kde Jeník a Mařenka byli svazáci a už nevím, kdo byl předsedou místní komunistické strany a kdo lidových milic, vím jen, že to bylo pobuřující, místy i vulgární a nedůstojné. Co si myslíte o moderním zpracování klasických děl?

Já jsem zásadně proti tomu. 
                                                                                             

♦ I když by to režíroval třeba Miloš Forman?

I kdyby to dělal Forman, protože prioritní je ta hudba a pokud někdo, a může to být sebevíce vynikající režisér, nevychází z té muziky a necítí to, tak by to neměl dělat. Já vím, že se uvažovalo, že by Miloš Forman režíroval Dalibora, jenže on začal tím, že chtěl mileneckou dvojici Vítka a Jitku z toho vyhodit – to ho tam rušilo – pak chtěl škrtnout árii o svobodě, že mu připadalo nelogické, že Dalibor prolomil mříž a zpívá plamennou árii o svobodě.

Podle mého je priorita v tom, že ten skladatel, Gaetano Donizetti, napsal 70 oper, ale hraje se jich sotva deset. Čas prověřil, že těch několik oper je natolik kvalitních, že přežijí několik staletí. Muzika je natolik silná, že dokáže oslovit lidi a že to funguje. Když člověk nemá vztah k této hudbě a hledá jenom podle libreta nějaká slovní spojení, tak o tom to není. Ta hudba to vlastně táhne, a dobrý představitel. Většina oper je dělaná tak, že jsou v ní recitativy, která propojují hudební čísla, tam se posunuje děj a pak přijde árie a tam se děj zastaví - zpěvák ho vyjadřuje výrazem svého rozpoložení a naplňuje tak árii, krásně zazpívá nádherné výšky a zase se děj posunuje dál. Myslím si, že nosná je rozhodně ta hudba, a dělat takové posuny tímto způsobem...!? A nebo, když se odehrává v Rusalce, že si tam někde píchají drogy a děj se hraje v texaskách... tak tohle nekoresponduje s tou hudbou. Tak jako dirigent musí respektovat partituru a nemůže si s tím dělat cokoliv, tak by neměl režisér libovolně zacházet s námětem a dělat si s tím absolutně co chce, provádět nějakou koláž nesourodých nápadů, přehazovat děj do dnešní doby. To jako kdybych já přišel v představení o Nabuccovi a začal tam zpívat nějakou modernu.

Režiséři mají velké slovo, dokonce větší jak dirigenti. Tím, že prakticky rozhodují o představení, které třeba dokáží zpolitizovat a nebo udělat něco, čím by šokovali. Bohužel to funguje tak, že to režisérské řemeslo je velmi náročné a udělat operu přesně tak jak má být, aby fungovala, aby byla udělána klasicky a oslovila diváky  - to je obrovská dřina. Toho nejsou někteří režiséři vůbec schopni, ani třeba nemají tu hudbu prostudovanou. A pokud to udělají takovým způsobem, že to obrátí naruby a nebude tam fungovat nic a budou tam prezentovat nějaké svoje nápady, které nemají absolutně nic společného s tou operou, pak dochází k tomu, že je na premiéře režisér „vybučen“ a je to šok pro to publikum. V Rakousku a v Německu je spousta takových inscenací, že diváci jsou už hodně otrávení, ale tomu režisérovi to paradoxně poslouží. To je takzvaná negativní reklama, která funguje v tom smyslu, že se o tom všude píše, dostane se to tím do povědomí. On třeba ty lidi uráží, šokuje, ale tím pádem se dostává v těch médiích nahoru. Kdyby to udělal klasicky, tak se to nějak přejde, kritika řekne je to „muzeum“, je to klišé. Tímto způsobem to funguje ve všech branžích, protože jak se nyní říká, oslavují se nuly. Dnes nezáleží na tom, co člověk dokáže. Jsou lidé, kteří nedokáží vůbec nic, někde se zdrogují, udělají nějaký průšvih a poslouží jim to jako ohromná  reklama a vlastně se o nich píše v celém světě. Je to velice smutné, že to takhle funguje. Pak objíždí celý svět třeba Paris Hilton, všude se za ní hrnou novináři a je to vlastně dáma, která nedokázala nic. Pokud někdo je mimořádně dobrý ve své branži, tak klobouk dolů, je to v pořádku, ale dneska je to, bohužel, takové, že se z toho stává showbyznys i v tom operním světě, že lidi spíš zajímají aféry a ne seriózní výkon. To samé se děje i ve sportu.

♦ Když jsem měla tu příležitost a zhlédla nádhernou operu Nabucco, byla jsem úplně fascinovaná, protože už jsem ji dlouho neslyšela živě, a v tom nastudování ve Státní opeře, ať už se to týká stránky pěvecké či kostýmové – bylo to tak nádherné...! Velmi jsem si chtěla koupit ve stánku divadla z tohoto představení nějaké CD nebo DVD s vaším zpěvem a v tom obsazení, jak jsem Nabucco právě zhlédla, ale byla jsem zklamaná, nejen že neměli tuto operu, ale ve vašem podání neměli naprosto vůbec nic! Existuje ve vašem podání něco takového?

V mém případě neexistují žádné nahrávky, vlastně za celou svou kariéru jsem neměl možnost nahrát žádné „cédéčko“, s výjimkou Bratislavy, kde jsem natáčel několik oper od Ottorina Respighi jedno takové oratorium v rozhlase, jinak vlastně žádné CD nemám a ani jsem neměl možnost něco nahrát.

♦ Ale vždyť to je nesmírná škoda! Copak nikdo nemyslí na další pokolení?

Je to škoda. Zkrátka ta možnost není. Dnes může nahrát CD kdokoliv, prakticky každý, ale musí na to mít prostředky. Musí na to mít peníze, aby zaplatil nahrávací studio a zaplatil orchestr, a to jsou dost velké sumy. Potom vlastně i rozjet samotnou výrobu je dost velká finanční záležitost. Byla by šance, kdyby si člověk našetřil peníze a vyrobil si to na vlastní náklady, což při mém plaveckém zaměření, kdy jsem spoustu peněz utopil v La Manchi, po těch čtyřech pokusech, je nemožné. To už bych asi těžko utáhnul, byla by to taková díra do rodinného rozpočtu, kterou bych nezvládnul.

♦ Je nenahraditelná škoda, že takový talent jako vy a další, že o vás neexistují žádné záznamy z vašeho zpěvu! Tak jako vy jste měl možnost si poslechnout Carusa a další pěvecké špičky žijící dávno před vámi - a to měli určitě daleko méně peněz a daleko méně možností. Dnes ty techniky jsou a všechno je otázka jen byznysu. Já si myslím, že to divadlo, které tu inscenaci dává na scénu, že je samo proti sobě, poněvadž spousta návštěvníků by si určitě koupila CD z představení, které viděla. U šatny se prodávají spousty jiných CD, které nemají s tím představením žádné dočinění.
A co kdybyste ty své árie oper sám nahrál?

Je to takový krásný záměr, ale bohužel není to možné. Jak už jsem říkal, je to otázka peněz a pak já nemohu případnou nahrávku dát oficiálně do distribuce, kterou bych byl schopen sám vyrobit, tím pádem bych musel uvést, jaký orchestr doprovází, ten bych musel zaplatit, musel bych zaplatit veškeré notové materiály, i to zapůjčení – na všechno jsou autorská práva.

Je bohužel pravda, že po té dnešní generaci toho moc nezůstane, když si vzpomenu, když jsem v roce 1973 začínal v Národním divadle ve sboru, i v Brně, kolik se tenkráte natáčelo televizních inscenací, filmových zpracování, nahrávalo se na desky, do rozhlasu, do televize. Jenom za jednu sezónu kolik se toho natočilo a dnes se v tomto směru nedělá absolutně nic. Na nic nejsou peníze, nic nového se nenatáčí, je to velice sporadické, jen jednou za čas, když se podaří někomu najít cestičku, se něco vytvoří. Prakticky se už nedávají ani ty staré inscenace, tak jako to bylo dřív na druhém programu ČT. A tím pádem ztrácí ta opera tu společenskou pozici, kterou kdysi měla, že je to v těch divadlech taková královská disciplína a teď se dostává úplně někam jinam. Teď se tlačí na scénu módní muzikály.

♦ A ty muzikály... neměl byste chuť si to v nich také vyzkoušet?

Spíš by to byla taková kuriozita, protože vlastně jsem zpíval kdysi na začátku v kavárně všelijaké šlágry a zpíval jsem i klasickou operetu. Těch příležitostí pro baryton moc není, ale zazpíval jsem si i s dechovkou, dokonce mám CD s Moravěnkou, kde zpívám staré koledy s dětským sborem. Takže i s tou dechovkou jsem vystupoval, ale v muzikálu jsem zatím příležitost neměl.

Muzikály bohužel měly neblahý vliv na klasickou operetu, protože tím pádem se začala potlačovat a operetní divadla, která do té doby fungovala bez problémů, se dnes ruší. Zrušilo se teplické divadlo, Olomouc, zrušila se brněnská opereta... Jsem přesvědčen, že muzikály jsou módní záležitost.

 
♦ Takže je naděje, že za nějakých pár let se opereta vrátí zpátky?

To už je právě problém, teď je takový trend – pokus zrušit "operní ansámbl“. U těch operetních se to zdařilo úplně jednoduše a i byla taková úvaha, že by se mohla zrušit Státní opera. Tohle bylo vymyšleno jedním náměstkem na ministerstvu kultury, který by jen škrtnul perem a byla by úspora. Ale pokud se ten "operní ansámbl" zruší, což je velmi jednoduché, zavřou se dveře a ještě si oddychnou, že do toho nemusí investovat peníze, pak tu operu už těžko dá někdo dohromady! Stojí za tím obrovská práce - orchestr, sbor, sólisté, technické zázemí, udělat kmenový repertoár, nastudování –  to jsou léta práce a jakmile se jednou zavřou dveře a to divadlo se zruší, pochybuji, že to pak někdo vzkřísí.

♦ Máte nějakou roli, kterou máte vytouženou a ještě nenaplněnou?

Těch rolí je obrovská spousta, člověk si ale všechno zazpívat nemůže, na to je jeden lidský život strašně krátký. Já jsem měl možnost si zatím zazpívat 120 operních rolí, takže tu příležitost jsem měl dosti bohatou. Samozřejmě jsou ještě nějaké role, které bych si rád zazpíval, ale v podstatě ty všechny stěžejní role jsem si již zazpíval. Je spousta nádherných rolí v operách Richarda Wagnera, ve kterých jsem hrál. Pak třeba Verdi, napsal 27 oper a z toho jsem zpíval asi ve čtrnácti. Těch možností, co jsem nezpíval, by byla obrovská spousta, ale to žádný zpěvák nedokáže za svůj život stihnout. Jsou dokonce světoví zpěváci, kteří si hlídají takzvaný svůj fach a zpívají jenom role, které jim nejlépe sedí, u kterých uvažují, že by s nimi mohli objet celý svět. A ti za svou kariéru zazpívají maximálně jenom 30 rolí.  

♦ Ve kterých zemích jste hostoval?

Tak zhruba se dá říct, že prakticky po celé Evropě, např. velice často jsem zpíval v Německu, v Rusku. Asi 9x jsem byl na turné v Japonsku, většinou tak na měsíc – to jsme procestovali odshora dolů. A potom jsem ještě zpíval v Americe a Jižní Americe (ve Venezuele). Z těch světadílů mi chybí jen Austrálie a Afrika.

♦ Text v cizím jazyce, velmi náročná kompozice zpívání, scénický děj  – to si musíte všechno pamatovat...?

Musím, musím, protože na tom jevišti je člověk odkázaný sám na sebe. Když jsem zpíval ve sboru, tak tam se člověk mohl „schovat“. Když si není jistý, tak jako se přidá, kdežto na těch sólech je to velice náročné v tom, že kolikrát ta nápověda nepomůže a musí se zpívat naprosto přesně, protože třeba je ve zpěvu narážka pro sbor, který by člověk mohl úplně rozhodit, takže tam se nesmím splést ani o jedno slovo, ani rytmus, ani si splést pauzičku, je nevyhnutné to mít spočítané. Musím přiznat, že to úsilí je s přibývajícím věkem čím dále větší. Takže mi to dá práce čím dále víc a opravdu některé role, které jsem pár let nezpíval, si musím velice důkladně zopakovat.  

Pokračování 16. června...

Další související články:
Richard Haan – Jitka Vykopalová: Královnou mezi hudebními žánry je opera (1)
R. Haan - V. Kulíček - V. Židek: S Giuseppem Verdim přes La Manche 
Vladimír Kulíček: Bludný Holanďan v La Manchi nezabloudil
Maria Haan - Jarmila Moosová: Dvěma pánům sloužit (ne)lze? 
Vladimír Kulíček – Jitka Vykopalová: Legendární moderátor plavců - otužilců vzpomíná